Klára Soukupová
Heti, Sheila. Abecední deníky.
Z anglického originálu Alphabetical Diaries (2024) přeložila Anna Kudrnová.
1. vydání. Praha: Take Take Take, 2025. 216 stran.
Abecední deníky představují experimentální text kanadské autorky Sheily Heti, který vznikl přetvořením původně autentických deníkových zápisů, z nichž autorka některé vybrala a následně abecedně seřadila. Dvousetstránkovou knihu tak tvoří osmadvacet kapitol s větami začínajícími stejným písmenem. První verze pod názvem „From My Diaries (2006–10) in Alphabetical Order“ vyšla v časopise n+1 v roce 2014; následně text v roce 2022 vycházel jako desetidílný seriál v deníku The New York Times a kniha, jejíž český překlad loni pořídila Anna Kudrnová, byla publikována o dva roky později. V anotaci k Abecedním deníkům se píše, že čerpají ze zápisků, které si autorka vedla deset let, je nicméně zřejmé, že stejný kompoziční princip už využila dříve.
Vyvstává tak otázka, nakolik Sheila Heti s tímto abecedním konceptem pracovala (či nakolik ho zvažovala) už během psaní svých „standardních“ deníků – každé první písmeno věty totiž daný zápis zařazuje do kontextu jiných takových. Je to pak do jisté míry dílem náhody, jaké věty se vedle sebe ocitnou, ale také dílem daného konceptu. To ostatně reflektuje překladatelka v závěrečné poznámce: při převodu do češtiny zmizel onen materiálový základ, z něhož autorka zápisky vybírala a abecedně řadila, a zůstal pouze výsledný tvar se svým rytmem, sekundárními spojitostmi a pointami, který bylo třeba v analogické podobě převést do „kapitol“ s větami začínajícími na stejné písmeno.
Rámec, v němž se překladatelka pohybovala, pochopitelně určovalo i jiné frekvenční rozložení písmen v české a anglické abecedě – kapitola písmena Q obsahuje v českém vydání pouze jednu větu (začínající slovem „quiche“), zatímco kapitola písmene Ř, jejíž všechny věty uvádí sloveso „říct“, v angličtině logicky vůbec není. Protože v české verzi nebylo možné převádět větu po větě, aby si uchovala význam a zároveň začínala na stejné písmeno jako v originále, překládaly Anna Kudrnová a editorka Helena Černohorská spíše celé textové segmenty, jež mají působit podobně jako v anglickém originále.
Vtip celého konceptu pochopitelně spočívá v tom, že mezi původně autentickými zápisy z různých dob vznikají abecedním seřazením překvapivá spojení, paralely či komické juxtapozice: „Je to řečeno hrubě, ale dobře. Je to stará žena.“ (53) „Pak mi napsal, že se omlouvá, a já odepsala, že takhle žít nemůžu a že by si měl za někým zajít kvůli problémům se vztekem. Pak na mě ještě chvíli křičel. Pak na mě plivnul. Pak nám nabídli šampaňské a já ho odmítla, protože mám šampaňského po krk.“ (120) „Tak únavné, stárnout. Taková blbost.“ (166) „V sobotu jedu do Istanbulu. V srdci k němu cítím chlad.“ (183) Původní naléhavost a jedinečnost zážitku se v konfrontaci s podobnými záznamy oslabuje: „Jediné, co chci, je celý rok číst knížky. Jediné, co chci, je posnídat s přáteli a pak se vrátit domů do tohohle jasného a krásného slunečného dne. Jediné, co chci, je zažít s ním další věci. Jediné, co chci, jsou momenty a další momenty.“ (56) Věty ztrácejí svou časoprostorovou relevanci, ale v interakcích s jinými větami, které začínají stejnými písmeny, získávají schopnost vytvářet více obrazů a rozehrávat větší množství potenciálních významových kontextů – zároveň na mnoha místech dochází k opakování či vršení příliš subjektivních a pro čtenáře nerozklíčovatelných poznámek.
