Anna Vondřichová

Básnířka a překladatelka Jiřina Hauková (1919–2005) studovala od roku 1938 v Brně tři semestry anglistiku a bohemistiku, po uzavření vysokých škol se vrátila do Přerova, kde působila v redakci Obzoru. Později redigovala ženskou rubriku Lidových novin a pracovala v knižním oddělení Ministerstva lidové osvěty, po roce 1943 se natrvalo přestěhovala do Prahy a po dvou letech se stala členkou Skupiny 42. Po válce byla zaměstnána v publikačním odboru a později v zahraniční sekci ministerstva informací. Do roku 1948, kdy ji jako mnohé další postihl zákaz publikace, vyšla ještě válečná sbírka Cizí pokoj (1946), první přeložené básně v časopisech Kvart (1945/46) a Listy (1946/47) a byl uveden překlad Pusté země (1947) angloamerického básníka T. S. Eliota, klíčové osobnosti modernismu. Tento společný počin Jiřiny Haukové a jejího budoucího muže Jindřicha Chalupeckého nebyl prvním představením americké poezie u nás, šlo však o první kompletně přeložené dílo z angloamerické oblasti moderní doby, které sehrálo významnou roli při formování poetiky mladé básnické generace. Třebaže Jiří Levý měl k překladatelskému řešení Haukové a Chalupeckého výhrady a překlad označil za „pochybený“ (viz kapitola Realismus v překladuUmění překladu), pro autory Skupiny 42 představovala Eliotova báseň (stejně jako texty dalších, především amerických básnických vzorů) „předobraz pro zpodobení banality i vznešenosti všednodenního lidského údělu, pro ‚neliterární‘ záznam reality a také pro vidění současného života v podobě mýtu […] zasazeného do každodennosti, dramatu, v kterém všední úkony jsou nicotné i nesmírné zároveň“ (Jiří Holý in Česká literatura od počátků k dnešku). Ostatně obdiv, jaký mladá básnická generace k Pusté zemi chovala, dokládají už superlativy z jinak skromné a věcné Poznámky překladatelů z prvního vydání: „Eliotova Pustá země […] je nejen jedním z největších a nejodvážnějších děl moderních, ale také pozoruhodným dokumentem doby, v níž vznikala. [Podává] velkolepý a pravdivý obraz hluboké krise evropské kultury […].

V období 1948–1957 a 1970–1989 nesmí Hauková oficiálně vydávat, překládání se pro ni jako pro mnoho dalších stává v podstatě jediným možným způsobem tvůrčího vyjádření (publikuje zvláště v časopise Světová literatura, který představoval útočiště pro celou řadu podobně postižených osobností literárního života – Škvoreckého, Hiršala, Koláře, Zábranu, Urbánka aj.). Podobně jako jiní též poskytuje své jméno k „pokrytí“ autorství překladů Luby a Rudolfa Pellarových. Jiřina Hauková vydala za svůj život oficiálně a v samizdatu celkem dvanáct sbírek (debut Přísluní, 1943, poté už zmíněný Cizí pokoj, oficiálně Oheň ve sněhu, 1958, Mezi lidmi a havrany, 1965, Rozvodí času, 1967, Země nikoho, 1970, v samizdatu Motýl a smrt, 1975, Světlo v září, 1984, Spodní proudy, 1987, v 90. letech Mozaika z vedřin, 1997, a poslední sbírka Večerní prška, 2002), knihu vzpomínek Záblesky života (1996) a skladbu Elegie za Jindřichem Chalupeckým (1993). V roce 1996 jí Nadace Charty 77 udělila Cenu Jaroslava Seiferta, o rok později byla prezidentem Havlem vyznamenána Medailí za zásluhy.

Skupina 42 žila městem, bylo jí metaforou moderní doby a nového umění. Město bylo různě tematizováno v díle Hudečka a Grosse, ale i v poezii Koláře, Blatného, Kainara a Haukové. Nepopíranou inspirací byla Kolářovi poezie básníků amerického Středozápadu, zvláště pak Carla Sandburga a Edgara Lee Masterse. Skupina 42 navázala v překladech na antologie Arnošta Vaněčka Američtí básníci (1929, 1946), v nichž byli nejvíce zastoupeni Sandburg, Masters, Eliot a Hughes. Kolář a Kotalík vydávají roku 1946 výbor z veršů Sandburgových Ocel a dým, roku 1957 Kolář společně s Urbánkem a Fryntou Spoonriverskou antologii E. L. Masterse a roku 1959 s Wandou Beranovou Sandburgovu sbírku Dobré jitro, Ameriko. Kromě toho převádějí Kolář s Urbánkem Whitmanův Zpěv o mně a výbor ze sbírky Stébla trávy.

