Kateřina Bártková
Portero, Alana S. Zlozvyk.
Ze španělského originálu La mala costumbre (2023) přeložil Radovan Beneš.
1. vydání. Praha: Prostor, 2024. 227 stran.
Zlozvyk Alany S. Portero vzbudil v literárním světě rozruch, jaký žádný jiný román s trans hlavní hrdinkou zatím nesvedl. Už před tím, než text spatřil světlo světa, ho španělská literární kritika dychtivě očekávala a na Frankfurtském knižním veletrhu vyvolal v té době stále ještě nepublikovaný rukopis senzaci. Měsíc po vydání byla práva na překlad prodána do čtrnácti jazyků a Portero – jak sama později řekla – se stala finančně zajištěnou do konce života. Což je něco, o čem se může pouze zdát nejen její hrdince, ale i většině těch, kdo mají co do činění s literaturou.
Román se odehrává v Madridu od osmdesátých let 20. století až do nedávné minulosti a sleduje dětství, dospívání a rannou dospělost trans dívky Álex. Vyprávění začíná krátce po pádu frankistického režimu v dělnické čtvrti San Blas. Po ulici se procházejí dvě těhotné ženy, které se baví o tom, jaké budou jejich ještě nenarozené děti. Jedna si přeje krásného blonďatého syna, druhá syna toreadora, který by jí koupil vilu. Naproti nim kráčí stará žena, jíž kvůli jejímu vzhledu všichni v sousedství přezdívají Paruka. Ženy si na její účet vymění pár vypočítavých komentářů, což nejenže poznamená budoucnost jejich dětí, ale zároveň promyšleně odstartuje celý děj. Protože stejně jako v pohádkách, i ve Zlozvyku není radno zahrávat si s osudem, a ještě méně se stařenami, kterým jejich okolí přezdívá čarodějnice. Jeden z chlapců se narodí s chlupatou tváří, druhý zdravý, ovšem místo toreadora se z něj stane vypravěčka a hlavní hrdinka románu Álex.
Spolu s ní čtenářstvo poznává San Blas: čtvrť, v níž se v osmdesátých letech na zemi válely stříkačky se zbytky levného heroinu, který se stal způsobem, jak pomalu odpravit „lidi nepohodlné režimu“. Ovšem ve vyprávění Álex se brutalita světa kolem stává spíš kulisou, barokním obrazem zvýrazňujícím její pouť nejen po nočních ulicích Madridu, ale hlavně k přijetí sebe samé.
Během rozhovoru na Lipském knižním veletrhu autorka přirovnala svůj román k Odysseji, kde ovšem vypravěčka nemá loď ani pádla. Celkem trefně tak vystihla cestu, na kterou se spolu s ní vydáváme. Álex lavíruje mezi dvěma světy – jedním skutečným, v němž se snaží být vzorným synem, a druhým spíše fantazijním světem žen a queer osob, kterého může být součástí jen potají. Ty, jež systém utlačuje, se v její percepci světa proměňují v mytické bytosti – skřety, víly a královny.
„Saúl, prostřední syn Aurelia a Luisy, se oblékal jako Tino Casal, mluvil tak, jak jsem si představovala, že mluví Gigi Cicerone, kamarád dívky Momo ze stejnojmenné knížky, a pohyboval se jako Pete Burns (…). Říkali mu, že je teplouš, vysmívali se mu a dennodenně mu vyhrožovali. V naší čtvrti musel být stále ve střehu, takže tam raději moc nechodil, leda přespat, a když povyrostl, tak ani to. Uměl se po rumišti svého života pohybovat, aniž by se zdálo, že ho to stojí nějaké zvláštní úsilí. On byl Oberón: nosil třpytivé tuniky, měl oči zlomyslného skřeta, dlouhé natupírované vlasy, dvojsmyslný úsměv i rty, které mu vždycky zářily krásnými barvami. V mojí sbírce legend si zajistil místo mezi ženskými pohádkovými postavami, bohyněmi, spanilými dámami a dalšími krásnými bytostmi.“ (39) Videozáznamy barevného, liberálního, androgynního města, které Álex vidí v televizi, se diametrálně odlišují od reality San Blas. Ani její pozdější noční bloumání ulicemi nepůsobí stejně jako například v povídkách Pedra Almodóvara Patty Dispusa, Venuše záchodků, které zachycují Madrid ve stejné časové epoše. Queer realita není rozjařenou samozřejmostí, ale spíš opatrným okusováním. Álex putuje Madridem, který se proměňuje, gentrifikuje, a spolu s ním se mění i ona. Píše o lidech, jež na své cestě potkává, a zároveň dokumentuje vlastní život, strachy, neustálé přetvařování i opatrné opouštění své pomyslné ulity.
