Jan Zikmund

Sylvia Plathová. Ariel. Z anglického originálu Ariel (1966) přeložil Jan Zábrana. 3. vydání. Praha: Argo, 2017. 123 stran. 

Americká básnířka Sylvia Plathová (1932–1963) si vzala život jednoho únorového rána, zatímco její nic netušící děti spaly ve vedlejším pokoji. Utěrkami utěsnila dveře do kuchyně, napsala poslední vzkaz pro chůvu (Zavolejte dr. Hordera), pak strčila hlavu do trouby a zapnula plyn. Ukončila tak půlroční období nejistoty a zoufalství, které zažívala, když ji opustil manžel, anglický básník Ted Hughes. Deprese a sklony k sebevraždě měla už dřív, leč v létě 1962,

Klára Soukupová

Barnes, Julian. Hukot času. Z anglického originálu The Noise of Time (2016) přeložil Petr Fantys. 1. vydání. Praha: Odeon 2017. 208 stran. 

Ambivalentní „veřejná samota“ Dmitrije Šostakoviče jakožto předního skladatele sovětského režimu, jenž se zároveň despotické moci neustále vzpíral a byl střídavě zavrhován a vyzdvihován, nabízí atraktivní látku k beletristickému zpracování. Chopil se jí slavný, Man Bookerovou cenou oceněný (2011) britský autor Julian Barnes a přetvořil ji ve vyprávění o ideologickém tlaku a lidské zbabělosti.

Barnes v Hukotu času kombinuje z vnější perspektivy vedené pasáže o životě Dmitrije Šostakoviče s vnitřními monology postavy,

Michael Alexa

Herbert, Zbigniew. Labyrint u moře. Z polského originálu Labirynt nad morzem (2000) přeložil Jan Linka. 1. vydání. Zblov: Opus, 2016. 192 stran. 

Vydáním Labyrintu u moře se zblovský Opus zasadil o to, že byla v českém jazyce zakončena volná esejistická trilogie významného polského spisovatele Zbigniewa Herberta (1924–1998). Dále ji tvoří Barbar v zahradě (1962, česky Opus 2010, přel. Josef Mlejnek), jednoznačně nejznámější a také nejobsáhlejší díl, a Zátiší s udidlem (1993, česky Opus 2012, přel. Jan Linka). V Polsku vyšly ještě další výbory z autorovy esejistiky, publicistiky a textů z pozůstalosti, které už ale Herbert nepořádal sám a nemají charakter vnitřně soudržných sbírek,

Michael Alexa

Hubert Klimko-Dobrzaniecki. Samota. Z polského originálu Samotność (2015) přeložila Lucie Zakopalová. 1. vydání. Brno: Větrné mlýny, 2015. 136 stran. 

Hlavní postavou poměrně útlého románu Samota polského prozaika a básníka Huberta Klimka-Dobrzanieckého je krajně nesympatický intelektuál Bruno Stressmeyer (stres v jeho jméně nezaznívá náhodou), který ze všeho nejvíc připomíná protagonistu slavné Koupelny Jeana-Philippa Toussainta. Oba spojuje hledání útočiště, z jehož bezpečí zaznívá intenzivní komentář k současnému světu, který se jim jeví jako zvrácené, zlé a chaotické místo.

Stressmeyerovou odpovědí je vyhledávání samoty. Samota mi není cizí. Samota, to jsem vlastně já,

Jiří Jelínek

Pelevin, Viktor. SNUFF. Utøpie. Z ruského originálu S.N.U.F.F. Utøpia (2011) přeložil Libor Dvořák. 1. vydání. Praha: Dokořán, 2016. 411 stran. 

