Michal Špína

Rosa, João Guimarães. Dál – dál a dál. Z portugalského originálu Dão-Lalalão (O devente) přeložila a závěrečnou studii napsala Vlasta Dufková. 2., revidované vydání. Praha: Torst, 2010. 219 stran. 

Zdá se, že sousto, jaké představuje Brazilec João Guimarães Rosa a jeho texty, je pro české čtenáře i literární instituce stále poněkud těžko stravitelné.

Drobná ilustrace na úvod: pokud si jde čtenář vypůjčit Rosovo magnum opus – tedy Velkou divočinu – do jedné z poboček Městské knihovny v Praze, najde ji pod roztomilým piktogramem kovboje, stejně jako například mayovky nebo Knihy odvahy a dobrodružství.

Nejde přitom o hrubý přehmat: prostor Velké divočiny,

Michal Ježek

Cosentino, Annalisa. Vědecký realismus a literatura. Česká teorie, kritika a literární historie v letech 1883–1918. Z italského originálu Realismo scientifico e letteratura: Teoria, critica e storiografia letteraria ceca (1883–1918) přeložila Zita Obstová. Praha: Univerzita Karlova, 2011. 126 stran. 

Profesorka Annalisa Cosentinová přednáší bohemistiku na univerzitách v Udine a Římě, je editorkou, překladatelkou a zároveň vytrvalou popularizátorkou české literatury a kultury v Itálii. Její studie vyšla poprvé v italštině roku 1999, podruhé letos v ediční řadě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Mnemosyne. Napsala ji sice před patnácti lety pro italského čtenáře a nijak ji neaktualizovala, přesto ale i dnešnímu čtenáři českému může ukázat,

Jáchym Topol

Čalo voďi – Sytá duše. Antologie prozaických textů romských autorů z ČR. Sestavily Jana Kramářová a Helena Sadílková. 1. vydání. Brno: Muzeum romské kultury, 2007. 398 stran. 

Fotografie pořízená někdy před druhou světovou válkou. Asi ze Slovenska. Sedlák v lesklých holínkách a kolem něj skupinka malých otrhanců. Jsou to romské děti, vypadají vedle chlapíka jako malí indiáni, jako urousané děti země vedle symbolu prosperity a civilizace. Sedlák se blahosklonně usmívá, je to hodný strýček, který zaloví v kapse a něco těm capartům dá? Anebo je tehdy zahnal sukovicí? V každém případě fotka působí jako upomínka na mýtické časy,

Kateřina Součková

Cărbunariová, Gianina: Stop the tempo! – Kebab. Z rumunských originálů Stop the tempo! (2003) a Kebab (2004) přeložila Jitka Lukešová. 1. vydání. Praha: Divadelní ústav, 2008. 90 stran. 

Současná dramatika má neustálou potřebu hledat způsoby, jimiž by co nejpřesněji zachytila povahu světa, který nás obklopuje. Jedním z nich je volba aktuálních témat, s nimiž se potýká (nebo by se potýkat měla) co největší část společnosti. Vztah mezi uměle vytvořenou skutečností a holou realitou je jistě jedním z nich a je také společným tématem dvou nejúspěšnějších her současné rumunské autorky Gianiny Cărbunariové.

Postavy her Stop the tempo!

Karolína Ryvolová

Walsh, Mikey. Gypsy Boy.
2. vydání. Londýn. Hodder and Stoughton, 2010. 278 s.
 

Jsou tajemství a tajemství. Nad některými se tiše tetelíme štěstím a hoříme touhou se o ně podělit, jiná nás naplňují chladnou hrůzou z prozrazení. Mikey Walsh, autor životopisné knihy Gypsy Boy, který vyrostl v relativně uzavřeném, extrémně patriarchálním prostředí anglických Romaničelů, měl tajemství, které ho málem stálo život. Ve věku patnácti let se rozhodl rodinu i komunitu opustit. Vyznání Gypsy Boy napsal pod pseudonymem, protože některá tajemství si svůj explozivní charakter zachovávají i poté,

Michal Kovář

Pusztay, János. Nyelvével hal a nemzet. Az oroszországi finnugor népek jelene és jövője 11 pontban. (Národ umírá spolu se svým jazykem. Současnost a budoucnost ugrofinských národů Ruské federace v jedenácti bodech.) A Magyarságkutatás könyvtára XXVIII. Budapest: Teleki László Alapítvány, 2006. 317 stran. 