Zmínka Pedra Almodóvara není náhodná. Portero na něj odkazuje kapitolou Návrat – v originále Volver – ačkoli tato spojitost se v překladu ztrácí. Název Volver nese totiž také Almodóvarův film z roku 2006, který portrétuje osud a pospolitost žen jedné španělské rodiny. Ve Zlozvyku se skutečně jedná o návrat. Třicetiletá Álex se vrací do čtvrti San Blas k rodičům i ke vzpomínkám. Autorka tak vytváří vlastní verzi rodinné pospolitosti – na jedné straně stojí vztah queer dítěte a rodičů, na druhé mezigenerační vztah mezi trans ženami a téměř až rodinné pouto, jež je spojuje. Álex bojuje s touhou říct matce a otci, kým je a byla celý život, kromě toho však po letech potkává sousedku Margaritu – trans ženu, které se celý život vyhýbala, protože měla strach, že jednou bude jako ona. A právě toto setkání se stane klíčovým momentem a jakýmsi uzavřením kruhu. Stejně jako se Margarita starala o svoji starou matku, o třicet let později se začne Álex starat o ni.
Román realisticky popisuje dospívání trans dítěte v sociálně znevýhodněném prostředí a v době, kdy si téměř naprostá většina trans žen musela vydělávat sexuální prací. Portero ukazuje nejen to, jak se společnost během třiceti let proměnila, ale i skutečnost, s jakou brutalitou se trans ženy musejí potýkat (a to ne pouze fyzickou). Hraje si se slovy, skutečné nechává prolínat s mytickým a pečlivě vybírá jazykové prostředky, které mísí něžnost se surovostí. „Když jsem se poprvé zamilovala, bylo to do jednoho z těchhle andělů. Se stříkačkou zapíchnutou v noze sletěl z okna bytu, kde bydleli jeho rodiče a který se nacházel nad naším přízemním příbytkem o pětatřiceti metrech čtverečních. Můj soused Efrén se zjevil mrtvý, zpola nahý na dlažbě před našimi dveřmi. (…) Jeho tělo leželo natažené před neduživou zahrádkou pod našimi okny, zrovna u vstupu, pod jedním z drátěných oblouků nedokonale potažených napůl seschlými rostlinami a žilkami břečťanu, které se marně pokoušely zakrýt nahrubo pospojované mřížoví. Smrt si nicméně pro Efréna přichystala rostlinný rám, jemuž nechyběla jakási secesní špinavá krása.“ (13–15)
Nutno dodat, že brutální něžnost románu se v překladu Radovana Beneše trochu ztrácí. To je samozřejmě úskalí každé překladové knihy, ovšem v případě Zlozvyku byla mnohdy zvolena velmi nešťastná řešení. Nejenže jsou některé věty syntakticky dost kostrbaté, ne-li vyloženě gramaticky špatně, ale pár žalostných přešlapů se objevuje i na lexikální rovině. Ty pramení z překladatelovy neznalosti termínů užívaných v queer komunitě. Jako vyloženě problematické vnímám používání slova „transka“, které je obecně považováno za pejorativní, zatímco v originále se objevuje prosté hija trans čili „trans dcera“. Stejně tak jazyková hra se spojením estar en armarillo, které pochází z anglického beeing in a closet, tedy doslova „být ve skříni“, a v přeneseném významu znamená být nevyoutovaný*á, se v českém překladu naprosto ztrácí. Kouzlo výběru lexikálních prostředků, které často pouze implikují, a rezonují tak s queer jazykem fungujícím v náznacích, tím zcela mizí. Například ve větě Una parte fundamental de la estrategia de construcción de mi armario si autorka hraje s motivem skříně jakožto bezpečného, uzavřeného prostoru, který zmiňuje o několik odstavců dříve, kdy se hrdinka jako malá zamyká v koupelně a před zrcadlem nacvičuje mužské výrazy. V překladu se objevuje spojení „Jedna ze základních součástí strategie, jejíž pomocí jsem si vyztužovala své brnění“, v němž se rozměr skrývání se, zamykání dveří, vytváření hebkého prostoru snění, jež se prolíná celým románem, naprosto vytrácí.
Právě kombinace třídní a transgenderové zkušenosti, do níž autorka implementovala postavy z mýtů, román odlišuje od současné knižní produkce. Autorce se tím podařilo zachytit střípek esence žánru fantasy, který je v queer literatuře – díky možnostem destabilizace gender norem a biologické determinovanosti – poměrně oblíbený. To vše přetavené do tradiční formy bildungsromanu psaného velmi poetickým jazykem bohatým na metafory pomohlo Zlozvyku k celosvětovému úspěchu.