Rozhovor s Jaroslavou Jiskrovou vedla Olga Pavlova
Ze spolupráce nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj a Dokořán se zrodila řada knih pod názvem Polské reportáže, čítající k dnešku patnáct titulů. Jedinečný způsob popisování domácí a zahraniční společnosti v kombinaci s nápaditým designem zajistil této edici stálé postavení na českém literárním trhu. O jejím fungování a jednotlivých titulech jsme si povídali s Jaroslavou Jiskrovou.
Olga Pavlova: Řada Polské reportáže vychází ve spolupráci dvou nakladatelství. Jak probíhá volba chystaných titulů?
Jaroslava Jiskrová: S Dokořánem letos slavíme dvacáté výročí spolupráce. Na začátku jsme měli téměř shodné startovací pozice, ale kolegové mi časem „utekli“ a vybudovali velké nakladatelství populárně naučné literatury, beletrii vydávají jen okrajově. Já jsem zůstala u několika společně vydaných knih ročně. Volba titulů dodnes probíhá stejně jako na začátku: návrhy přináším já a kolegové se rozhodují, jestli do toho se mnou půjdou. Jen výjimečně to probíhá opačně.
OP: Proč jste se s Dokořánem rozhodla vydávat výhradně reportážní texty?
JJ: Nikdy jsem nevydávala pouze reportáže a neměla jsem to ani v úmyslu. Od roku 1976 do roku 2000 jsem byla redaktorkou nakladatelství Mladá fronta, takže jsem měla řadu „svých“ autorů, které jsem si přivedla do vlastního nakladatelství. S Dokořánem jsme tak vydávali knihy Ludvíka Vaculíka, Marie Vaculíkové, Pavla Kosatíka, Karla Hvížďaly nebo Karola Sidona. Polskou literární reportáž jsem znala od sedmdesátých let minulého století jen z českých překladů knih Hanny Krall a Ryszarda Kapuścińského. Později jsem četla v polštině i jeho skvělou knihu Impérium, zachycující autorovy celoživotní zkušenosti se Sovětským svazem za jeho existence i po jeho rozpadu, knihu, která by měla být povinnou školní četbou. Česky ji v roce 1995 vydal Ivo Železný a nedávno znovu Absynt. Takže se dá říct, že jsem na polskou literární reportáž byla připravená. Ale moc jsem o ní nevěděla až do chvíle, kdy mi překladatelka Helena Stachová nabídla k vydání Gottland Mariusze Szczygieła. Tehdy jsem se začala dozvídat víc o deníku Gazeta Wyborcza a jeho reportérech. Do té doby jsem byla orientovaná jako redaktorka i editorka hlavně na českou literaturu, měla jsem to v popisu práce. Větší přehled jsem měla o polském filmu a polské beletrii, kterou jsem četla od osmdesátých let. Díky tehdejšímu Polskému kulturnímu středisku a polským sousedům v domě jsem se dostala k dílům Czesława Miłosze, Wiesława Myśliwského, Edwarda Redlińského, jehož Konopička mě ohromila, Edwarda Stachury a mnoha jiných autorů. Byla to doba, kdy jsem měla načtenou polskou literaturu od klasiků po současníky. Včetně memoárových knih.
OP: I v Československu existovala silná tradice literární reportáže. Dají se texty autorů z období prvorepublikových Lidových novin aspoň v něčem porovnat se současnou polskou literární reportáží?
JJ: Generace prvorepublikových špičkových novinářů a spisovatelů byla velice vzdělaná, uměla výborně psát a měla pronikavý pohled na tehdejší svět. A to je myslím to základní, v čem je možné je porovnávat s autory polské literární reportáže.
OP: Proč se v Polsku objevují literární reportáže především v knižní podobě?
JJ: Především? Jak to myslíte? Reportáže, i ty literární, jsou primárně určené k publikování v tisku. Teprve pak bývají vydávány knižně. Dnes ke knižním vydáním přibyly audioknihy, divadelní či filmová zpracování, scénická čtení, Mariusz Szczygieł čte dokonce své texty za doprovodu spřízněné hudební skupiny a je to nesmírně zajímavé. Literární reportáže jsou žánr na pomezí dokumentu a beletrie a zachází se s nimi stejně jako s jakoukoliv jinou beletrií. A to na celém světě. Vypovídá o tom koneckonců i nejnovější kniha Mariusze Szczygieła Fakta musí zatančit, která se věnuje žánru literární reportáže včetně její historie a na jejíž české vydání se moc těším.
