Ivana Recmanová
Pracuji jako překladatelka z angličtiny a ze španělštiny do češtiny. Není to sice tak zajímavé jako práce dřevorubkyně nebo account managerky, postačuje to však k tomu, aby se lidé chtěli se mnou bavit.
A lidé se se mnou skutečně o mojí práci baví. Ne však nutně o tom, co překládám. Už ani nepočítám, kolikrát jsem v poslední době slyšela otázku: „Nebojíš se, že tě nahradí AI?“
Nemohu ovšem říci, že by mě ta otázka pohoršila.
Ostatně se jedná o téma hojně diskutované a podle mě důležité. Za posledních pár měsíců o něm vyšlo několik článků, například od překladatelky Anny Štádlerové na jejím blogu Poznámka překladatelky, Překlady od AI jsou rychlejší a lepší. V něčem jsou ale lidé nenahraditelní od Pavla Kasíka na Seznam Zprávách a Jak lidé používají AI v zaměstnání? Jedni ji mají za druhý mozek, jiným jen přidává novou neviditelnou práci od Filipa Struhárika (v překladu ze slovenštiny od Marie Dámkové) v Deníku N. Poslední zmíněný článek se sice překladů příliš netýkal, nicméně jsem se při čtení nemohla zbavit plíživého dojmu, že generativní umělou inteligenci velebí lidé, jejichž práci zatím AI nenahrazuje, kdežto ti, jimž takzvaně fušuje do řemesla, jí spílají.
Nechci křivdit laikům a dovedu si představit, že někdo agentní systémy využívá prostě v dobré víře v jejich funkčnost. Respektive je využívá a výstupy zasílá svým podřízeným, aby je takzvaně „učesali“. Tato praxe se příliš neliší od té z doby před rokem 2022; když jste potřebovali narychlo překlad, poptali jste na internetovém tržišti člověka nebo agenturu, kteří vám to se sazbou 150 i méně Kč za normostranu přeložili. Rozdíl spočívá v tom, že chatbot vám rychlopřeklad vyhotoví zadarmo, ovšem přepsání do použitelné podoby si musíte nadále zajistit sami.
Někteří vychytrale používají více agentních systémů – jeden text přeloží a druhý tento překlad zkontroluje. Protože edituji i výstupy po těchto strojových kontrolách, mohu říci, že takové řešení vůbec nic nezaručuje a že je často potřeba nad výsledným textem strávit ještě hodně času, aby nepůsobil trapně. Ačkoliv totiž chatbot dokáže vymyslet textový řetězec, který začíná velkým písmenem, pokračuje něčím, co není slovní salát, a končí interpunkčním znaménkem, stále má problém s chápáním textu, nemá příliš rozvinutou slovní zásobu, neumí se podívat do odborných zdrojů, aby si z nich vytáhl vše potřebné, a už vůbec si neumí zajít do knihovny a dohledat si potřebnou citaci v dosud nezdigitalizované publikaci. Na opravu těchto neduhů leckdy nestačí pouhá korektura a je potřeba, aby si ten, kdo s textem pracuje, byl schopen jej přečíst a pochopit v originále.
Na druhou stranu nevolám po zákazu strojového překladu. Existují navíc situace, kdy může pomoci, například pokud se na dovolené v zahraničí ocitneme v průšvihu a kolemjdoucí zvládneme požádat o pomoc jen přes počítačové technologie. Nicméně nejen my, odborná veřejnost, se potýkáme se slabými stránkami těchto vymožeností. Mnohokrát jsem byla svědkem vyostřené mnohojazyčné debaty, kde se pranýřovalo, že robot při překladu použil oslovení nebo gramatický prvek, který posunul význam do jiných sfér. Leckterý vyznavač technooptimismu by nás poučil: stačí přece překladatele-chatbota správně napromptovat. Jenže i kdybychom věděli, jak přesně bude na náš příkaz reagovat, pořád tu vyvstává problém, který bych shrnula slovy „Nevím, dokud nevím, že nevím“.
Konkrétně tedy: Dokud nemám povědomí o svých mezerách, nebudu si jich vědoma. Dokud neznám základy jazyků, do nichž chci přeložit text, nedokážu nařídit softwaru, že musí použít určitou gramatickou konstrukci. Chatboti nás z učení ani práce nevysvobodí, i když si to technooptimisté a technooptimistky namlouvají, protože při současném stavu robotů-překladatelů je budeme muset nadále trpělivě kontrolovat a opravovat jako kohokoliv, kdo nechodí do knihovny ani si nepročítá relevantní zdroje.
Stále tedy překládám, na rekvalifikační kurs práce s křovinořezem se nechystám a na otázky trpělivě odpovídám, že já se tedy rozhodně nebojím!