Nicole Rážová
Keeganová, Claire. Antarktida.
Z anglického originálu Antarctica (1999) přeložila Hana Ulmanová.
1. vydání. Praha: Prostor, 2025. 263 stran.
Claire Keegan patří k autorkám, které českému publiku není třeba představovat. V češtině jí byly publikovány již dvě novely a dvě povídkové sbírky a v minulém roce se k nim přidala i její prvotina, drsná a mrazivá sbírka povídek Antarktida (1999), za niž autorka v roce 2000 obdržela prestižní Rooneyovu cenu pro mladé irské autory. Návrat k počátkům spisovatelčiny tvorby tedy není takovým překvapením, navíc vzhledem k úspěchu filmových adaptací jejích knižních předloh: irskojazyčný snímek An Cailín Ciúin (Mlčenlivá dívka, 2022), inspirovaný krátkou prózou Třetí světlo (Foster, 2010, č. 2011), zaznamenal velký úspěch na mezinárodních festivalech, získal dokonce nominaci na Oscara, a téhož roku se filmové adaptace dočkala i novela Takové maličkosti (Small Things Like These, 2021, č. 2023) podle scénáře Endy Walshe s Cillianem Murphym v hlavní roli.
Antarktida je sbírkou rozkročenou přes Atlantik. Většina povídek se odehrává na irském venkově, ale několik z nich je zasazeno do Spojených států amerických, kde autorka strávila část života. Ale přestože by se mohlo zdát, že tato geografická vzdálenost bude povídkám ubližovat a rozbije jejich soudržnost, opak je pravdou.
Ať už se totiž čtenář ocitne na větrné irské pláži, nebo na sluncem spálených pláních amerického jihu, Keegan dokáže v obou prostředích vyvolat tentýž znepokojivý pocit v zátylku.
Holínky mám v úrovni očí a pod nimi nic. Nic. Když se přiblížím, uvidím jeho obličej: je černý a bože, ten smrad. Na provaze jím něžně pohupuje vítr. Ani ho nedokážu odřezat. Nechám ho tam viset ve vlastních lejnech a tryskem se ženu domů. (86)
Společného jmenovatele všech povídek představuje zcela hmatatelná, temná, až melancholická atmosféra, kterou Keegan vykresluje s obdivuhodnou úsporností. Právě tato estetika zdrženlivosti je pro autorku příznačná, jak ostatně sama poznamenala v rozhovoru pro britský deník The Guardian: „Líbí se mi, když se próza nepíše zdlouhavě. Nejvíce elegantní je říct právě tolik, kolik je třeba. A ano, věřím, že příběh dotváří čtenář.“ [1]
Každé slovo jejího bohatého jazyka se jeví pečlivě odměřené a připomíná jemnou, avšak pevnou pavučinu. Vědomě se do ní chytáme už od prvních řádků, ale text klouže tak hladce, že není úniku. A nakonec povídky, jež by vydaly na román, ale zaberou jen pár stran, opouštíme zcela vyčerpaní.
Horečně se snažila zbavit pout. Udělala všecko, co mohla, aby se vysvobodila. Byla to silná žena. Pokoušela se odlomit čelo postele, když ale odkopla povlečení, zjistila, že je přišroubované k rámu. Dlouze celou konstrukcí lomcovala. Chtěla vykřiknout „Hoří!“ To přece policie ženám v ohrožení doporučuje, nedokázala se však prokousat roubíkem. (32) (…) Pomyslela na manžela a na děti. Třeba ji nikdy nenajdou. Třeba už je nikdy neuvidí. Nezajímalo ji to. (…) Myslela na Antarktidu, na sníh a led a těla mrtvých průzkumníků. (33)
Všudypřítomný strach jako by byl však ve velké části případů rezervován především pro čtenáře. Protagonisté totiž často žijí ve světě, v němž už smrt nikoho nepřekvapí, whisky všechno spláchne, silnější vyhrává a svaly imponují, sousedé vraždí a rodinné problémy vylézají na povrch ve znepokojivých podobách.
