Josef Forbelský, překladatel, publicista a vysokoškolský pedagog, je jistě jednou z nejvýraznějších osobností současné české hispanistiky. Korespondenční rozhovor s ním vedl hispanista a historik překladu Miloslav Uličný.
Miloslav Uličný: Pane docente, patříte k několika nejvýznamnějším českým hispanistům a překladatelům druhé poloviny 20. století a počátku třetího tisíciletí. Studoval jste na univerzitě v padesátých letech a zažil všechny peripetie doby po druhé světové válce. Během svého působení na středních a vysokých školách a při své překladatelské práci jste nepochybně poznal mnoho zajímavých osobností. Mohl byste připomenout ty, které Vás ovlivnily, i další, na které nevzpomínáte rád?
Josef Forbelský: Svou profesí nejsem překladatel, nýbrž učitel. V 50. letech, v měsících kádrové nezaměstnanosti, jsem zastoupil učitelku, která na smíchovské devítiletce ztratila hlas. Ve sborovně tam seděl, místo na univerzitě, a tedy za trest, profesor Josef Klik, Pekařův žák. Jemná, vzdělaná osobnost. Neměl jsem tenkrát potuchy, kým je. Totéž prostředí mě seznámilo s Věrou Sýkorovou, manželkou surrealisty Karla Maryska. Oba byli intimními Hrabalovými přáteli, již v době, kdy byl inkognito. O pár let později, na obchodní škole v Resslově ulici, jsem našel útulek v ústavní knihovně s dr. Schautou, neoficiálním překladatelem francouzského filozofa Maritaina. Z okna jsme hleděli na kostelní skrýš parašutistů. Navštívili nás tam Ivan Slavík s Ivanem Divišem. Ke Slavíkovi do Hořovic mě přivedl Patočkův náročný žák a spolupracovník Jiří Němec. S Ivanem Slavíkem, jenž mě varoval před nebeletristickými texty, jsme se potom setkávali nad Cervantesovou Numancií a nad hispanoamerickým modernistou Rubénem Daríem nebo Chilankou Gabrielou Mistralovou. Náš vztah byl dlouhodobý, vzdor všemu přátelský. Vyvrcholil v překladu mexické barokní básnířky Juany Inés de la Cruz, vydaném Vyšehradem v r. 1989.
Slavík byl založením baudelairovec. Martin C. Putna a Josef Mlejnek st. mu křivdí svými polistopadovými negacemi. Nebyl to heroický typ, nemoc své osoby i doby žil úzkostně. Byl však jako překladatel vybavený osobitým instinktem pro „poiésis“. Podobně jako Josef Hiršal. V roce 1969 mě dr. Josef Čermák z Odeonu vybídl, abych Hiršalovi, postiženému politickými poměry, poskytl překladatelské jméno. Josefa Hiršala, uznávaného předtím za překlad Morgensterna, oslnil Góngora a zaujal ho Lope de Vega. Téměř týden co týden jsme v 70. a 80. letech spolu přátelsky vysedávali. V jeho okolí jsem blíže poznal paní Bohunku Grögerovou, Jiřího Koláře a řadu dalších umělců a vzdělanců z této opakovaně zbité generace, předurčené ideály první republiky. Když jsem pár měsíců pracoval v redakci Odeonu, chodíval tam za posrpnové restaurace (1969) besedovat Václav Černý, v údobí francouzského kulturního nástupu zjev v Čechách výjimečný, čelný, který si za svou názorovou troufalost vysloužil nevděk. Setkání s Vladimírem Holanem v Praze a s José Lezamou Limou v Havaně bylo pro mne sice ojedinělé, ale prožitkem trvalé. Takové osobnosti představují univerzálně nastavenou míru.
MU: Přeložil jste téměř tři desítky knih, mimo jiné díla Cervantese, Lope de Vegy, Graciána, Gómeze de la Serny, Garcíi Márqueze či Ortegy y Gasseta. Na druhé straně jste publikoval řadu politologických článků a statí v časopisech Střední Evropa a Prostor. Nedávno jste vydal sedmisetstránkové shrnutí svého historiografického bádání pod názvem Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století. Nebyl byste se stal za jiných poměrů spíše historikem nežli překladatelem?
