Vedla a z ukrajinštiny přeložila Tereza Chlaňová

Ilustrace Alžběta Zemanová

Jak pracovat v překladu s proměňujícím se slovníkem, okupovaným podrobnou vojenskou terminologií? Nakolik se dá udržovat živý literární jazyk z vyhnanství? Co si počít, když scházejí prostředky pro vyjádření válečných traumat? Tyto a mnoho dalších problémů zazněly v odpovědích prvních dvou z celkem šesti respondentek – ukrajinských básnířek – v další z našich anketních sérií. Otázka byla pro všechny stejná:

 

Jak se za války změnil váš jazyk a je schopný takovou změnu reflektovat jazyk překladu? 

Ella Jevtušenko:

Tahle otázka se mi v kontextu mých básní těžko analyzuje, protože válečná realita je ve skutečnosti naší každodenností a není možné ji oddělit od ostatních událostí, které se v životě odehrávají. Takže kdybych analyzovala, jak se změnil můj básnický jazyk přinejmenším za poslední čtyři roky, co trvá plnohodnotná válka, musela bych mluvit nejen o ní, ale zároveň i o tom, že se mi narodilo dítě, přestěhovala jsem se a о spoustě dalších věcí. Opravdu nelze jen tak chirurgicky, jako skalpelem oddělit, co v mém jazyce změnila válka a co se změnilo proto, že lidé se prostě mění a s nimi i jazyk – a básníci jsou také lidé… Možná bych řekla, že se v mých básních objevilo více ironie, více sarkasmu, asi i více ostrých výrazů, protože sama stárnu a realita války mi nedovoluje, abych jen tak kroužila kolem, byla diplomatická a opatrná. Chci o věcech mluvit tak, jaké ve skutečnosti jsou.

Na druhou stranu jako překladatelka do ukrajinštiny jsem si uvědomila, že jsem naopak začala brát větší ohled na čtenáře. Už nikdy v životě nepřeložím nějaké obrazné pojmenování slovem „bomba“, nenapíšu, že něco je „výbušná“ věc, protože se to může čtenáře dotknout. Slovo se může stát spouštěčem, i když je použité v přeneseném smyslu. 

Ale nejvýraznější změna, kterou pociťuji jako básnířka, a tím spíš jako překladatelka, která se snaží popularizovat ukrajinskou poezii za hranicemi, zvláště ve Francii, je to, že i v mých básních, a obecně v našem jazyce se objevilo velmi mnoho čistě vojenských termínů a reálií. My Ukrajinci nyní známe různé typy zbraní, dronů, různé druhy děl, víme, jak se nazývají jednotlivé letecké bomby a co to je turniket. Pro nás turniket znamená především věc, která zachraňuje život, když má člověk tepenné krvácení, a ne zařízení, kterým se vchází do metra. Když jsem překládala Olenu Herasymjuk do francouzštiny, s mým spolupřekladatelem Francouzem jsme dlouho přemýšleli, jak si právě s tímto slovem poradit, protože Francouzi si automaticky představí onen mechanismus v metru, a ne škrtidlo. Problém je právě v té asymetrii, neboť pro nás jsou podobné reálie organickou součástí života. Slova jako turniket, poplach nebo úkryt přijímáme v první řadě v kontextu války, ale pro cizího čtenáře to rozhodně nebude první asociace. Určitým ztrátám v překladu se tak zákonitě nevyhneme. Pokud básník ve své poezii zmiňuje různé druhy zbraní, třeba RPG, při překladu použijeme obecné slovo „granátomet“. Stejně tak nezachováme název konkrétního modelu samopalu, ale napíšeme jednoduše „samopal“. Na jednu stranu to bude znamenat určitou ztrátu, na druhou stranu se tím zbavíme nutnosti přidávat kupu poznámek. A ještě jedna změna v ukrajinské poezii nastala – slova jako „turniket“ a jim podobná se užívají obrazně, stávají se součástí metafor, v nichž je samozřejmě význam spojený s válkou silně přítomný. Překlad bude o to složitější, protože je třeba, aby lidé, kteří nežijí ve válečné realitě a pro které to není první asociace, tento význam pochopili, ale zároveň daný obraz musí nadále fungovat čistě v umělecké rovině, aby metafora zůstala metaforou. Samozřejmě si nemyslím, že je dnešní poezie nepřeložitelná – vždycky se dělaly ústupky a hledal kompromis. V každém případě určité specifikum současné ukrajinské poezie spočívá právě v tomto a i v překladu je třeba pokusit se udělat vše pro jeho zachování.

