Naděžda Slabihoudová
Miloš Lukáš byl jedním z prvních nadšených propagátorů estonské literatury. Narodil se 15. září 1897 v Jilemnici a zemřel 26. dubna 1976 v Hradci Králové. Už jako student gymnázia projevoval velký zájem o studium jazyků, zejména o klasickou filologii. Několik desítek let působil jako středoškolský profesor. Měl mimořádný cit pro jazyky, mohl číst v třiceti pěti jazycích. Už při studiu na Karlově univerzitě se zajímal o estonštinu a finštinu. Velkou pozornost věnoval také esperantu. Překládal do esperanta českou a slovenskou poezii a prózu, převážně dramata. V roce 1921 byl jeho překlad Vrchlického Noci na Karlštejně uveden na 13. světovém kongresu esperanta v Praze ve Vinohradském divadle. Jako esperantista si od roku 1919 dopisoval s estonskou básnířkou a překladatelkou Hildou Dresenovou. S její pomocí se na dálku učil estonštině tak seriózně, že mohl později z tohoto jazyka překládat. Roku 1939 mu bylo poskytnuto půlroční stipendium na studijní pobyt v Estonsku, aby se v tomto jazyce zdokonalil, avšak německá okupace Československa mu znemožnila stipendium využít. Miloš Lukáš publikoval také překlady ze sanskrtu, latiny, řečtiny, novořečtiny, ruštiny, lužické srbštiny, němčiny, švédštiny, maďarštiny, ukrajinštiny a albánštiny. V posledních letech jeho života dosáhly vysoké úrovně jeho překlady antické poezie.
Učit se estonsky nebylo v prvních desetiletích dvacátého století snadné. Sám Miloš Lukáš na to vzpomíná takto:
„Chodil jsem asi do kvinty, když mi náhodou padl do ruky Holečkův překlad Kalevaly, který mě uchvátil tou měrou, že jsem zatoužil číst i finský originál. Kterak jsem se však měl učit finštině, když českých pomůcek nebylo? Mistr Holeček mi na můj písemný dotaz doporučil vzornou učebnici Kockströmovu, ale poněvadž její německé zpracování bylo tou dobou rozebráno, pořídil jsem si původní edici švédskou, k ní pak švédsko-německý slovník ze sbírky Langenscheidtovy a Vymazalovu knížku Švédsky snadno a rychle. Po nějakém čase jsem dostal zálusk také na poezii estonskou, o jejímž zvláštním půvabu jsem se kdesi dočetl, jenže jsem se dlouho marně pídil po učebnici estonštiny. Konečně mi známý Fin poslal Aavikovu příručku, finsky psanou, v níž bylo otištěno i několik vhodně volených ukázek z estonského písemnictví s příslušným glosářem. Mluvnici jsem sice poměrně brzy prostudoval, ale zdlouhavější postup mě čekal, když jsem přistoupil k četbě: hledal jsem jednotlivé výrazy ve slovníku estonsko-finském, pak zase ve finsko-švédském, dále ve švédsko-německém – a nezřídka ještě i v německo-českém. Tím sladší však bylo jádro, k němuž jsem se posléze prokousal.“ (Beseda 4, 1947, č. 20/21)
Miloš Lukáš se velmi zasloužil o prezentaci estonské literatury v českých překladech. Překládal a časopisecky publikoval povídky a novely A. H. Tammsaara, H. Angervakse, A. Jakobsona, E. Krustena, Juhana Liiva, R. Sirgeho aj. Přeložil také čtyřicátou druhou kapitolu románu Augusta Jakobsona Předměstí bídných hříšníků (Vaeste-Patuste alev, 1927) a úryvek z románu Eduarda Vildeho Válka v Mahtře (Mahtra sôda, 1902). Hodně pozornosti věnoval F. Tuglasovi, s nímž si dopisoval. V různých časopisech uveřejňoval jeho povídky, například Jaro (Kevad tuleb…), Vikinská krev (Viikingite veri), Zlost (Kikerpilli viha). V antologii Pod Baltským nebem (1958) přeložil estonskou část (F. R. Kreutzwald, M. J. Eisen, Juhan Liiv, E. Krusten, D. Vaarandiová, A. Jakobson). Ve Slovníku spisovatelů. Sovětský svaz I–II. seznámil české čtenáře s třiceti dvěma estonskými spisovateli.
Největší Lukášovou zásluhou je však překlad estonského hrdinského eposu Syn Kalevův (Kalevipoeg, 1861) od F. R. Kreutzwalda. Epos obsahuje přes devatenáct tisíc veršů v čtyřstopém trocheji a skládá se z dvaceti zpěvů. Kalevův syn pochází sice z královského rodu, ale není to žádný romantický hrdina. Žije a pracuje s prostým lidem. Orá, seje, seče a mlátí obilí, vyvaluje ze země balvany, které tam naházel Satanáš, staví lodi, mosty, podniká námořní plavby a bojuje s vládcem pekla. Jeho strastiplná pouť končí ukováním v pekelných vratech. Lid však věřil, že se jednou z pout vymaní a pak nastane pro Estonce šťastný život.
Pokouší se Kalevovec
ze všech sil svých zas a znova
ze skaliska vyrvat ruku,
cloumá jí a lomcuje jí,
až se třese povrch země,
až se hory chvějí vůkol,
až se pění voda v moři,
mocnou paží svou jen Mana
zdrží reka, aby od vrat
neprchl a dál je střežil.
Nastane však jednou chvíle,
kdy se všechny louče vznítí
a kdy z obou vzplanou konců:
tehdy plamen sžehne skálu,
mládci ruku vysvobodí –
domů přijde Kalevovec,
líp se vnukům bude vésti,
k Estoncům se vrátí štěstí.
Lukášův neúplný překlad vyšel česky v roku 1959. Má kolem dvou set stran a obsahuje úryvky ze všech dvaceti zpěvů, propojené spojovacími texty. Je opatřen doslovem a bohatým komentářem.
Estonci si Miloše Lukáše velmi váží. V estonském tisku se objevovaly články jeho i o něm, jeho medailon je zahrnut ve Slovníku estonských spisovatelů (Eesti kirjanike leksikon, 1995, 2000).