Barbora Svobodová
Pessoa, Ana. Například růže. Ilustrace Madalena Matoso.
Z portugalského originálu Por exemplo, uma rosa (2023) přeložila Barbora Dogan.
1. vydání. Olomouc: Pink Box, 2025. 74 stran.
„Rose is a rose is a rose is a rose.“
Gertrude Stein
Například růže se vzpírá jednoznačnému určení. Na první pohled může působit jako docela obyčejná obrázková kniha pro děti, postupně se však ukazuje, že jde o titul pro všechny věkové kategorie. Každý si v ní může něco najít a při opakovaném čtení v různých životních etapách se k ní vracet, aniž se mu podaří definitivně vyčerpat všechny její významy.
Vloni překlad této portugalské knihy vyšel v nakladatelství Pink Box. To se ve spolupráci s různými školami snaží rozvíjet koncept filosofie pro děti a Například růže vyšla v edici LEBEDA, která se zaměřuje na společné čtení dětí a dospělých. Jejím cílem je prostřednictvím knih vytvářet společný prostor pro přemýšlení o světě – prostor dialogický, hravý a nehierarchický, v němž není důležité dojít k jednoznačným odpovědím, ale klást otázky a zkoumat je společně. A Například růže tento cíl naprosto přirozeně plní.
Kniha zaujme především výraznými barevnými ilustracemi portugalské ilustrátorky Madaleny Matoso. Autorka pracuje s redukovanou barevnou paletou a technikou fixu na pauzovacím papíře. Kresby jsou záměrně zjednodušené, očištěné na základní tvary a barvy, čímž otevírají prostor pro různorodé interpretace a čtenářské projekce. Důležitou roli hraje také samotná kompozice knihy. Pravidelná mřížka stránek organizuje jednotlivé objekty do přehledných, ale nikoli uzavřených struktur. Na úvodních dvojstránkách se setkáváme se „sbírkami“ věcí: kresby jsou rozprostřeny po ploše a slova, která je pojmenovávají, probíhají horizontálně napříč stránkou, aniž jsou přímo přiřazena ke konkrétním obrázkům. Čtenář tak musí aktivně hledat vztahy mezi slovem a obrazem, zkoušet, co k sobě patří, a uvědomovat si, že toto přiřazení není nikdy definitivní.
Ilustrace navíc mezi sebou vstupují do významových i tvarových vztahů. Vedle sebe se ocitají předměty spojené funkcí (padák a skluzavka jako věci umožňující pohyb dolů, žirafa, jeřáb či vysoký podpatek jako prostředky směřování vzhůru), nebo naopak kontrastem (lampa a slunečník jako zdroje světla a stínu), přičemž se sobě navzájem záměrně vizuálně podobají. Tyto souvislosti však nejsou nikdy explicitní, zůstávají jako nabídka, nikoli jako instrukce. Právě tato nejednoznačnost otevírá prostor pro hru, v níž si každý čtenář může vytvářet vlastní „sbírky“ a významové vazby.
Pravidelnou mřížku autorka místy narušuje: některé obrazy se náhle zvětšují a zabírají celou stránku, čímž do jinak systematického uspořádání vstupuje překvapení a rytmické zpomalení. Také formát knihy, který je větší, než je u nakladatelství Planeta Tangerina obvyklé, umožňuje, aby text i obraz dýchaly a existovaly vedle sebe v rovnocenném vztahu. Právě zde se ukazuje, proč je obrazová a textová složka skutečně partnerská: text sice pojmenovává a tematizuje, ale obraz tento proces neustále zpochybňuje, rozšiřuje a komplikuje. Zatímco slova směřují k určování a kategorizaci, ilustrace ukazují, jak jsou tyto kategorie pohyblivé, nejisté a otevřené reinterpretaci.
Autorkou textu je portugalská spisovatelka Ana Pessoa, známá především tvorbou pro děti a mládež. Pessoa a Matoso tvoří již osvědčenou autorskou dvojici a Například růže není první knihou, na níž společně pracovaly. Jejich spolupráce začala v roce 2017, kdy Pessoa Planetě Tangerině představila text s názvem Eu sou, eu sei (Já jsem, já vím). Nakladatelství knihu zařadilo do kolekce Mini-micro, tedy mezi své knihy pro nejmenší čtenáře. V roce 2023 začaly autorka a ilustrátorka pracovat právě na knize Například růže.