 

Daryna Hladun:

Jazyk se obecně změnil hodně. Pro mě je velmi složité zkrátit vzdálenost mezi tím, kde se fyzicky nacházím, a současnou ukrajinštinou. Stále se snažím být v kontextu, ale cítím, že to nestačí k tomu, abych ve své tvorbě mohla svou mateřštinu používat. Za poslední čtyři roky jsem totiž téměř nebyla na Ukrajině a za tu dobu jsem napsala jen asi deset básní ukrajinsky, zato jsem napsala v angličtině svou první divadelní hru, jednu básnickou sbírku a nyní pracuji anglicky na druhé sbírce a na románu. Sám jazyk se změnil a k tomu se změnilo i mé jazykové prostředí. Snažila jsem se psát ukrajinsky – sbírka Rádio Válka (aktuálně vyšla v českém překladu v nakladatelství Větrné mlýny; pozn. red.) vznikala v době, kdy jsem ještě byla na Ukrajině, a asi tak měsíc poté, co se ze mě stala běženkyně. Od té doby jsem už ale nenapsala v ukrajinštině skoro nic. V současné době na Ukrajině nežiju, neprožívám tak přímo tu změnu jazyka, a to i přesto, že můj informační prostor je ukrajinskojazyčný.

Co se překladu týče, to je nesmírně zajímavé. Například překlad mých textů do angličtiny je snazší, protože angličtina má mnohem lépe vytvořené narativy, které se týkají válečného a poválečného traumatu. V ukrajinském jazykovém prostoru, stejně jako například v ruštině, tyto narativy nemáme kvůli sovětské cenzuře vypracované. V Sovětském svazu bylo všechno černobílé. Až nyní tak musíme objevovat to, nad čím spisovatelé na druhé straně železné opony přemýšleli od konce druhé světové války. Vůbec se nejedná o snadný proces a já jsem nesmírně vděčná svým ukrajinským kolegům spisovatelům a překladatelům, neboť díky nim o trochu lépe chápu, jak se válka odráží v jazyce. Jedná se o kvalitativně nové trauma. Zároveň se však v současnosti objevuje nutnost přehodnotit i zkušenost druhé světové války, a to právě proto, že dříve k tomu neexistoval příslušný jazyk – spisovatelé neměli možnost ve svých dílech otevřeně mluvit o prožitých traumatech, což nám dnes ten proces neuvěřitelně komplikuje. Já ho prožívám na druhé straně Atlantického oceánu, jsem spíš pozorovatelka, dívám se na vše zvnějšku. Sama z ukrajinské poezie téměř nepřekládám. Mým jediným projektem je nyní překlad poezie básníků z Buči. Ale právě díky zmíněným dobře vypracovaným narativům popisujícím válečné téma se mi do angličtiny překládá snáz. Pokud se zaměříme na vizuální složku, mohu zmínit takzvanou erasure poetry, v Evropě ji nazýváme blackout poezie… Co nemůže být vyjádřené slovy, nemá do nich být vtělené. Proto se objevuje poezie mlčení, poezie ticha, jedná se opět o navrstvení mnoha skutečností. Jsou slova vůbec potřeba? Kladu si tu samou otázku jako kdysi Ludwig Wittgenstein – zda vše to, co není vyslovené, je třeba dostat do slov. Když se něco nedaří slovy zachytit, pomocí jakých, třeba i neverbálních konstrukcí, to můžeme provést?