Ema Kovalčíková
Debré, Constance. Love Me Tender.
Z francouzského originálu Love Me Tender (2020) přeložila Petra Zikmundová.
1. vydání. Praha: Tranzit.cz, 2025. 112 stran.
Napětí mezi láskou k dítěti a láskou k ženám, mezi čekáním a stáváním se někým radikálně odlišným zachycuje román Love Me Tender francouzské spisovatelky Constance Debré. Ve druhé části své autofikční trilogie autorka syrovým a úsporným stylem líčí příběh hledání autenticity, revolty a snahy oprostit se od lásky. Útlý a kritikou vysoce ceněný román čerpá z existenciálně absurdní zkušenosti, kterou autorka sama prožila.
Constance Debré více než třicet let vedla komfortní, spořádaný buržoazní život. Pochází z významné rodiny právníků, lékařů a politiků, zastávala solidní pozici advokátky a v osmatřiceti letech měla víc než zajištěný život, ucházející manželství a malého syna. Vyprávění románu začíná ve chvíli, kdy se Constance rozvádí s manželem, opouští práci, aby se mohla naplno věnovat psaní, a péči o syna prozatím sdílejí. Kamenem úrazu v otázce péče o dítě se ovšem stává autorčin coming out před bývalým manželem Laurentem, jemuž přiznává svou náklonnost k ženám. Laurent není schopen přijmout, že Constance randí – nebo spíše, podle slov vypravěčky, „spí“ – se ženami. Situace ostře vyeskaluje během soudního řízení, kde se advokát exmanžela snaží dosáhnout úplného přerušení kontaktu matky se synem. Důvodem má být údajná zvrhlost a pedofilní tendence queer přátel vypravěčky, její „špatný vliv“ na osmiletého syna, či dokonce podezření z incestu.
Téma absurdity a absence spravedlnosti na soudním projednání vrcholí citacemi z knih z autorčiny knihovny – úryvky sexuálně explicitních scén z díla autorů jako Georges Bataille, Tony Duvert nebo Hervé Guibert. Přítomnost těchto jmen má mimo jiné dokazovat, proč by se měla Debré se synem stýkat omezeně. Prostředí, v němž hlavní hrdinka donedávna žila a pracovala ve jménu francouzské justice, se tak stává nástrojem nespravedlnosti, křivdy a přerušení pevného pouta mezi matkou a dítětem. Autorka v rozhovoru pro magazín AnOther [1] přiznává, že k volbě úsporného stylu jazyka románu ji přivedla právě mnohaletá advokátní praxe a snaha sdělovat myšlenky co nejpřesněji – pro tuto profesi zcela zásadní. Krátké kapitoly připomínají proud vědomí – jazyk je sice sevřený a právnicky úsporný, ale zároveň výsostně poetický. Debré obvykle nesleduje jedinou událost ani lineární popis děje, nýbrž se odpoutává od dané místo-časovosti a poté se k ní svobodně vrací; chronologické vyprávění nahrazuje snaha jít k jádru situace. Autorka se z povrchu věcí a jejich detailů, výčtů oblečení nebo popisu místa noří k podstatě – ke vztahu k sobě samé, k minulosti a ke světu jako takovému.
Debré nás provází obdobím, které sama označuje za asketické. Sledujeme rutinu psaní, hledání dočasného bydlení, plavání a četných sexuálních schůzek se ženami, k nimž necítí nic důvěrnějšího. Přesto právě erotické situace patří k nejvýraznějším momentům knihy. Setkání s různými ženami – pro vypravěčku rovnocennými ve své odlišnosti, tělesnosti i motivech, proč s nimi spí – vytvářejí pestrou koláž smyslných okamžiků. Kouzlo románu tkví do velké míry právě v odzbrojující upřímnosti a zběsilém tempu. Na osobní úrovni Debré neskrývá své sobectví a až maskulinní chlapáctví ve vztazích k druhým – zejména k ženám, s nimiž má poměr. Lže jim o svých očekáváních a zároveň se po nich dravě vrhá jako po kořisti. Na celospolečenské úrovni román explicitně zpochybňuje pilíře současné Francie: heteronormativní rodinu, stát, neomylnost práva a velmi úzké hranice svobody, v nichž si můžeme určovat, kým chceme doopravdy být. Zároveň z textu plyne, že hrdince není nespravedlnost lhostejná a že se jako advokátka chtěla o hledání spravedlnosti aktivně zasloužit.
Odstup, čekání a chlad vůči ženským objektům zájmu se neustále střídá s něhou, kterou autorka sice nikdy nezmiňuje explicitně, ale přesto je jasně patrná skrze četná intimní setkání a ve vzpomínkách na syna. Vše se odehrává během čekání na soudní řízení a na možnost se s chlapcem setkat. Citový život vypravěčky se jeví jako hluboce svázaný právě se synem; vídají se ovšem velmi omezeně a nakonec jí je kontakt s dítětem úplně znemožněn.
