Klára Soukupová

Orange, Tommy. Tam tam.
Z anglického originálu
There There (2018) přeložila Alžběta Ambrožová.
1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2021. 272 stran.

 

Stereotypní představa spojuje indiána s čelenkou, mokasíny, koněm, prérií, volností a souladem s přírodou, nebo naopak s neveselým turistickým životem v rezervaci, alkoholismem a inbreedingem. Při slovním spojení „indián ve městě“ leckomu naskočí filmy Z džungle do džungle nebo Malý indián ve městě a figura zmateného, ale autentického divocha mezi mrakodrapy. Knižní debut Tommyho Orangea (* 1982) z roku 2018 nicméně ukazuje, že existuje velká, dosud literárně přehlížená skupina městských indiánů, kteří se v metropolích už narodili, vrostli do jejich způsobu života a jinou alternativu si nedokážou představit: Panorama budov v Oaklandu dnes známe líp než všechna posvátná pohoří, sekvojový les v Oakland Hills líp než kterýkoli hluboký prales. Hukot dálnice líp než hukot řeky (…). (16) Do měst se dostali v rámci nucené asimilace, ale i z vlastních osobních či kariérních pohnutek; případně přesun vnímali jako útěk před rezervací, která má své vlastní neduhy (připomeňme například dokumentární komiks Joea Sacca o kanadských indiánech Denéech, Zaplatit zemi, [1] který má vedle sociální i výraznou environmentální rovinu).

„Tam tam“ v titulu neoznačuje onen ikonický bubínek, ale dublované anglické there. To má ve spojení s tématem pochopitelně symbolický význam; na jednom místě textu se odkazuje na píseň Radiohead There There, v jejímž refrénu se opakuje Just ’cause you feel it, doesn’t mean it’s there. Právě taková jako by byla indiánská identita – pociťovaná, neuznaná, unikavá i naléhavá. O pár stran dále je však zmíněn citát z Everybody’s Autobiography (1937) Gertrude Stein: Žádné tam tam není, v němž modernistická autorka pojmenovává, jak se změnilo místo, kde vyrůstala – ono „tam“ jejího dětství už „tam“ na tom místě není. I to je návodný odkaz na vztah indiánů k zemi, která se od 16. století působením bílých kolonizátorů proměnila k nepoznání; tento vztah je ale zároveň problematizován, protože pro současnou generaci se ono „tam“ nijak zásadně neliší od toho, které si pamatují.

Hlavním, nijak neskrývaným tématem je hledání toho, co dnes znamená být indián. Fyzická podoba nesmazatelně odkazuje k nebělošskému etniku, současně však mladí lidé žijí stejně jako jiní obyvatelé měst. Lze se od krvavé minulosti odstřihnout? Měl by tento dávnověk vůbec hrát v dnešní identitě nějakou roli? A pokud ano, jak si ho přirozeně zvnitřnit? Nebude pouhou umělou konstrukcí? Jakým způsobem v nás rezonují odkazy předků, které z nich jsou pro moderní dobu přínosné, a které naopak s aktuální, emancipovanou a technologizovanou společností neslučitelné?

Opakovaně se v textu objevuje motiv odrazu tváře v televizi nebo monitoru – nikoli v zrcadle, ale právě v ikonickém předmětu moderní civilizace. Nacházíme zde příběhy selhávajících lidí, upadajících do osobních i ekonomických problémů. Drogy zasáhly do osudů téměř všech rodin, silné vztahy se budují ob generaci – mnohé děti nejsou vychovávány rodiči, protože ti jsou moc mladí, ve vězení nebo mrtví, ale svými prarodiči, respektive babičkami, které zde figurují jako nositelky tradic a léčitelky duší. Začlenění mladých do pouličních gangů souvisí s vyloučením – z jejich pohledu je to však „výjimečnost“, co je opravňuje žít mimo zákon. Indiáni představují diskriminovanou menšinu, která do Ameriky odnikud nepřišla, takže nemůže ani „odejít“, neboť tam má svůj domov.

Problémy naší doby (závislosti, rakovina, chudoba, domácí násilí) jsou obohaceny faktem, že hrdinové pochází z kmene Čejenů. To nic nemění na skutečnosti jejich problémů, pouze přidává do mozaiky jejich osobnosti nový rozměr – výlučnost či vyloučenost, které se projevují ve způsobech řešení oněch problémů, v přístupu k životu či v nahlížení na svou pozici ve světě.