OP: Přesně to jsem měla na mysli. Zeptám se ještě trochu jinak. Proč polští nakladatelé tolik usilují o knižní vydání původně novinových textů?
JJ: To přece není záležitost jen polských nakladatelů a netýká se to jen současnosti, knižní vydávání novinových článků, fejetonů a podobných útvarů má bohatou tradici v celém světě, i u nás. Polsko bylo vždycky víc otevřené světu a po změně režimu se otevřel ještě větší prostor pro jeho poznávání, navíc vyrostla mladá generace žáků Ryszarda Kapuścińského, vznikala nová vydavatelství, nové deníky, zejména Gazeta Wyborcza, a to vyvolalo vznik velkého množství nových textů. V Polsku jejich současnému rozšířenějšímu vydávání napomohlo také generační a intelektuální spříznění reportérů Gazety Wyborczej s nově vzniklými nakladatelstvími, především s nakladatelstvím Czarne, které se na literární reportáž specializovalo. I když tento žánr vydávají i další polská nakladatelství, mezi nimi dnes třeba Agora nebo Dowody na Istnienie, které založili právě reportéři Gazety v čele s Mariuszem Szczygiełem. My s Dokořánem jsme například vedle polských reportáží vydávali až do smrti Ludvíka Vaculíka jeho „poslední slova“ – fejetony, které psal po léta každý týden pro Lidové noviny. Psával je už za komunistů, když byl na indexu, a publikoval je v samizdatovém měsíčníku Obsah, ty jsme pak vydali v devadesátých letech v Mladé frontě. Takže zájem o knižní vydávání novinových textů tu byl vždy a stále trvá.
OP: Kromě Mariusze Szczygieła vydáváte texty Wojciecha Tochmana či Witolda Szabłowského, kteří v deníku Gazeta Wyborcza také pracovali. Dalo by se říct, že tyto noviny dodnes vychovávají nejlepší autory literárních reportáží v zemi?
JJ: Věřím, že tomu tak je. A dnes už řadu let vychovává další generace polských reportérů také Institut polské reportáže, škola, kterou před lety založili Mariusz Szczygieł, Wojciech Tochman a Paweł Goźliński. Ostatně těch autorů bylo ještě víc – Paweł Smoleński a jeho Izrael už se nevznáší či Irák: Peklo v ráji. Nebo Krzysztof Varga a jeho Guláš z turula, vynikající kniha o maďarských dějinách, melancholii a kuchyni. Mimo jiné skvělý průvodce po Budapešti. Líbila se nám natolik, že jsme si s Dokořánem udělali do Budapešti výlet a šli po Vargových stopách. Všichni jsme fotili, takže knihu výjimečně doprovázejí naše fotografie.
OP: Jednou z mála v edici vydaných žen je Lidia Ostałowska, která stála u zrodu zmiňované Gazety Wyborczej, přitom polských autorek reportáží je mnohem více. Proč jste se rozhodla vydat právě její knihu?
JJ: Cikán je Cikán je výjimečná kniha o osudech a životě evropských Romů. Ryszard Kapuściński o ní napsal, že jsou to skvělé reportáže, plné pochopení a lidskosti. Je to výjimečné téma, nepříliš často v tomto rozsahu zpracované, a představuje další střípek do mozaiky světa, jak ho vidí generace reportérů právě z Gazety Wyborczej. Od Margo Rejmer, další výjimečné ženy-reportérky, jsme vydali knihu Bukurešť: Prach a krev, která vypovídá nejen o současnosti a historii hlavního města Rumunska, ale o pohnutém osudu celé země. Vybírám knihy vždy spíš podle tématu a toho, jak moc mě osloví, než podle toho, jestli je psal muž, nebo žena. A někdy je to dílo náhody: co se mi dostane do rukou, co mně kdo z polských přátel nebo překladatelů doporučí nebo nabídne. A o co pak projeví zájem také moji kolegové.
OP: Který z vydaných titulů patří mezi nejúspěšnější a který naopak takzvaně zapadl?
