Rozhovor s Janou Kitzlerovou a Vojtěchem Frankem vedla Martina Kutková
Cenu Josefa Jungmanna, udělovanou Obcí překladatelů za nejlepší překladové dílo v oblasti uměleckých textů, získali v roce 2026 Jana Kitzlerová a Vojtěch Frank za výbor Dar čarodějky mám, sestry nebeoké ruského básníka Velemira Chlebnikova (1885–1922); při této příležitosti nás nechali nahlédnout do zákulisí svého tvůrčího procesu v následujícím rozhovoru.
Tvorba Velemira Chlebnikova se vyznačuje experimentováním s jazykem, inovativností, neologismy, hledáním takového poetického jazyka, který stojí za hranicemi rozumu: tzv. „zaumu“. Nabízí se otázka, jak překládat jazyk, který existuje pouze v Chlebnikovově „ruštině“?
JK: Práci usnadňovala existence slovníku Chlebnikovových neologismů, které jsou bez něho v některých případech skutečně obtížně rozklíčovatelné. Domnívám se, že neméně důležitá byla i jistá emoční složka, kterou vnímáte při čtení originálu a kterou jsme se snažili s Vojtěchem přesadit i do našeho překladu. Cílem samozřejmě bylo, aby český čtenář či čtenářka zakoušeli stejný estetický dojem, jako zakouší čtenář při čtení ruského originálu.
VF: Po konzultaci se slovníkem Chlebnikovových neologismů jsme vždycky museli přijít na analogický způsob tvorby slova v češtině. Chlebnikov si často půjčoval z jiných slovanských jazyků, my jsme se taky snažili do té slovanské zásobárny sahat, a přitom neztratit specifickou zvukovost češtiny. Nejraději mám naše ornitologické neologismy v básni s incipitem „Tam, kde žili brkohlavi“: ruská vremira je u nás „časora“ (od slov „čas“ a „sýkora“) a pojun zase „pěvlík“ (od slov „zpěv“ a „stehlík“). V těch opravdu zaumných básních, jako je Bobeobi, už jsme šli hlavně metodou zvukové, intuitivní slovotvorby. Myslím, že překlad je vždy do jisté míry spoluautorství nebo „znovuautorství“, protože musíme pokořit stejné výzvy jako spisovatel, akorát v jiném jazyce.
Vzhledem k tomu, že se jedná o poezii, kde zvuková stránka hraje klíčovou roli, řešili jste při překladu konflikt mezi zachycením významu a melodičností textu? Museli jste někde jedno či druhé obětovat, pakliže si Chlebnikov hrál nejen s fonetikou a slovotvorbou, ale rovněž sémantikou?
JK: V procesu překladu člověk vždy něco musí obětovat… Ale snažili jsme se obětovat co nejméně. Vojtěch je hudební vědec, má na to ucho, takže pokud měly padat, obrazně řečeno, melodické hlavy, měl poslední slovo.
VF: Myslím, že to šlo nad očekávání dobře. Zvuk původního i přeloženého textu prostě často odpovídal významu, možná význam ze zvuku přímo vycházel. U překladu mezi slovanskými jazyky se ta přivázanost zvuku a významu naštěstí tolik neztrácí, u Chlebnikova tím spíše, že byl ve svém lexiku z hlediska etymologie takový „panslovan“.
Jak jste měli práci na výboru rozdělenou? Docházelo mezi vámi k interpretačním rozkolům, a pokud ano, jak jste je řešili?
JK: S Vojtěchem jsme nespolupřekládali poprvé. Postupujeme vždy stejně, pracujeme každý sám na smluveném úseku a pak společně hledáme optimální tvar. Pokud si pamatuji, nikdy jsme si nevjeli do vlasů, ale zda mě někdy nechtěl přiškrtit, to nevím.
VF: Rozkoly si nevybavuji, možná i proto, že jsme je vždy dokázali vyřešit s nadhledem. Šlo nám o společné dílo, neměli jsme proč se v tandemu za každou cenu prosazovat jako jednotlivci. A je fakt, že po dvou dílech Majakovského poem jsme v té hladké práci už měli bezpečnou praxi.
V doslovu knihy píšete, že Chlebnikov je monumentem básnického futurismu v celosvětovém měřítku a vámi přeložený výbor ho více dostává do povědomí českého čtenářstva. Jaká je jeho recepce v Rusku v současnosti?
JK: Ruské kulturní prostředí je známé tím, že velmi dbá o své literární (nejen) velikány. K Chlebnikovově tvorbě stále vzniká sekundární literatura. V jedné z novějších studií jsem se například dočetla některé zajímavosti, na základě kterých jsme ještě překlad na poslední chvíli měnili. Faktem ale je, že Chlebnikov je těžká četba i pro rodilého mluvčího, vlastně víc než těžká…