Petr Uram
Carson, Anne. Autobiografie rudé.
Z anglického originálu Autobiography of Red (1998) přeložil Tomáš Gabriel.
1. vydání. Praha: Argo, 2025. 200 stran.
Na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Argo román ve verších kanadské básnířky, překladatelky a literární vědkyně Anne Carson, Autobiografie rudé (1998), v překladu Tomáše Gabriela. Jedná se o vůbec první české knižní vydání nyní šestasedmdesátileté autorky, která se může pochlubit nepřeberným množstvím básnických i esejistických knih, překladů i ocenění a již mnozí považují za největší žijící poetku Kanady. Od počátku své akademické kariéry se zaměřovala na starověkou řečtinu a latinu, což se projevuje také v Autobiografii rudé založené na dochovaných fragmentech Geryoneie, lyricko-epického cyklu himerského básníka Stésichora (640–555 př. n. l.) o obru Geryonovi, jehož v rámci svého desátého úkolu zabil Héraklés, aby mu ukradl stáda dobytka pro mykénského krále Eurysthea.
Carson původně plánovala přeložit, co z básně zbylo, ale své snažení nakonec vzdala a skladbu raději přetvořila v něco zhola jiného v pro ni typickém hybridním stylu mísícím poezii, prózu, překlad, naučnou esej, cestopis a fiktivní memoár. Protagonistou výsledného textu je Geryon, zádumčivý mladík se zájmem o fotografii, dospívající ve zvláštních poměrech s prakticky nepřítomným otcem, silnou mateřskou figurou a starším bratrem, jenž ho sexuálně zneužívá. Později se v pubertě seznamuje se šarmantním Héraklem, s nímž si začne nešťastný, předčasně ukončený románek. Po časovém skoku následujeme dospělého fotografa Geryona do Buenos Aires, kde se náhodou po letech opět setkává s Héraklem a jeho přítelem Ankašem, který je přivede do rodného Peru. Tam se milostný trojúhelník veršovaného bildungsromanu nečekaně rozuzlí.
Autobiografie rudé se kromě překladových a analytických dodatků skládá ze sedmačtyřiceti pojmenovaných kapitol, z nichž některé překypují dějem a v jiných naopak převažují introspektivní postřehy vnímavého Geryona rozmlouvajícího s náhodnými pocestnými, blízkými i sebou samým o filosofii času, literatuře, nostalgii, zdánlivě banálních skutečnostech nebo aspektech fotografování, jež není „jenom svazek světla / dopadajícího na desku“ (88), nýbrž zachycení času, „který zbloudí do fotek a zastaví se“ (117). Díky nápaditým metaforám obohaceným o nezvyklé přívlastky působí i samotné jednotlivé sekce jako fotografické momentky vyobrazující pamětihodné chvíle protagonistova života:
Okamžik přírody
který se mezi nimi vytvořil, vysál každou kapku ze zdí jeho života
nechávaje za sebou jen přízraky
šustící jako stará mapa. Neměl už nikomu co říct. Cítil se volný a zářný.
Hořel v přítomnosti své matky.
(…)
západ slunce teď plašil kapky na okně. Zatuchlý mír dávných ukládání k spánku
plnil místnost. (52)
Kouskovitost narativu koresponduje také s fragmentárností Stésichorovy básně, přičemž mísení různých žánrů jako by odkazovalo k chimérické podobě obra Geryona, který v originálních mýtech disponoval třemi těly nebo hlavami a pozdější ztvárnění, mj. od Danta Alighieriho v Božské komedii, jej popisovala zase jako křížence různých tvorů podobného mantichoře. V návaznosti na stésichorovský pokus monstrum polidštit jej Carson přirovnává k rudému okřídlenému stvoření, jež svá křídla před ostatními skrývá, stejně jako Geryon tají vlastní sexuální orientaci.
