Tereza Zavadilová
Blanco Calderón, Rodrigo. Sympatie.
Ze španělského originálu Simpatía (2021) přeložil Vít Kazmar.
1. vydání. Praha: Odeon, 2025. 242 stran.
Román Sympatie venezuelského exilového prozaika Rodriga Blanca Calderóna vyšel v českém překladu loni. Autor alegorického thrilleru, jehož protagonista odhodlaně hledá lásku a soucit v situaci, kdy se mu vztahy i celý okolní svět drolí na kusy, jej nedávno osobně představil na pražském veletrhu Svět knihy. Calderón (* 1981) dosud vydal pět povídkových sbírek a dva romány, které se oba dočkaly českého překladu Víta Kazmara. Zatímco Kniha noci (2016, č. 2017) se odehrává ještě za vlády Huga Cháveze a vrací se k problémům venezuelského státu, jako je vysoká míra kriminality, množství femicid (i stovky vražd žen ročně), výpadky elektřiny nebo drastický nedostatek potravin, vody a léků, hlavním motivem knihy Sympatie (2021, č. 2025) jsou spíš společenské a vztahové důsledky – tentokrát někdejšího Madurova režimu. Ten donutil jen za poslední dekádu ze země emigrovat asi osm milionů lidí.
V souvislosti s venezuelskou diktaturou se nejčastěji mluví o všeobecném chaosu, hyperinflaci a korupci, mezi její pozapomenuté dopady však patří i masové opouštění domácích mazlíčků na ulicích Caracasu: „Když měli koupené letenky a úředník jim vrátil potvrzené doklady, když prodali rodinný dům za čtvrtinu jeho hodnoty, když dali výpověď v práci a udělali poslední kolečko po doktorech, když vzali děti ze školy, dokonce uprostřed školního roku (…), odjeli do nějakého dalekého parku. Tam zastavili, otevřeli zadní dveře zevnitř a vypustili psy. A když pak psi vyskočili ven blázniví radostí, oni zadní dveře rychle zavřeli, šlápli na plyn a odjížděli pryč.“ (28) Kritika cynického zacházení se zvířaty se u Calderóna stává kritikou celého politického režimu, který ho vůbec umožnil.
Hlavní hrdina Sympatie, cinefil Odysseus Kan, si sám naopak psa pořídí – a to poté, co jeho exmanželce Paulině dojde trpělivost a opustí zemi. Jeho bývalý tchán Martín Ayala ho zároveň v závěti pověří, aby proměnil luxusní rodinné sídlo, zvané „Argonauti“, v útulek pro psy, které emigrující obyvatelé zanechávají v hlavním městě. Pokud se to Odysseovi podaří splnit do čtyř měsíců, zůstane mu podle dohody tchánův byt – jenže otcův majetek si samozřejmě nárokuje i dříve vyděděná Paulina. Spouští se tak řetězec intrik, návratů starých lásek, ale i politických stínů; generál Ayala byl totiž už od studií na vojenské akademii napojený na samotného Cháveze, sehrál zásadní roli v potlačení puče z roku 1992 a i po následné bolívarovské revoluci zůstal v jistém smyslu nedotknutelný. Odysseus, kterému bývalý tchán v zanechaných dopisech žoviálně říká „Odýsku“, se proto přirozeně obává, že byl v době svého manželství sledován, což vytváří tísnivou, paranoidní atmosféru.
Jedním z hlavních témat knihy, která získala nominaci na Bookerovu cenu, je všudypřítomné politické násilí – což má ostatně společné s již zmíněným autorovým románovým debutem Kniha noci. Ačkoli se autor sám musel s mocenským útlakem potýkat, autobiografičnost v jeho románech nehraje výraznější roli. Spisovatel, který obdržel mj. cenu Bogotá39 coby jeden z nejlepších latinskoamerických spisovatelů do 40 let či Cenu Maria Vargase Llosy, má naopak hluboce zvnitřněný koncept fikce. A právě zmínění psi se v jeho knize stávají působivou metaforou nejslabších členů společnosti. „Od začátku psaní Sympatie jsem měl jasno v tom, že nechci psát o svém životě, nepřijde mi totiž nijak zajímavý – pracuji doma, chodím celé dny v županu a jsem tak šťastný. Ale to, jak proměnit lidské zkušenosti ve vyprávění – to je ta hlavní otázka, kterou si kladu,“ podotkl při debatě na Světě knihy.
Calderón, který mimo literatury studoval i filosofii, roky působil v Caracasu jako vysokoškolský pedagog a nyní ve španělské Malaze, kde zakotvil, pokračuje ve vedení kurzů tvůrčího psaní, napsal Sympatii v předešlém pařížském exilu během roku 2018. Tehdy si přivydělával jako takzvaný dog sitter, tedy hlídač cizích psů – což do značné míry vysvětluje jeho schopnost vcítit se do utrpení zvířat. Formativní pro něj totiž prý byl moment, kdy se na první pohled zamiloval do svého asi stokilogramového chráněnce. „Pro mě jakožto agnostika to byla přímo mystická zkušenost – pomyslel jsem si v tu chvíli, že pokud Bůh existuje, dívá se na mě očima tohoto tvora,“ vzpomínal spisovatel v Praze. A právě jako čisté duše či vtělení Boha psy zobrazuje i v Sympatii. Odhodlání zachránit opuštěným tvorům život představuje však nejen projev soucitu, ale i vyjádření sounáležitosti – vždyť hlavní hrdina Odysseus, tento „toulavý pes“, zůstal stejně jako oni všemi opuštěn.
Interpretační klíč k Sympatii může poskytnout i autorovo vnitřní přesvědčení, že hlavní zkušenost spisovatele nespočívá ani tak v tom, co v životě sám prožil, ale spíš v tom, co přečetl – jak sám na festivalové debatě zdůraznil s odkazem na obdivovaného Borgese. Ten měl podle něj jasno v tom, že člověk může sice zažít mnohé, ale když mu chybí literární prostředky, výsledek je stejný, jako by nezažil vůbec nic. Argentinský klasik patří mezi hlavní Calderónovy inspirační zdroje; právě od něj se prý naučil zahrnovat do svého psaní intertextuální odkazy na autory, knihy nebo filmy, zkrátka vše, co ho formovalo jako člověka. V případě Sympatie tento postup až klaustrofobicky kombinuje s obrazem neúprosné sociální reality a temnou estetikou – někdy se ovšem pohybuje až na samotné hraně intelektuální exhibice, když na své obdivuhodné znalosti upozorňuje na úkor příběhu samotného, na čtenáře to může působit i mírně iritujícím dojmem.
Z Borgese také pochází nezvyklé jméno hlavního protagonisty Odysseus Kan – neodkazuje pouze na Homéra a hereckého představitele role Sonnyho Corleona v kultovním Kmotrovi, ale i na Borgesovu povídku Nesmrtelný z roku 1947, která je jakousi variací na původní Odysseu. V tomto textu Calderóna zvláště zaujal motiv člověka-psa. „Obdivuji Borgese jako tvůrce nových ‚verzí‘ děl světové literatury – ať už jde o Božskou komedii, nebo Dona Quijota. Sází na stručnost, čímž se vlastně přizpůsobuje současné době – pokud totiž už lidé nejsou schopni číst klasiky, mohou číst Borgese a z něj si udělat o klasicích aspoň představu,“ vybídl Calderón návštěvníky Světa knihy. A uzavřel: „Psát – to je možnost. Ale číst? To člověk prostě musí!“