JF: Umělecké a odborné překladatelství je rozprava vedená přes čas a vzdálenost s výjimečnými bytostmi. Není divu, že se k ní v 50. letech uchylovaly generace nucené svými univerzitními profesory obírat se „Třemi statěmi J. V. Stalina o jazykovědě“. Překlad je rovněž polem kulturní konfrontace, doteku různě vyspělých jazyků a estetických hodnot. V oněch letech to byl opak ideologického čeledínství, jaké se otvíralo společnosti žijící s básníky za mřížemi a oslovované ječivým jazykem prokurátorů. Zájem o dějiny, a především o kulturní dějiny, se mně a mým současníkům vnutil již tím, že nás během jednoho života (od třicátých let) dobrovolně nebo násilím ozářil vliv francouzské, německé, ruské a severoamerické kultury. Každá tlumila nebo popírala tu předchozí. Mně profesionálně příslušel zájem o iberoamerický svět.
MU: Jste spoluautorem Dějin španělské literatury (1984) a autorem jedinečného díla Španělská literatura 20. století (1999). V prvním případě jste zmíněnou příručku zpracoval s profesorem Oldřichem Běličem (1920–1982). Neměli jste při známém Běličově prosazování „realismu“ a zdůrazňování „demokratismu“ španělské literatury metodologické neshody nebo problémy, zvláště při hodnocení literatury 20. století?
JF: V 50. a 60. letech jsem podrobněji sledoval současnou španělskou literaturu. Prof. Oldřich Bělič, DrSc., se zmínil o možnosti habilitovat se. Odmítl jsem tuto kontradikci s poukazem na posrpnovou situaci a na masakr, k němuž (po r. 1969) na romanistice FF UK došlo. Ale poskytl jsem mu do Dějin španělské literatury dvacet stran přehledu o současných autorech. Nemusel jsem přitom dbát o zřetele, jichž se ze strany akademika J. O. Fischera obával hlavní autor, pracující na katedře FF jako vyškrtnutý člen KSČ. Když začátkem 90. let, v novém režimu, ředitelka Ústavu románských studií paní doc. Hedvika Vydrová pomohla romanistické spolupráci mezi Karlovou univerzitou a madridskou Universidad Complutense, vypracoval jsem v jejím rámci a s výhodou polistopadové svobody Španělskou literaturu 20. století.
MU: V polovině šedesátých let jste se Sylvou Pavlíkovou (nyní Hamplovou) přeložili a vydali Dějiny literatur Španělské Ameriky. Boom hispanoamerické literatury v českých překladech nezastavilo ani dvacet let normalizace a zájem o ni neopadl ani po změně režimu u nás. Na druhé straně počet česky vydaných děl španělských autorů není při větší orientaci České republiky na Španělsko nijak vysoký, uvážíme-li, jak velkoryse napomáhá jejich vydávání grantový systém španělského ministerstva kultury. Je to podle Vašeho názoru pouze důsledek většího zájmu mladších překladatelů, především Anežky Charvátové a okruhu jejích spolupracovníků, ale třeba i brněnského nakladatele Jana Mattuše, o literaturu Hispánské Ameriky?
JF: Přeložit obsáhlé dějiny literatur Španělské Ameriky od Andersona Imberta byl plán Odeonu a doc. Kamila Uhlíře. Ten se v kabinetu ČSAV, nežli byl vyloučen z KSČ a musel v roce 1970 odejít z Akademie „do výroby“, dělat skladníka, orientoval na latinskoamerickou slovesnost. V případě překladatelské nabídky šlo o Uhlířovu osobní nápravu politicky motivovaných zákroků, jejichž terčem byli začátkem 50. let někteří studenti-hispanisti a v jejichž důsledku obor ztratil například kolegy Rybáka a Rosenzweiga.
Rozmach překladové iberoamerikanistiky „za komunismu“ byl podporovaný strategickým zájmem „tábora míru“ o Latinskou Ameriku, o Guatemalu, Kubu, Chile, Nicaraguu, El Salvador, případně Mexiko. Dnes je zdejší interes ideologicky „přeznačený“, souladný s členstvím České republiky v severoatlantické soustavě. Sledujeme, že trvá a nevymizel, ba dokonce se rozšířil a má nové výrazné univerzitní a překladatelské reprezentanty. Zároveň je zřetelné, jak na území severně od Río Grande probíhá demografická a kulturně-jazyková expanze, která ho pobízí. Nelze přitom ztrácet ze zřetele, že americká španělština má prostřednictvím románského odkazu vstřebanou antiku. Mexičan Alfonso Reyes spolu s Viděním Anahuacu tlumočil Homéra a Vergilia. Americká španělština obsahuje cervantesovský věk a katalyzuje ho předkolumbovskými kulturami. Naproti tomu literatura vytvořená v Evropě, na Pyrenejském poloostrově, je se svým středozemským vkladem klasičtější, spočívá na půdě antiky a křesťanství, i kordobského kalifátu a s ním tehdy sblíženého Sefaradu.
