Rozhovor s Laurou Angeloni vedla Olga Pavlova

S pilnou překladatelkou Laurou Angeloni jsme mluvili o zlatém období české literatury v současné Itálii, o jejích prvních překladatelských pokusech a odpovědnosti práce literárního překladatele.
 

Olga Pavlova: Počátky italské bohemistiky se pojí se jmény básníka Jaroslava Vrchlického a profesora padovské univerzity Emilia Tezy. Měla jste v rukou jejich překlady? Jak na vás zapůsobily?

Laura Angeloni: Abych byla upřímná, nepamatuju se, že bych někdy zmíněné překlady četla. Pamatuju si Babičku od Boženy Němcové, kterou přeložil Ettore Lo Gatto, ale spíš jsem četla českou klasiku v překladech Angela Maria Ripellina a jeho manželky Ely. Právě oni přispěli k tomu, aby měli italští čtenáři přístup k českým autorům, básníkům a prozaikům.

OP: Dokázala byste práci těchto překladatelů zpětně zhodnotit?

LA: Ano i ne, nemám ve zvyku posuzovat práci jiných lidí. Navíc jsem se díky těm překladům přiblížila české literatuře, takže si nemůžu pomoct a jsem jim prostě vděčná.

OP: Ještě před pěti lety patřila italská bohemistika k těm nejlepším na světě. Jak je na tom dnes?

LA: Jsem jenom překladatelka, neučím na univerzitě a nikdy to nebylo mým záměrem. Ale i když s ní nejsem přímo spojená, moc si vážím bohemistů, kteří se věnují české literatuře a kultuře. Zdá se mi, že italská bohemistika je stále velmi bohatá a plodná.

OP: V Itálii českou literaturu hojně vydává několik nakladatelství, například Bulzoni, Einaudi, Baldini Castoldi, Atmosphere, Keller nebo Miraggi. Čím se dá vysvětlit tak velký zájem o literaturu malé středoevropské země?

LA: Máte pravdu, česká literatura má aktuálně v Itálii zlaté období. Prakticky všechna hodnotná díla vydaná v České republice jsou rychle přeložena. Má na tom velkou zásluhu nakladatelství Miraggi, které už několik let vydává sérii věnovanou výhradně české literatuře. Přispěla k tomu i nakladatelství Keller a Voland publikující české romány. V Itálii, asi stejně jako ve zbytku světa, se českou literaturou, která se trochu vyhýbá těm nejmódnějším vzorcům, zabývají především malá nakladatelství. Určitě musíme poděkovat i podpoře Ministerstva kultury, díky níž mohou vydavatelé trochu snížit riziko takového podnikání.

OP: Podle jakých kritérií tato nakladatelství vybírají tituly k překladu?

LA: My překladatelé velmi často navrhujeme knihy, které se nám líbí a které považujeme za vhodné pro italský trh. Někdy vydavatelství návrh akceptují, někdy ne. Zaleží to na souběhu různých faktorů. Osobní vkus má jistě určitou váhu, ale je zřejmé, že knihy musejí zapadat do kontextu nakladatelství a jeho redakční politiky.

OP: Jaká byla vaše cesta k literárnímu překladu?

LA: Když jsem před časem uklízela nějaké staré věci v domě svých rodičů, našla jsem sešit z doby svého dospívání. Byl to ručně psaný překlad jednoho anglického románu, který jsem si tehdy koupila v Londýně. Bylo mi šestnáct a volný čas jsem trávila překládáním. Zpětně mě to zasáhlo a dojalo. Vždy mě fascinovalo psaní a jazyky, jazyky pro mě představují velkou vášeň. Překlad obojí kombinuje – proto jsem tuhle práci vždycky chtěla dělat. Nebylo snadné vstoupit do světa literárního překladu a jsem velmi vděčná prvnímu nakladatelství, které ve mě věřilo, Azimut Libri. Dnes už však bohužel neexistuje.

OP: Měla jste na počátku své kariéry nějaký překladatelský vzor nebo cíl, kterého jste si přála dosáhnout?

LA: Mým cílem od začátku bylo dosáhnout křehké rovnováhy mezi úctou k originálu a plynulostí v italštině; zajistit, pokud je to možné, aby se nevytratila autorova stylistika, respektovat nejen význam slov, ale také rytmus, hudebnost textu, které jsou pro mě velmi zásadní. Jsem si vědoma, že jako překladatelka jsem prvním čtenářem textu a že prožitek všech následujících čtenářů v mém jazyce závisí na mé interpretaci. Pokud mi něco unikne, unikne to všem, pokud nedokážu přenést styl, italský čtenář toho autora nikdy skutečně nepozná. Kvůli tomu pociťuji obrovskou zodpovědnost.

OP: Zdá se mi, že více překládáte české autorky než autory. Je v tom nějaký osobní záměr nebo je to spíš náhoda?

LA: Že bych měla nějakou zvláštní náklonnost k ženskému psaní? Možná, i když při bližším zkoumání je vidět, že jsem přeložila i mnoho spisovatelů. Téměř všechny autory a autorky, které jsem přeložila, jsem si vybrala sama. Navrhuju nakladatelstvím knihy, které mě nejvíce zasáhnou a přitahují. Není zas tak důležité, zda jsou psané ženami anebo muži, podstatný zůstává fakt, že se mi libí a že mi něco důležitého říkají.

OP: Který z posledních překladů ve vás zanechal největší dojem?

LA: Jak jsem již řekla, vybrala jsem si téměř všechny knihy sama a každá z nich pro mě byla svým způsobem důležitá. Určitě jsou ale knihy, které mě zasáhly více. Mám třeba hodně hluboký a emotivní vztah ke knihám Bianky Bellové. Už jsem přeložila tři a doufám, že je přeložím všechny. Kromě toho, že jsme si osobně hodně blízké, i její psaní je pro mě velmi intimní a miluju hloubku, se kterou vstupuje do duše postav a skrz kterou vnímá svět. Tereza Boučková pak na mě zapůsobila svou extrémní autenticitou, velkorysostí, se kterou se svěří čtenáři bez jakýchkoli filtrů. Jáchym Topol je pro změnu mistr jazyka a představuje pro mě neustálou výzvu. Ale jak vidíte, málem jsem stihla zmínit všechny.

 

Laura Angeloni

Laura Angeloni (* 1970, Florencie) vystudovala cizi jazyky a literatury na Univerzitě La Sapienza v Římě a od roku 2004 pracuje jako literární překladatelka z češtiny. Na italskou literární scénu uvedla například díla Jáchyma Topola, Petry Hůlové, Kateřiny Tučkové, Emila Hakla, Petra Krále, Terezy Boučkové nebo Bianky Bellové. Je také autorkou dvou románů Il viaggio di Anna (2007, Annina cesta) a Dare il resto e poi sorridere (2015, Dávat nazpět a usmívat se).

Zpět na číslo