V návaznosti na „geologické“ vrstvy charakterů a proudění horoucích vášní pod povrchem hrají v díle významnou roli též vulkanické motivy. Héraklova babička ukazuje Geryonovi fotku, kterou pořídila během erupce nedaleké sopky, na niž si trojice udělá výlet. V závěru knihy se Geryon, Hérakles, Ankaš a jeho matka vydávají k peruánské sopce, jejíž zvuky chtějí nahrát do Ankašova dokumentu o americké básnířce Emily Dickinson, proslulé mimo jiné uvnitř bublající sopečnou obrazností. Carson zde propojuje řeckou mytologii s jihoamerickou, když Ankaš v reakci na křídlový „coming-out“ vypráví Geryonovi o bytostech Yazcol Yazcamac, jež povstaly z jícnů vulkánů.
Ač je Carson Kanaďanka, navazuje na bohatý kánon americké poezie, především na její introspekční proud vytyčený zmíněnou Dickinson, jejíž báseň román uvozuje, a později rozvinutý americkou autorkou Gertrude Stein. Carson využívá jako motto její proslulý citát o svévolných slovech, která pojmenovávají nejen své okolí, ale i sama sebe, čímž se stávají řečovým jednáním. O několik kapitol později se vymezuje vůči poetickému směru extravertního ražení „zlého“ Walta Whitmana a jeho následovníků, když Geryon naráží v argentinském knihkupectví na Stébla trávy s verši o temnotě přicházející zvenčí a ubohosti osobních myšlenek. Po chvíli je odkládá ve prospěch nespecifikované seberozvojové literatury, v níž stojí: „Nemáme slova pro svět bez já, viděný s neosobní čistotou. / Vše, co jazyk dokáže zaznamenat, je pomalý návrat / k zapomnění…“ (136)
Tomáš Gabriel má právem pověst nesmírně formálně zručného překladatele poezie. Přestože místy užívá poněkud atypické výrazy, např. ancient překládá jako „věkovití“ (126) a shocker jako „šokec“ (138), vždy to je ku prospěchu libozvučnosti díla, jež umně přibližuje čtenářstvo k originálu. Místy se sice poněkud vzdálí významu, např. Just like that? převádí na „Přesně takhle?“ (42), ačkoli se toto spojení blíží spíše: „Prostě jen tak?“, ale takové okamžiky jsou vzácné. Krása i struktura autorčiných metafor zůstává v překladu zachována a příjemce tak maximálně mohou vyrušit občasné typografické nedostatky, kdy kurziva značící přímou řeč neodpovídá výchozímu textu.
Statečně se Gabriel vypořádal také se všemi knižními dodatky, ať už se závěrečným fiktivním rozhovorem se Stésichorem, nebo s básnířčiným mystifikačním překladem zlomků původního eposu. Jedinou problematickou pasáž lze vnímat hned v úvodu, kde Carson vyzdvihuje práci řeckého tvůrce s přídavnými jmény. Gabriel sice do závorky dodává latinský výraz adjektivum (10), ale jakmile dojde na jména podstatná, pojem substantivum (běžně užívaný v angličtině jako substantive) už jaksi nikde nevidíme, a proto může neznalé čtenářstvo následné povídání o substancích poněkud zmást.
Autobiografie rudé je mistrná slitina žánrů, útržků, motivů a námětů, které se spojují do překvapivé jednolitého vzájemně nerušivého celku, kde žádný prvek nevyčnívá a vše do sebe perfektně zapadá. I když se přiznaně inspiruje klasikou, novátorsky ji aktualizuje, vdechuje jejím postavám nevídaný rozměr a do toho si výtečně pohrává s jazykem na pomezí prozaické dějovosti a básnické obraznosti. Není vůbec divu, že se o Carson dlouhodobě šušká jako o potenciální laureátce Nobelovy ceny za literaturu. Ne že by její bibliografie potřebovala, aby ji někdo takto validoval…