Jednou za čas vychází shrnutí historického, politického, demografického, kulturního, sociálního a sociálně lingvistického vývoje ohrožených uralských národů. K takovým se samozřejmě neřadí Maďaři, Fini a v posledních dvaceti letech ani Estonci. Zvláštní kapitolu pak tvoří Sámové/Laponci a baltskofinské národy žijící ve Fennoskandii (sem ovšem nepatří Laponci žijící na území Ruska) a Livonci, jejichž jazyk i další prvky národní identity jsou sice ohroženy,

Vratislav Kadlec

Thoreau, Henry David. Toulky přírodou. Z anglických originálů v The Writings of Henry David Thoreau (sv. 5, Excursions and Poems, 1906) vybral, přeložil a poznámkami a doslovem doplnil Jan Hokeš. V tomto souboru a překladu 1. vydání. Praha a Litomyšl: Paseka, 2010. 216 stran. 

Jasan za oknem mi kyne svými stále ještě zelenými listy, které zanedlouho tak znenadála shodí, a psí víno na zdi garáže vyvěšuje první červené prapory, které nejsou ani tak zákazem jako spíš výstrahou, že je třeba vyjít ven, za onu zeď a ony garáže,

Alexej Sevruk

Stryjkowski, Julian. Hostinec (Austeria). Z polského originálu Austeria (1966) přeložila Olga Hostovská. Odpovědný redaktor Josef Mlejnek. 1. vydání. Praha: Sefer, 2011. 232 stran. 

Tak se dějí dějiny (…) a tak se ještě zcela určitě bude dít smrt. Rozhodně se tak vždycky a stejným způsobem děje všechno, co je větší a rychlejší než člověk, to, co jsem právě nazval dějinami. Je to příliš velké a příliš rychlé, než aby to šlo pochopit. Myslím, že takhle může člověka překvapit vypuknutí války. Než se ohlédneš, jsi dva dny neholený, sedíš u nějakého příkopu, držíš za nohu například malé kůzlátko,

Lucie Koryntová

Murakami, Haruki. Po otřesech. Z japonského originálu Kami no kodomotači wa mina odoru (2006) přeložil Tomáš Jurkovič. Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl. 1. vydání. Praha: Odeon, 2010. 160 stran. 

Haruki Murakami je u nás nejznámějším japonským spisovatelem. A to jednak proto, že je typem autora pro široké publikum, a jednak je autorem nejpřekládanějším. Zatím poslední přeložený titul, který vloni vydalo nakladatelství Odeon, soubor povídek Po otřesech z roku 2006, však zdaleka nedosahuje kvalit předchozích přeložených románů. Jako by nestačilo, že Murakamiho je na českém knižním trhu plno, knížka navíc přitahuje pozornost více jménem svého autora než svými kvalitami.

Ivana Myšková

Bechdelová, Alison. Lesby k pohledání. Z anglického originálu Dykes to Watch out for 2, 3, 4 a 5 (1988, 1990, 1992 a 1993) přeložila Sylva Ficová. 1. vydání. Praha: LePress, 2010. 192 stran. 

Někdy se ptám, proč tak málo žen ve své tvorbě využívá humoru a hlavně sebeironie, zvlášť když zpracovávají nějakou autobiografickou zkušenost. Není jim to vlastní? Chtějí vyvolat zdání serióznosti? Tíhnou k tragédii? Americká kreslířka Alison Bechdelová je opačný případ. Své silné sebeironické sklony stvrzuje už tím, že vlastní život přetváří v komiksové příběhy a sebe, včetně nejbližších a známých, v komiksové figury.