To bylo na všem nejtěžší: dovést k němu ostatní a dovolit jim, ať ho tak vidí. Jak tam stáli a zírali a kleli a opakovali ježíšikriste a panenkomarjá a proč panenanebi udělal něco takovýho zrovinka tendle správnej chlap? Pak ho smekli a snesli ho zakrytého tátovým kabátem z kopce na kapotě volkswagenu, na které jsme jezdili jako na saních. A Eugene po mně hodil pohledem, jako že za to můžu já. (86)
Podobně jako ve svých dalších knihách se Keegan i v Antarktidě dotýká témat rodiny, smrti, pomsty, živočišnosti, nefunkční komunikace a toxických mezilidských vztahů. Její postavy nejsou dokonalé, právě naopak. Bojují s vlastními démony a marně vzdorují tlaku okolí, patriarchálním strukturám i násilí, jež z nich plyne. V centru mnoha povídek stojí ženy uvězněné ve zdánlivě neřešitelných situacích, ať už se stávají obětí zločinu, krutosti partnera, či vlastních tužeb. Prostředí irského venkova konce dvacátého století, v němž se rovnost i spravedlnost ukazují jako nedosažitelné ideály, protagonisty přitom nevede k rezignaci, ale k pozvolnému prozření. Právě v těchto nenápadných momentech se rodí jejich síla – v okamžicích, kdy si uvědomují nutnost vymanit se z vlastních pastí, i přesto, že první kroky zpočátku působí nejistě, neobratně či téměř neúčinně.
Nefunguje ruční brzda a já nejsem venku, abych pod kolo strčila kámen. V tom okamžiku si za volant sedne máma. Přesune se na tátovo místo, na místo řidiče, a dupne na brzdový pedál. (172)
Texty vynikají také proměnlivostí vypravěčských perspektiv i jazykových rejstříků, které v překladu citlivě odstínila Hana Ulmanová. Povídky přecházejí od civilního, distancovaného tónu přes proudy myšlenek až k dětsky naivnímu pohledu, jenž je však vystaven neúprosným podmínkám okolního světa. Dětské postavy tak musejí přebírat způsoby uvažování, které jejich věku neodpovídají. Jejich vnímání si sice uchovává jistou prostotu, zároveň je ale místy až znepokojivě prozřelé. Tentýž posun je patrný i v jazyce, který sahá od neutrálních poloh až k nevybíravému projevu s výraznými hovorovými prvky.
Butch řek, že na rádio kašle, řek, že jedem na ryby a že na všecko vostatní na světě zapomenem, a basta. Nedělal sem z toho žádný závěry. Prostě sem si myslel, že je netrpělivej, že už chce vysmahnout. Měl u sebe loveckej nůž, ale to fakt nejni nic divnýho, dyž se jede na ryby. (218)
Na pozadí všedního dne Keegan soustavně odkrývá temná zákoutí lidské duše a mapuje nahromaděnou frustraci, která prostupuje nejen její prózou, ale je příznačná i pro širší kontext irské kultury. Síla jednotlivých povídek tkví právě v tom nenápadném, ale naléhavém vrstvení napětí pod povrchem každodennosti, jež se uvolňuje v různých podobách: někdy téměř nepostřehnutelně, jindy fatálně nebo s nádechem čehosi znepokojivě mystického. Autorka přitom netlačí na efekt, ale nechává texty doznít v hutném, tíživém tichu, které se neuzavírá poslední větou, ale přetrvává i po dočtení.
Poznámky
1 Cummins, Anthony. „Claire Keegan: ‘I can’t explain my work. I just write stories’“. The Guardian 2. září 2023. https://www.theguardian.com/books/2023/sep/02/claire-keegan-i-cant-explain-my-work-i-just-write-stories-so-late-in-the-day-interview. Citováno 15. července 2026. [Zpět]