Na rozdíl od výřečné poezie Sandburgovy, v níž hraje hudba oceli a vlaků, se však Jiřina Hauková věnovala básním melodickým s nevšední obrazností často spojenou s jazykovou a veršovou hrou. Výběr děl splývá s vlastní tvorbou, v níž se vrací motiv času a moci slov tolik typický pro Emily Dickinsonovou, přírodní lyrika a několikeré ódy pak odkazují k romantické poezii Johna Keatse a Dylana Thomase. V neposlední řadě můžeme Haukovou vidět jako objevitelku ženské poezie pro české prostředí. Téma samoty a nesvobody se objevuje u Dickinsonové i Plathové, u Haukové se navíc pojí s tématem nesvobody občanské.

V doslovu k rozšířenému výboru Kapradinový vrch (1965) poukazuje Hauková na složitost Thomasových veršů, jejich specifickou melodii a významovou otevřenost, což později potvrdil i Pavel Šrut, autor jediného dalšího výboru (Svlékání tmy, Praha 1988). Ten svůj výbor chápe jako jednu z možných interpretací, přičemž dílo své předchůdkyně nikterak neodmítá, naopak je chválí za blízkost originálu. Říká-li autorka nad Thomasem „S touto poezií není překladatel nikdy hotov“, domníváme se, že toto hledání přesného tvaru je společné její poezii i překladům, jež odpovědně přihlížejí k metrickým vlastnostem jazyka výchozího a cílového a zároveň jsou založeny na citlivé interpretaci celku díla. Dokladem takového závěru budiž přítomná ukázka z Eliotovy Pusté země. Jde o začátek třetí části, která společně s částí první a druhou „tvoří světský prostor básně daný především obrazem moderního velkoměsta“ (Martin Hilský in Pustá země, 1996).

Thomas Stearns Eliot: The Waste Land

III. The Fire Sermon

The river’s tent is broken: the last fingers of leaf

Clutch and sink into the wet bank. The wind
Crosses the brown land, unheard. The nymphs are departed.   [175]

Sweet Thames, run softly, till I end my song.
The river bears no empty bottles, sandwich papers,
Silk handkerchiefs, cardboard boxes, cigarette ends
Or other testimony of summer nights. The nymphs are departed.
And their friends, the loitering heirs of city directors;   [180]
Departed, have left no addresses.
By the waters of Leman I sat down and wept…
Sweet Thames, run softly till I end my song,
Sweet Thames, run softly, for I speak not loud or long.
But at my back in a cold blast I hear   [185]
The rattle of the bones, and chuckle spread from ear to ear.
A rat crept softly through the vegetation
Dragging its slimy belly on the bank
While I was fishing in the dull canal
On a winter evening round behind the gashouse   [190]
Musing upon the king my brother’s wreck
And on the king my father’s death before him.
White bodies naked on the low damp ground
And bones cast in a little low dry garret,
Rattled by the rat’s foot only, year to year.   [195]
But at my back from time to time I hear
The sound of horns and motors, which shall bring
Sweeney to Mrs. Porter in the spring.
O the moon shone bright on Mrs. Porter
And on her daughter   [200]
They wash their feet in soda water
Et, O ces voix d’enfants, chantant dans la coupole!

Thomas Stearns Eliot: Pustá země

přeložili Jiřina Hauková a Jindřich Chalupecký

3. Kázání ohně

Stan řeky stržen: poslední prsty listů
se zatínají a noří v mokrý břeh. Vítr
se prohání hnědou zemí neslyšen. Nymfy odcestovaly.   [175]
Sladká Temže, tiše plyň až do konce mé písně.
A řeka neunáší už prázdné lahve, mastné papíry,
hedvábné kapesníky, krabice, nedopalky cigaret
nebo jiná svědectví letních nocí. Nymfy odcestovaly.
I jejich přátelé, povaleči, synové ředitelů bank   [180]
odcestovali, neznámo kam.
U vod Lemanu jsem se posadil a plakal…
Sladká Temže, tiše plyň až do konce mé písně.
Sladká Temže, tiše plyň, má řeč nebude hlučná ani dlouhá.
Ale za sebou v mrazivém vichru slyším   [185]

chrastění kostí a chechot od ucha k uchu.
Krysa proklouzla tiše porostem
smýkajíc slizké břicho po břehu,
zatím co jsem chytal ryby v kalném kanále
za zimního večera za rohem za plynárnou   [190]
zamyšlen nad ztroskotáním svého královského bratra
a nad smrtí svého královského otce, který zemřel před ním.
Bílá nahá těla na vlhké nízké zemi
a kosti pohozené v malém, nízkém, suchém podkroví
zachrastí, jak je rok dlouhý, jen pod krůčky krys.   [195]
Ale za sebou chvílemi zaslechnu
zvuk trubek a aut, které přivezou
Sweenyho na jaře k paní Porterové.
O the moon shone bright on Mrs. Porter
And on her daughter   [200]
They wash their feet in soda water
Et, O ces voix d’enfants, chantant dans la coupole!