Matoso je navíc českým čtenářům již dobře známá. Na domácí scéně ji představilo nakladatelství Baobab, kde vyšly tři knihy s jejími ilustracemi: jedna autorská kniha pro děti Livro clap (Klapy klap, 2014, č. 2018) a dvě další, jejichž spoluautorkou je Isabel Minhós Martins – Cá Dentro. Guia para descobrir o cérebro (Uvnitř. Průvodce hlubinami mozku, 2017, č. 2019) a Como ver coisas invisíveis. Observações, experiências e perguntas de artistas, cientistas e outras pessoas com imaginação (Jak vidět neviditelné. Průvodce krajinou představivosti a kreativity, 2021, č. 2023). Společně s Martins – a také s Bernardem P. Carvalhem – Matoso v roce 1999 založila nezávislé nakladatelství Planeta Tangerina, které vydalo i recenzovanou knihu.
Vloni Matoso zavítala také do Prahy na veletrh Svět knihy, kde knihu pokřtila a vedla výtvarnou dílnu pro děti inspirovanou právě tímto dílem. S dětmi se věnovaly především vytváření sbírek věcí. Společně přemýšlely nad tím, jak jsou věci na světě uspořádány nebo podle jakých kritérií je lze třídit. Kromě toho Matoso v Praze představovala naučné knihy nakladatelství Planeta Tangerina a také svou knihu Jak vidět neviditelné. Ve spolupráci s Divadlem v Dlouhé vedla další workshop pro děti, během něhož účastníci společně vytvářeli velkou kresbu na základě karet s instrukcemi, například: „Nakresli opravdu dlouhou čáru“, „Nakresli svoji ruku“ nebo „Nakresli něco, čeho se bojíš“.
Například růže je ideální zejména pro rodiče a děti, kteří chtějí společně pozorovat, jak se dětská představivost proměňuje s věkem a zkušenostmi. Nejprve přichází radost z prostého pozorování světa – z tolika věcí kolem nás. „Existuje tolik věcí!“ (6) Záhy se toto pozorování prohlubuje, protože ty věci mají odlišné vlastnosti, různé tvary, barvy a velikosti: jednu lze vzít do ruky, jinou si můžeme jen představovat. Právě práce s kontrasty umožňuje dětem vnímat nejen rozdíly, ale i podobnosti mezi věcmi samotnými. Dítě i dospělý mohou v knize hledat klíče k tomu, jak věci třídit, pojmenovávat a chápat; můžeme se přitom zamýšlet nad tím, proč autorky zvolily právě tato slova a právě tyto obrazy. Čtení se tak někdy mění v detektivní práci, v níž je čtenář aktivním účastníkem, nikoli pasivním příjemcem. Kniha děti bere vážně – dává jim prostor přemýšlet, ptát se a podílet se na vytváření smyslu.
Postupně se dostáváme k úvahám o pojmenovávání věcí a ke smyslu slov samotných. Když má nějaká věc jméno, znamená to, že existuje? A když něco jméno nemá, ubírá mu to právo na existenci? Co člověk beze jména? A co mám společného se všemi Mariemi na světě? Tyto otázky odkazují k tradici filosofie jazyka a ontologie, kde pojmenovávání není jen popisem reality, ale také způsobem, jak věci a identita člověka existují pro nás. Moderní lingvisté, například Ferdinand de Saussure, upozorňují, že vztah mezi slovem a objektem je kulturně dohodnutý a arbitrární – a právě tuto principiální nejistotu autorky využívají a tematizují. Kniha tak už malým dětem nenápadně otevírá otázku vztahu mezi znakem a významem. Něco podobného známe z výtvarného umění, například od Reného Magritta a jeho obrazu Ceci n‘est pas une pipe (Toto není dýmka); ten nám názorně ukazuje, že znak (slovo nebo obraz) není totéž co reálný objekt, ale jeho reprezentace.
Například růže se nevyhýbá ani existenciálním otázkám: říká o mně něco jméno, které mám? A kdybych si ho změnila, byla bych někým jiným? A znamená pouhá znalost jména skutečně znalost druhého?
Kniha je ambiciózní, protože se pokouší pojednat o mnoha věcech zároveň a systematicky nás zve k přemýšlení. Lze ji číst rychle i pomalu, jednou i opakovaně, o samotě i ve skupině. Zásadní je i její závěr, protože jsme to nakonec my, kdo se podílí na tom, jak skončí a zda vůbec někdy skončí. Toto není knížka na jedno čtení. „Tento konec není konec.“ (66) Nenabízí žádný správný způsob čtení ani hotová řešení, nemoralizuje, pouze otevírá množství otázek a situací. Jediné, co s tím můžeme udělat, je pobýt v prostoru, který nám vytváří. Jazyk ani představivost totiž nejsou uzavřené, konečné systémy, ale živé organismy, s nimiž lze stále znovu pracovat.