Jan Zikmund
Sylvia Plathová. Ariel.
Z anglického originálu Ariel (1966) přeložil Jan Zábrana.
3. vydání. Praha: Argo, 2017. 123 stran.
Americká básnířka Sylvia Plathová (1932–1963) si vzala život jednoho únorového rána, zatímco její nic netušící děti spaly ve vedlejším pokoji. Utěrkami utěsnila dveře do kuchyně, napsala poslední vzkaz pro chůvu (Zavolejte dr. Hordera), pak strčila hlavu do trouby a zapnula plyn. Ukončila tak půlroční období nejistoty a zoufalství, které zažívala, když ji opustil manžel, anglický básník Ted Hughes. Deprese a sklony k sebevraždě měla už dřív, leč v létě 1962, kdy se dozvěděla o manželově nevěře, se prohloubily.
Ztráta Hughese byla zemětřesením, které v Plathové uvolnilo obrovské množství tvůrčí energie. Během několika týdnů ze sebe vychrlila čtyřicet básní, které tvoří jádro posmrtně vydané sbírky Ariel (1965). Matce se svěřila s tušením, že ji tyto básně jednou proslaví. Také se tak stalo: Plathová se stala legendou, nedostižným (a možná i nebezpečným) vzorem pro příští generace. Jak už to ale bývá, působivý životní příběh umělce může zastínit jeho dílo. Dětství, manželství i smrt Plathové rozebraly četné biografie, dokumenty i filmy, ale zdaleka ne každý, kdo se k autorce hlásí, by byl s to vybavit si názvy aspoň pěti jejích básní. Je proto dobře, že uhrančivý Ariel, zdařile přeložený Janem Zábranou, u nás vyšel znovu. Tentokrát v nakladatelství Argo, jehož edice AAB představuje veřejnosti skvosty anglofonní poezie.
Toulky tísnivou říší Ariela ovšem nejsou pro každého. Mohou čtenářem otřást. Sama básnířka varuje: Existuje taxa // za pohled na mé jizvy, taxa / za poslech mého srdce. (17) Své běsy, bolesti a zlosti vyjevuje s děsivou naléhavostí. Některé básně jsou tak vyhrocené, že je řada literárních časopisů odmítla uveřejnit a sháňka po nich začala až po autorčině sebevraždě. Když dobrému příteli, kritiku Alu Alvarezovi, recitovala jednu ze svých básní, jeden verš mu připadal tak brutální, že ji přiměl, aby ho přepsala. (Zpětně toho litoval, protože tehdy prý ještě plně nechápal podivnou eleganci její poetiky.) Zábrana se s překladem Ariela mořil bezmála dvacet let. Vyčerpaný si v roce 1983 do deníku poznamenal: Žádná ženská mě v životě neutahala tak jako Sylvia Plathová. Z její sbírky Ariel mi zbývá dopřeložit pět básní a jsem na konci sil. (…) [J]e to spíš zápas, spíš rvačka, při které jeden škrtí druhého – spíš tohle než překlad.
Zábrana v knize vnímal tu příšernou tenzi, která Plathovou dohnala k smrti. Básnířka touží uniknout drásavým depresím a otevřeně koketuje se sebevraždou. Její ostrá, útočná, někdy snad až rouhavá slova se čtenáři vryjí pod kůži; jsou jako [s]ekyry, / po jejichž úderu zvoní les. (118) Ne nadarmo literární kritici sbírku Ariel často řadí mezi „zpovědní poezii“. Na přelomu 50. a 60. let američtí básníci W. D. Snodgrass, Robert Lowell, John Berryman a právě Plathová reagovali na uhlazenou, formální a neosobní poezii, kterou předtím v USA několik dekád prosazovala nová kritika. Lowell a spol. nebyli organizovanou skupinou (a proti zavádějící nálepce „zpovědní“ se vymezili), ale spojovalo je přesvědčení, že básník by při psaní neměl potlačovat své emoce a prožitky, jakkoli temné nebo šokující.
Neznamená to, že život a umění splývají v jedno – Plathová je sice v Arielovi otevřená a výbušná, ale málokdy líčí konkrétní události ze svého života. Čerpá ze skutečnosti, z níž pak v každé básni tvoří nový, jedinečný svět. Je tedy ošidné brát její poezii jako deník, v němž řeší svoje manželství nebo složitý vztah k otci (který zemřel, když jí bylo deset). Ariel není věrným odrazem skutečnosti, ale uměleckým vyobrazením autorčiných úzkostí a traumat. Když mluví z pohledu trpících rostlin a zvířat; když se pokouší vžít do mrtvých; když svého otce přirovnává k ďábelskému nacistovi, činí tak proto, aby důrazně vyjádřila své niterné pocity. Vzkazuje-li: Musela jsem tě zabít, táto (74), nejde samozřejmě o přiznání dcery-vražedkyně, ale spíš o zvolání solipsistky, která se cítí za otcův brzký a těžko pochopitelný odchod odpovědná. Ariel není životopisem, ale především svědectvím o tom, jak básnířka postupně ruší spojení se světem a zůstává zcela sama uvnitř své zraněné duše a nepřátelského vesmíru.
Měsíc a hvězdy jsou ve sbírce všudypřítomné. Drama Ariela se odehrává na pomezí noci a rána. Plathová trpěla nespavostí a často psala ještě za tmy, krátce před úsvitem, kdy ze dna tůně životu vládnou / utkvělé hvězdy. (118) Jejich mdlé světlo ovšem neukazuje bezpečnou cestu, po které jít, ale spíš zvýrazňuje propast mezi básnířkou a jejím okolím. Hvězdy jsou jen další dotěrné oči, které ji soudí: Lidé, ale i hvězdy / na mne zírají smutně, vždycky je zklamu (11), utrousí v básni Ovce v mlze. Pozoruhodná je její fascinace měsícem. Kolem luny se svět točil už v autorčině první sbírce Kolos (1960) a v Arielovi tomu není jinak. Úchvatná báseň Jilm mluví zdůrazňuje impotenci měsíce: Luna také nezná lítost: krutě by mě / vlekla, sama neplodná (27); v básni Luna a tis zas jeho vinu, ale zároveň moc: Vleče za sebou moře jak temný zločin; je tichá, / s kulatou dírou úst naprostého zoufalství. Tady žiju. (62)
Situace přesto není bezvýchodná. Básnířka naznačuje, že vysvobozením z hrůzné noční můry je smrt, a snad i následné znovuzrození a nový začátek. Proto sbírku uspořádala tak, aby začínala slovem láska a končila slovem jaro. Ariela měla uzavřít série básní o včelách (otec Plathové byl včelař). Texty z její pozůstalosti však nakonec vydal Ted Hughes, přičemž rozšířil Ariela o chmurnější básně, které Sylvia Plathová napsala těsně před smrtí, v zimě 1963. V Rozhraní už předěl mezi životem a uměním téměř zmizel: Teď je ta žena dokonalá. Její mrtvé // tělo má úsměv naplnění. (116) Robert Lowell měl pravdu, když v předmluvě k prvnímu vydání v roce 1965 podotkl, že v Arielovi se Plathová stává sama sebou.