Název knihy Love Me Tender odkazuje nejen ke známé skladbě Elvise Presleyho, ale především k oné něze (tender zde anglicky znamená „něžně“), která v příběhu chybí a zároveň je přítomna, a k napětí (ve francouzštině je tendu „napjatý“), jež vzniká popíráním možnosti chovat city k někomu jinému než k dítěti. Constance sama sebe rozhodně neprezentuje jako tradiční matku. O tuto roli nestojí, ale o vztah se synem nechce přijít.
„Nechápu, proč by se láska mezi matkou a synem měla lišit od ostatních druhů lásky. Proč bychom se nemohli odmilovat. Proč bychom se nemohli rozejít.“ (5)
Těmito slovy román začíná a naznačená otázka prostupuje celým textem. Debré v knize odhaluje vnitřní boj mezi zříkáním se lásky a upínáním se k ní. Není opravdovou svobodou oprostit se od lásky, dokonce i té mateřské? Mít možnost s láskou svobodně nakládat, hledat ji nebo ji opomenout, potkávat cíleně, ale také přehlížet? Vypravěčka prochází různými fázemi truchlení za osmiletým Paulem: ze začátku se vyhýbá místům, kde by ji kolemjdoucí děti mohly syna připomenout, později vzpomíná na jeho porod a vzájemnou fyzickou provázanost, ještě později popisuje odcizení v důsledku nuceného odloučení. Zároveň Debré zkoumá, nakolik je ve vztazích s milenkami schopná citové otevřenosti.
„Zjišťuji, že můžu milovat kohokoliv, toužit po komkoliv, udělat se s kýmkoliv, nudit se s kýmkoliv, nenávidět kohokoliv, zjišťuji, že mezi milovat a nemilovat je velmi malý rozdíl, podle mě zas o tolik nejde, proč musí láska a touha znamenat něco víc, proč to tak hrotit.“ (28)
Ze své syrovosti a neúprosné upřímnosti si vypravěčka staví brnění – oholenou hlavu a vzezřením pánské oblečení používá jako symbol odolnosti, který ji provází nejistými časy. Život bez jistot a peněz v malé garsonce nebo přespávání u některé z milenek – to vše autorka zároveň pojmenovává jako vytoužené osvobození. Debré dokáže zachytit nepravděpodobné vnitřní naplnění s uvěřitelným entuziasmem. Období, kterým si prochází, má však v praxi pevný až monotónní rytmus a řád.
„Moje práce spočívá v čekání, plavání a šukání holek.“ (23)
Tuto větu hrdinka v knize několikrát opakuje, téměř jako modlitbu. V jádru procesu přerodu však nejde o hledání nové identity – sama autorka na ni podle vlastních slov ani nevěří. [2] Klíčová není nová sexuální orientace ani vnější projevy genderu, ale spíše existenciální stávání se sama sebou.
„Čekání, než kniha vyjde, než se řízení pohne, než přijdu aspoň k nějakým prachům, než uvidím syna. Čekání, než se to uklidní, než si svět zvykne, než se zahojí, dá znovu dohromady. Zpátky se nevrátím, nevlezu do své dřívější kůže.
Ani náhodou.“ (23)
Love Me Tender je oproti prvnímu dílu autofikční trilogie, Play Boy (2018), a následujícímu Jméno (2022) výrazně nekompromisnější a strožejší. Právě tato nekompromisnost paradoxně dodává knize na něžnosti a otevírá prostor pro iniciační román, který bourá očekávání toho, jak může cesta sebeobjevování vypadat. Radikální upřímnost ženské perspektivy a výrazný styl autorce vysloužily opodstatněné srovnání s texty Virginie Despentes či Christine Angot. [3]
Knihu lze číst jako antitezi příběhu „rebela bez příčiny“. Místo bouřícího se mladého muže, který prochází turbulentními dobrodružstvími, sledujeme queer ženskou hrdinku kolem čtyřicítky. Debré nehledá konflikty s autoritami ani znevšedňující adrenalin; její iniciační cesta se drží mnohem více při zemi, místy je až banální. Hrdinčina revolta a její střet se společností se skládá z dichotomií, které v sobě daná životní situace přirozeně sdružuje: z bolesti i vzrušujícího napětí při objevování nového života, z odříkání a strádání, ale také z intenzivního erotismu a vnitřního osvobození.
Poznámky
1 Connolly, Holly. „An Interview With Constance Debré, France’s Literary Provocateur.“ AnOther 18. ledna 2023. https://www.anothermag.com/design-living/14625/constance-debre-love-me-tender. Citováno 27. října 2025. [Zpět]
2 Tamtéž. [Zpět]
3 Payot, Marianne. „Constance Debré: une révolution sans concession.“ L’Express 19. ledna 2020. https://www.lexpress.fr/culture/constance-debre-apres-la-metamorphose-la-constance-faite-femme_2114827.html. Citováno 27. října 2025. [Zpět]