Všechny osoby v jistém momentu vyprávění zmíní oaklandské indiánské centrum: buď v něm pracují, (ne)hodlají pracovat, nebo o něm alespoň vědí. To, že postavy krouží jako planety právě kolem centra jako jasného identitárně-kulturního podpůrného elementu, je příznačné. Indiánská identita není přirozená, je čímsi vědomě udržovaným (což nutně neznamená, že jde o cosi umělého a křečovitě vnucovaného). Stává se tématem „k řešení“, postavy ji postrádají a její význam hledají na internetových fórech i Wikipedii. Jsou indiány, ale neví, jakým způsobem jimi být a jak jimi být správně. Většinu protagonistů navíc představují míšenci, a jejich vztah k „indiánskosti“ je tak ještě komplikovanější. Proti racionální argumentaci, proč by se měli cítit jako Čejenové nebo Arapahové, stojí prožitek sebevyjádření pomocí tance, hudby nebo bubnování. Identita se tím však v románu zužuje na neproblematizovanou emoci, která se narativně jednodušeji předává, avšak pokud měla být jádrem románu, zůstává plochá.

Text Tam tam je vystavěn jako oddělené příběhy zhruba deseti centrálních a několika dalších vedlejších postav, které se s postupem děje dostávají z minulosti do současnosti a stále více se proplétají. Na začátku to vypadá, že půjde o zajímavou práci s vypravěčskou perspektivou – střídají se ich-forma a er-forma (v jednom případě i du-forma) – a že pomocí tohoto postupu bude odlišen charakter výpovědí osob, od druhé části však tato distinkce mizí a převládne standardní vševědoucí vypravěč.

Hrdinové Tam tam rozhodně nejsou postmoderní a Tommy Orange není „nový americký klasik“, jak se píše v nakladatelském textu na záložce. Příbuzenské vztahy mezi postavami jsou opakovaně a explicitně zmiňovány, aby snad čtenář nezůstal na pochybách, o jak „významná“ setkání jde, a stejně tak se dovypravují osudy lidí, tj. jak se dostali tam, kde jsou – přitom pro příběh samotný není znalost těchto událostí podstatná. To, že se v závěru v nemocnici setkávají otec, matka, syn, dcera a vnuci, kteří o svém příbuzenství dosud neměli tušení, je pak už jen melodramatické finále. Ozvláštnit pravidelné střídání postav snad mělo vložené Intermezzo, to má však pouze vysvětlovací funkci (původ indiánských příjmení aj.) a oddaluje setkání na oaklandském powwow, ke kterému příběhy všech postav směřují. Popis masakru na stadionu skrze líčení posledních myšlenek postřelených i zastřelených je zdlouhavý, a vzhledem k tomu, že jde o událost, kterou lze v logice příběhu očekávat, zbytečné a sentimentální. Nevypovídá nic o indiánech, jako spíš o fungování gangů a zpackaných loupežích.

Tam tam tak ve výsledku postrádá narativní invenčnost. Můžeme empaticky litovat postavy, ale literární zážitek je mizivý. Hlavní a jazykově nápadité sdělení se nachází v Prologu – ten má však pouze osm tiskových stran. Začíná jednoznačnými odkazy na masakry, hony a vyhlazování indiánů a označením kulturních stop, které v americké mentalitě zůstávají (názvy ulic, pojmenování sportovních klubů aj.), bez ohledu na to, jak na potomky původních obyvatel působí. Přes cynickou notu vypočítávání dalších a dalších bezpráví se v prologu objevuje pozoruhodná „fluidní“ metaforika – z konkrétního pojmenování se v další větě stává přenesené, pak obrazné, až se dojde k čistě abstraktnímu vyjádření dojmu a pocitu: Když na nás začali střílet, neustali jsme v pohybu, přestože kulky letěly dvakrát rychleji než náš křik, přestože jejich žár a jejich rychlost nám prorážely kůži, drtily kosti, lebky, probodávaly srdce, my neustali, dokonce ani při pohledu na to, jak ty kulky zmítají našimi těly jako vlajkami, jako tou spoustou vlajek, které tu vztyčili namísto všeho, čím pro nás tahle půda kdy byla. Ty kulky byly zlé předtuchy, duchové ze snů o tvrdé, rychlé budoucnosti. (…) Všechno nám vzali a semleli to na padrť jemnější než střelný prach, do vzduchu vypálili vítězoslavnou salvu a jejich zbloudilé kulky vylétly do nicoty dějin, které se nepovedly a mají být zapomenuty. Zbloudilé kulky a jejich následky dopadají na naše nicnetušící těla dodnes. (15) Tommy Orange píše za celou komunitu lépe než za jednotlivé postavy; škoda že nenašel způsob, jak to přenést do svého románu.

Poznámky:

1. Sacco, Joe. Zaplatit zemi. Přel. Viktor Janiš. Praha: BB art, 2022. [Zpět]

Zpět na číslo