Viktor Janiš

Několik poznámek k článku Ondřeje Vimra Otevřená kritika překladu (in: Plav 2007/1).

Shodou okolností, dle Vimra „více či méně arbitrárně“, jsem byl vybrán, zvážen a shledán lehkým, dopustiv se údajně dvou ze čtyř kardinálních hříchů kritika překladu: neetické sebestřednosti a neuvědomělé ahistoričnosti. Zašel jsem dál, než jsem zajít měl, ocitl jsem se mimo výseč a slušnou translatologickou společnost, „beyond the pale“, jak říkají Angličané. Jenže já si nejsem jist, zda je o hříchy, a už vůbec si nejsem jist, že jsem se jich dopustil.

Poprvé jsem se měl provinit proti etice: vyzdvihoval jsem prý vlastní dílo,

Richard Podaný

Rád bych reagoval na překlad Joycových básní, uveřejněný v PLAVu 11/2006 (s. 16–19), který mě po porovnání s laskavě přiloženým originálem poněkud vyvedl z míry. Čtu-li dobře medailon autora překladu, jedná se o publikujícího básníka. Básníci při překladu poezie zpravidla spíše přehánějí svou autorskou odvahu, toto je však kupodivu opačný případ. Převedení pečlivé, se znalostí sekundární literatury i pozadí, převedení, ze kterého se opravdu dopodrobna dozvíte, o čem se v originálu psalo. Bohužel, přebásnění to není vůbec. Nevylučuji, že právě takový byl záměr překladatele, ba nevylučuji ani, že může jít o cílevědomou koncepci překladu poezie (ostatně v některých nešťastných zemích se to tak dělá odjakživa),