[176] V. Spenser, Prothalamion.
(“Sweet Thames, run softly, till I end my song.”)

[192] Cf. The Tempest, I, II.

[196] Cf. Marvell, To His Coy Mistress.

[197] Cf. Day, Parliament of Bees:
“When of the sudden, listening, you shall hear,
A noise of horns and hunting, which shall bring

Actaeon to Diana in the spring,
Where all shall see her naked skin…”
(„Když najednou, poslouchajíce, zaslechnete
zvuk rohů a lovu, který přivede
Acteona k Dianě na jaře,
a všichni uvidí její nahou kůži…“)

[199] Neznám původ této balady, z níž jsou vyňaty tyto řádky, dozvěděl jsem se ji ze Sydney (Austrálie):
(„Ó, měsíc svítil jasně na paní Porterovou
a na její dceru,
v sodovce si nohy myjí.“)

[202] V. Verlaine, Parsifal.
(„Ó, tyto dětské hlasy zpívající v kupoli!“
Narážka na sbor chlapců, zpívajících při shromáždění Rytířů svatého Grálu v Kopuli svatého hradu strážců Grálu Monsabat.)

Eliot, Thomas Stearns. „Pustá země“. Pustá země.

Přel. J. Hauková, J. Chalupecký. Praha: Protis, 1996.

Výběrová bibliografie:

Americká lidová poezie. Přel. J. Hauková, E. F. Burian, F. Vrba, J. Hiršal, J. Joran, Z. Kožnar, S. Mareš, J. Rychlík, J. Škvorecký, L. Dorůžka, J. Valja, J. Zábrana. Praha: SNKLU 1961.
„Blues“. Přel. J. Hauková, J. Škvorecký, L. Dorůžka, S. Mareš. Světová literatura 2.1 (1957).
Černošská poesie. Přel. J. Hauková et al. Praha: Naše vojsko, 1958.
Dickinsonová, Emily. Jediný ohař. Přel. J. Hauková. Praha: Dělnické nakladatelství, 1948.
Dickinsonová, Emily. Můj dopis světu. Přel. J. Hauková. Praha: Mladá fronta, 1977.
Eliot, Thomas Stearns. Pustá země. Přel. J. Hauková, J. Chalupecký. Praha: B. Stýblo, 1947.

Keats, John. Když mraky září. Přel. J. Hauková. Praha: SNKLU, 1961.
Kennedy, Stetson. Odhalení Jihu. Přel. J. Hauková, J. Urbánková. Praha: Svoboda, 1949.
London, Jack. Povídky z celého světa. Přel. J. Hauková. Praha: Práce, 1954.
London, Jack. „O malém člověku“. Mys Dobré Naděje. Přel. J. Hauková. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1960.
Melville, Herman. Taipi. Přel. J. Hauková. Praha: Práce, 1956.
Melville, Herman. Omú. Přel. J. Hauková, Z. Kirschner. Praha: Práce, 1958.
Nin, Anais. Lstivá zima. Přel. J. Hauková (jako Libuše Jurášová). Praha: Pamyr, 1946.
Plathová, Sylvia. „Mlčení užaslých duší“. Přel. J. Hauková. Světová literatura 19.1 (1974).
Poe, Edgar Allan. Případ pana Valdemara. Přel. J. Hauková. Praha: V. Pour, 1948.
Poezie přelomu století. Přel. J. Hauková et al. Praha: Mladá fronta, 1984.
Rainová, Kathleen. „Jsem vlna, jež nikdy břehu nedospěje“. Přel. J. Hauková. Světová literatura 18.2 (1973).
Steinová, Gertrude. Vlastní životopis Alice B. Toklasové. Přel. J. Hauková. Praha: Symposium, 1968.
Stevens, Wallace. „Pro sebe na hoboji“. Přel. J. Hauková. Světová literatura 10.5 (1965).
Thomas, Dylan. „Doktor a běsi“. Přel. J. Hauková. Světová literatura 5.2 (1960).
Thomas, Dylan. Kapradinový vrch. Přel. J. Hauková. Praha: Mladá fronta, 1965.
Thomas, Dylan. „Z básnického díla“. Přel. J. Hauková. Světová literatura 1.4 (1956).
Thomas, Dylan. Zvláště když říjnový vítr. Přel. J. Hauková. Praha: SNKLHU, 1958.
„Tři z nejmladší americké básnické generace“ [T. Berrigan, H. McCord, D. Schmitz]. Přel. J. Hauková. Světová literatura 20.6 (1975).
Williams, William Carlos. Hudba pouště. Přel. J. Hauková. Praha: SNKLU, 1964.

Chronologický přehled uveřejněných prací Jiřiny Haukové včetně časopiseckých překladů zpracoval Michael Špirit v oddíle „Chronologie“ ve svazku: Hauková, Jiřina. Básně. Praha: Torst, 2000, s. 1021–1059.



Zpět na číslo