Kdybychom si vytvářeli na státy názor jen na základě jejich exportu, bylo by na tom dnešní Rusko mnohem lépe, než bychom asi čekali. Podobně jako byla v sedmdesátých letech minulého století hned po automobilech značky Volvo nejvýznamnějším švédským zbožím popová skupina ABBA, můžeme říci, že současným nejpřednějším ruským vývozním artiklem je Viktor Pelevin (patrně hned po internetových diskutérech). Jeho popularitě se však nelze divit, se svými čtenáři to zkrátka umí;

Františka Zezuláková Schormová

Mitchell, Joseph. Nahoře ve starém hotelu. Z amerického originálu Up in the Old Hotel (2008) vybrala a přeložila Tereza Límanová. 1. vydání. Zblov: Opus, 2015. 139 stran. 

Když se někdy snažím zbavit svou mysl myšlenek na smrt a nevyhnutelnost osudu, přivstanu si a jdu se podívat na Fultonův rybí trh. (7) Tak začíná Joseph Mitchell, redaktor časopisu New Yorker, svoji reportáž Nahoře ve starém hotelu. Nebo tak začíná vypravěč Mitchellovy povídky? Těžko říct: hranice mezi fikčním a nefikčním textem se u Mitchella překrývají a stírají.

Jan Komárek

Vũ Trọng Phụng. Klikař. Z vietnamského originálu Số đỏ (1936) přeložil Ondřej Slówik. 1. vydání. Praha: Dokořán, 2016. 202 stran. 

Kdyby vietnamština byla flektivním jazykem, pak by „pokrok“ byl ve veřejném diskursu jistě jedním z jejích nejskloňovanějších slov. To by platilo pro období francouzské „civilizační mise“ v Indočíně ve 30. letech 20. století, kdy se odehrává děj Klikaře, ovšem stejně tak v éře budování socialismu i později v době ekonomických reforem, a dokonce i v dnešních časech politického marasmu. Jde totiž o pojem natolik pružný, že si jej každý může vyložit po svém.

Matouš Jaluška

Čtení o Dantovi Alighierim: Prostory, postavy a slova. Z italských originálů sestavil, vybral a přeložil Martin Pokorný. 1. vydání. Praha: Institut pro studium literatury, 2016. 196 stran. 

Obecně prospěšná společnost Institut pro studium literatury vydává již od roku 2013 v edici Antologie nenápadné, tenké knížky „čtení o někom“. První byla o Václavu Havlovi, ta osmá se jako první zabývá postavou zahraniční a středověkou. Martin Pokorný v ní čtenáře seznamuje s devíti texty věnovanými co nejkonkrétněji vymezeným interpretačním otázkám a kompozičními motivům (5) z (Božské) Komedie Danta Alighieriho.

Všechny studie byly sepsány italskými badateli na přelomu 19.

aneb české a francouzské pojetí vidovosti

Michael Alexa

Batorová, Joanna. Pískový vrch. Z polského originálu Piaskowa góra (2011) přeložila Iveta Mikešová.

1. vydání. Praha a Litomyšl: Paseka, 2015. 392 stran.  

Pískovým vrchem se Batorová okamžitě vyšvihla mezi čelné polské prozaiky své generace. Byla za román nominována na prestižní ceny Nike a Gdyně, za další román jménem Chmurdálie znovu na Nike. Tuto nejsledovanější cenu získala až v roce 2013, a to za třetí díl „valbřišské trilogie“, jak se Tma, skoro noc se dvěma zmíněnými romány v polském tisku souhrnně označuje.

Richard Müller

Pasi Ilmari Jääskeläinen et al. Lesní lišky a další znepokojivé příběhy. Z finských originálů přeložili Martina Bendová et al. 1. vydání. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2016. 128 stran. 

Roger Caillois v knize Images, Images soudí, že fantastika vzniká tehdy, když lidi opouští víra v zázraky a svět se podřizuje zákonům rozumu a vědy. V kterém okamžiku se však rozumový řád takto prosazuje poprvé? Theodor Adorno s Maxem Horkheimerem spatřují takový počátek na švech, které po sobě zanechali jednotliví zprostředkovatelé homérského mýtu, tj. v přechodu od mýtu k epice. O Odysseovi píšou: Lstivý přežívá pouze na úkor svého vlastního snu,