Klára Trsková
V letošním roce byla Galicijskou královskou akademií věd jako spisovatelka roku zvolena Begoña Caamaño (1964–2014). Během své spisovatelské dráhy stihla vydat v nakladatelství Editorial Galaxia dva galicijsky psané romány: Circe ou o pracer do azul (Kirké aneb potěšení z modře, 2009) a Morgana en Esmelle (Morgana v Esmelle, 2012). Třetí próza Begoñi Caamaño na motivy sbírky pohádek Tisíc a jedna noc zůstala kvůli jejímu předčasnému úmrtí nedokončená.
V dějinách galicijské literatury absentují zakládající epické texty, možná právě proto se mnohé autorky obrací k velkým antickým vyprávěním jako Ílias a Odyssea. Xohana Torres zakončila báseň Pénelopé z roku 1992 strofou: „Existe a maxia e pode ser de todos. / ¿A que tanto novelo e tanta historia? / EU TAMÉN NAVEGAR“ („Existuje magie a může patřit všem / K čemu tolik příběhů a dějin? / I JÁ PLOUT“). Poslední verš, ve kterém záměrně vynechala sloveso v činném rodu, se ve své době stal silnou feministickou výpovědí a byl variován v další básnické tvorbě a literárních textech galicijských spisovatelek.
Tematická inovace, kterou přináší Begoña Caamaño do zpracování příběhu Penelopé v rámci galicijského literárního univerza, je sesterství mezi ženskými postavami. V románu Kirké aneb potěšení z modře Begoña Caamaño zcela přepisuje odysseovský mýtus, z jehož středu se vytrácí mužští hrdinové. V této epistolární próze si mezi sebou vyměňují dopisy královna Penelopé a obávaná kouzelnice Kirké, o které se říká, že své mužské nepřátele dokáže proměnit v divou zvěř. Prostředníkem je jim kouzelný pták nosící mezi ostrovy Aiaia a Ithaka dopisy skryté v perutích. Na Aiaiu, kde vládne Kirké, se uchylují nejrůznější ženy: vdovy hledající útěchu a společnost, „amazonky“ i ženy uprchlé z nechtěných manželských svazků. Na ostrově se pak všechny společně učí o lékařství, magii a literatuře, po čase odpočinku se některé vrací zpět ke svým rodinám, jiné se vydávají do světa přiučit se dalším věcem.
Připlutí Odyssea a jeho mužů je pro toto utopické ženské společenství vychýlením z rovnováhy, kterou se Kirké pokouší znovu nastolit. Aby dostála svému slibu, že nikdy neublíží jiné ženě, vysílá královně Ithaky zprávu o jejím nevěrném manželovi, který se rozhodl stát jejím milencem a žít na Aiaie. Penelopé se ale – tak jako mnohé portugalské a galicijské ženy během staletí zkušeností s odplutím svých protějšků za oceán – mezitím již stala „vdovou po živém“. Přestože plní očekávanou roli věrné čekající manželky, její společenské postavení se změnilo, nyní rozhoduje o záležitostech své země a obyvatelé jí jako královně projevují patřičný respekt. Netruchlí proto příliš po svém manželovi, pouze se obává možných politických následků, které by rozšíření zprávy o Odysseově dobrovolné nepřítomnosti mohlo pro obyvatele Ithaky znamenat. Namísto rivalského souboje dvou žen o jednoho muže se skrze dopisy rozvine mezi vládkyněmi obou ostrovů přátelský, až sesterský vztah, který lze z náznaků interpretovat i jako milostný.
Galicijština patří v rámci Španělska k menšinovým jazykům a počet jejích aktivních mluvčích s každou další generací klesá. Během dekád frankistické diktatury byly mluvčím tohoto jazyka (jenž je větnou skladbou i slovní zásobou blízký portugalštině a někdy bývá považován za součást „lusofonie“) přiřazeny mnohé stereotypy. Ve zkratce byla galicijština vnímána jako jazyk zaostalé periferie, jako „pokřivená španělština“ nevzdělaného venkovského obyvatelstva. V současné době probíhají snahy galicijských institucí nejen o revitalizaci galicijštiny, ale především o normalizaci jejího užívání. Rozhodnutí autorů a autorek publikovat svá díla v galicijštině (namísto v převažující kastilštině, ve které by texty mohlo číst početnější čtenářstvo bez nutnosti překladu) je proto důležitým gestem, které pomáhá zvýšit prestiž jazyka a předcházet tomu, že tento jazyk postupně zanikne. Tvorba Begoñi Caamaño dosud nebyla přeložena do češtiny, ale jiné vybrané ukázky z galicijské literární tvorby najdete v Plavu č. 10/2021.