Funkční je tento koordinační a řadicí princip primárně u vět, jež jsou uvozeny spojkou či vztažným zájmenem, které původně odkazovaly k dříve napsanému, nyní však vyvolávají dojem návaznosti na větu v abecedním „hesle“: „Aby to období skončilo, musí ta kniha vyjít. Ačkoli jsem nejistá z toho, že žiju v takovém luxusu.“ (9) Mnoho vět působí, jako by vedle sebe patřily, ale i to je dílem náhodné skládačky: „Nelpi na minulosti. Nemá smysl si dělat starosti. Nemá to smysl a každému to ubližuje.“ (105) Na původní deníkovost výrazně upozorňují věty začínající časovými příslovci, jež se za sebou hromadí ve velkém: „Pak…“, „Potom…“, „Včera…“, „Vždycky…“. Na žánr deníku v podloží experimentálního textu jsme tak průběžně upomínáni titulem knihy i jejím obsahem.
Abecední řazení způsobuje, že v rámci kapitol narážíme na shluky vět začínajících stejným slovem, které na sebe strhává pozornost: „Ráda přemýšlím a mám ráda nástroje pro přemýšlení. Ráda se dívám, jak staré ženy plavou; stáří mi pak nepřipadá tak strašné. Ráda se probouzím s pohledem na Vigovu tvář. Ráda v umění postupuju pomalu, tak pomalu, jak je potřeba.“ (147) „Babička je nemocná. Babička pořád stoná. Babička říkala, a to věděla z vlastní zkušenosti, nikdy neopouštěj domov. Babička říkala, že sex je tmel. Babička umřela.“ (15) Někdy dané pasáže vyznívají až jako mantrická opakování nesčetných afirmací a manifestací: „Měla bych…“, „Chtěla bych…“, „Líbí se mi…“, „Miluju…“.
Vzhledem k častému postavení vlastního jména na začátku věty se některé kapitoly (zvláště v češtině málo frekventovaných písmen) koncentrují kolem osob, „jejichž“ sentence leckdy zabírají několik stran: Fioně patří skoro celá kapitola, v dalších pasážích jsou to Claire, Elis, Giovanna, Lars, Lemons, Pavel a Vig. Oproti tomu je nápadný nízký výskyt vět začínajících v kapitole J na „já“ – je to pochopitelně dáno primárně nevyjadřovaným podmětem v české větě, ale zároveň jsme tím upozorňováni na to, že v překladu se do různých kapitol rozprostřelo množství vět, které byly v anglickém originále shromážděny pod „I“ (já).
Zápisky tedy sice ztrácí své chronologicky lineární řazení, díky němuž může čtenář v běžných denících sledovat vývoj názorů, myšlenek i identit osob, budují nicméně fragmentární, přesto čím dál konkrétnější obraz pisatelky. Pro čtenáře, který zná i první knihu Sheily Heti vydanou v češtině, to nicméně nebude obraz o mnoho jiný, než jaký získal z předchozí prózy. V Mateřství (Motherhood, 2018, č. 2023) se Heti obsesivně věnovala jednomu tématu, specifikovanému titulem knihy, kolem nějž našlapovala a k němuž se v textu přibližovala, a přestože jsou Abecední deníky oproti Mateřství tematicky rozbíhavé, představují stejně sebereflexivní, až ruminační zápisky kroužící kolem vztahů s muži, kamarádkami, k tělu, věku, knihám, jídlu či sexu. Ostatně sama autorka v deníku New York Times okomentovala dopad, jaký na ni dekompozice deníkových záznamů měla, následovně: „Díky větám vyvázaným z vyprávění jsem sebe sama začala vnímat novým způsobem: jako něco vcelku pevného, ukotveného překvapujícím množstvím specifických zájmů.“ Abecední deníky tak zřejmě fungovaly i jako experimentální sebepoznávací projekt.
Nová kniha Sheily Heti tak je ve výsledku jako rozbité zrcadlo, poslepované do prohýbané mozaiky – stále odráží střípky skutečných deníkových záznamů (protože obsah sdělení zůstává, ať už začíná na jakékoli písmeno), ale v nově poskládaném tvaru je posouvá, křivě nasvěcuje a upozorňuje na jejich literárnost a utvořenost.