JJ: Nejúspěšnější byl Gottland a vůbec většina knih Mariusze Szczygieła. Naposledy kniha Není, ověnčená hlavní polskou literární cenou Nike za rok 2019. Marně přemýšlím, o kterém z těch mnoha titulů se dá říct, že zapadl, a podle čeho to určit. Podle prodejů, množství recenzí? Pokud jsme takzvaně nepřepískli náklad, všechny se prodaly – i ty, o kterých jsem sama pochybovala. Bála jsem se například, že kniha Wojciecha Tochmana Pánbůh zaplať nebude Čechy zajímat. Je to kniha o Polsku, o polské víře v Boha. A Češi, jak známo, se o své nejbližší sousedy příliš nezajímají. Ale ukázalo se, že pravdu měl Mariusz Szczygieł, když napsal, že je to kniha univerzální. Dodnes se setkávám s názorem, že Wojciech Tochman patří k nejlepším z polských reportérů. Dnes registruji menší zájem o poslední v češtině vydanou knihu Witolda Szabłowského Tančící medvědi, což je škoda, protože vypovídá o mentalitě a „zastydlém“ myšlení lidí v postkomunistických zemích, kteří se dodnes neumějí vyrovnat se změnami ve společnosti a tím bohužel ovlivňují její stav a budoucnost. Ale třeba je to jen tím, že se při dnešní ekonomické situaci knihy obecně hůře prodávají.
OP: Gottland inscenovalo pražské Švandovo divadlo. Jak se vám toto zpracování líbilo?
JJ: Ony vznikly dvě inscenace, jedna v Národním divadle moravskoslezském, tu jsem neviděla, prý byla výborná. Tou ve Švandově divadle jsem byla okouzlena. Jsem původní profesí dramaturg a scenárista, takže jsem byla zvědavá, jak mladší generace převede reportáže do divadelního tvaru. Jejich moderní pojetí a nápad nechat postavy komunikovat přes Facebook, což vyvolávalo mnohé komické situace, mě oslovily. Humor je totiž neoddělitelnou součástí Szczygiełových knih, i když pojednávají o vážných tématech. Mimochodem bych velmi stála o to, aby se někdo z mladých divadelníků chopil knihy Witolda Szabłowského Jak nakrmit diktátora. Zatím se mi podařilo reportáže připravit jako patnáctidílnou radiočetbu a tuto rozhlasovou verzi vydat jako audioknihu. Jsem přesvědčena, že v dnešní době téma osudů osobních kuchařů světových diktátorů skýtá velký dramatický potenciál. Kéž by se toho někdo chopil. Když se vrátím ke Gottlandu, líbil se mi i v krátkometrážní filmové verzi, kterou natočili studenti FAMU. Opět – neotřelé pojetí, animované reportáže – úžasné. Ale já jsem pochopitelně zaujatý divák.
OP: V současné době literární reportáže vydávají i jiná nakladatelství. Mezi nejúspěšnější patří slovenský Absynt. Vnímáte jejich působení jako konkurenci, nebo spíš jako vítané rozšíření nabídky?
JJ: Na rozdíl od Absyntu, který je zaměřen výhradně na vydávání reportážních titulů, a to nejen polských, my vydáváme jen ty polské a v mnohem menším měřítku. Takže jsem od začátku jejich nadšený fanda, už proto, že přivádějí na svět knihy, které jsem z různých důvodů nemohla vydat já. Jediné, co mě občas zamrzí, je, že v knihkupectvích jsou absyntovky častěji prezentovány jako řada, zatímco naše knihy ne. A přitom i ony mají jednotný grafický kód. Protože mám jako famák blízko k fotografii, přišla jsem hned na začátku s nápadem každou knihu doprovodit fotografiemi významných českých fotografů. A tak jsou v našich knihách zastoupena jména jako Pavel Štecha, Tomki Němec, František Dostál, Karel Cudlín, Jan Šibík nebo Hana Rysová. Ani nevím, jestli si toho někdo povšiml…
Jaroslava Jiskrová
Jaroslava Jiskrová (* 1949, Chomutov) je literární redaktorka, nakladatelka a dramaturgyně. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pracovala mimo jiné jako scenáristka ve Filmovém studiu Barrandov, dramaturgyně v České televizi nebo šéfredaktorka nakladatelství Mladá fronta, kde také prosadila vydávání polských beletristických titulů. V roce 2001 založila vlastní malé nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj. Kromě knih českých autorů, jako jsou Ferdinand Peroutka, Slávka Peroutková, Johannes Urzidil, Karel Kryl nebo Josef Hiršal, se specializuje na polskou literární reportáž. Společně s nakladatelstvím Dokořán připravila a vydala knihy Mariusze Szczygieła, Wojciecha Tochmana, Pawła Smoleńského, Witolda Szabłowského a mnoha dalších autorů.