MU: Vím, jak vysoko oceňujete španělskou a hispanoamerickou produkci kvalitní literatury a kulturních statků vůbec a že ji považujete za významnou protiváhu globalizačního efektu kultury anglosaské. Mohl byste tuto svou tezi nějak rozvést?
JF: K této otázce uvedu pouze ilustraci. Všechny kliniky jsou vybaveny počítači, hbitě pracujícími s americko-asijskými technologiemi. Avšak anamnézy a diagnózy v nich uložené jsou formulovány řecko-latinsky. Obdobně španělština se svými substráty je stále funkčním kódem současného světa. A to kódem globálním, zároveň středozemním, atlantickým a pacifickým. Nehrozí, že svět by se v ní odlidštil a ztratil. Naopak, přes španělštinu může nahlížet do vlastních kulturních dálek.
MU: U spisovatelů se až donedávna zcela samozřejmě mluvilo o „generačních vlnách“. Jak je to podle Vás v případě překladatelů? Jsou mezi nimi, jde-li o věkovou diferenci řekněme 15–20 let, což dříve stačívalo k definování generace, rozdíly hluboké, či spíše nepatrné? Nebo se střída překladatelských generací řídí spíše vnějšími, historickými milníky?
JF: Překladatelský (spisovatelský) sled („roj“, seskupení, individuální výskyt) může být předurčený vnějšími okolnostmi. Viz (amatérský) zájem o španělskou poezii a literaturu vyvolaný španělskou občanskou válkou 1936–1939. Nebo zájem o románsko-americkou literaturu vyvolaný kubánskou revolucí v roce 1959. V 60. letech se jako důsledek seskupila univerzitně vzdělaná generace pozdějších svobodomyslných intelektuálů-překladatelů a odborníků.
Avšak závažnější nežli vnější podnět, ovlivňující potom témata, je v překladech odlišnost zjistitelná v použitém jazyku. Kralická bible hovoří o tomtéž, ale jinak nežli ekumenická moderní verze. Mění se „dobový vkus“ a jeho jazykové zprostředkování.
MU: Domníváte se, že čeští překladatelé jsou si vědomi významu teoretické přípravy, jak ji vždy zdůrazňoval Jiří Levý, vedle praktické znalosti jazyků, z nichž překládají?
JF: O teoretickou přípravu a vzdělanost má překladatel vytrvale usilovat. Zvláště v překladu klasické a odborné literatury je nezbytná. Přiměřené lexikální a gramatické uchopení jazyka je výchozím předpokladem. Za užitečné považuji studovat historii toho kterého jazyka, jeho zrod a cestu dějinami. Jeho vtělování se do literatury.
MU: Jaký názor máte na význam a funkci kritiky překladu?
JF: Funkce překladatele se leckdy ve svém účinku vytrácí obdobně jako funkce okenního skla, jímž hledíme do okolí a poznáváme ho. Překladatel je ručitelem individuální a společenské (národní) vzdělanosti. Jestliže kritika nešetří slovy věnovanými gestům zábavy, tím spíše by se měla obírat díly překladatelství. Poctivý překladatel je v národě ten nejvzácnější šperkař.
MU: Je známo, že nerad hovoříte o díle, které máte teprve rozpracováno. Přesto si dovolím zeptat se, v jakém stadiu se nachází Váš překlad Dona Quijota. Vždyť poslední česká verze z pera Zdeňka Šmída je stará už přes půl století…
JF: Mám za velmi pravděpodobné, že nebýt roku 1989, existovala by novější, „pošmídovská“ verze Dona Quijota. Zaneprazdňoval bych se Quijotem, jako Quijote se obíral četbou rytířské literatury. Rok 1989 nás však vyhnal za humna. Bylo nutné pokusit se konat to dosud nevykonané nebo přerušené. Téměř deset let jsem se ke své újmě zaneprazdňoval otázkou, jak Cervantesovi krajané padesát let po bitvě u Lepanta (1571) ovlivnili osudy našich zemí a Evropy. Vznikla kniha Španělé, Říše a Čechy, zůstal nedopřeložený Důmyslný rytíř…
MU: Lze předběžně vytyčit nějaké urgentní úkoly pro českou hispanistiku a české překládání ze španělštiny? Existují konkrétní témata a konkrétní díla, jimž by se měla věnovat přednostně zvláštní pozornost?
JF: Z mé předchozí odpovědi vyplynulo, že úkoly nám leckdy zadává očekávaná, a přesto překvapivá budoucnost. V 20. století žily evropské, natož mimoevropské národní kultury dosud ve značné odlehlosti. Zásluhou překladatelství se sblížily a umocnily. Evropa se nakonec setkala v bohaté jazykově-kulturní polyfonii. O možnosti jejího přetrvání bude rozhodovat také české překladatelství.