Nicole Rážová
Charvátová, Anežka (ed.). Kruely: povídky od Pyrenejí k Andám.
Ze španělských originálů přeložil kolektiv překladatelů.
1. vydání. Praha: Argo, 2025. 253 stran.
V nakladatelství Argo letos vyšla antologie povídkové tvorby především současných autorek a autorů ze Španělska a velké části španělsky mluvící Ameriky. Tento počin navazuje na pořad ČRo Vltava Býk a peří z Quetzala, jenž vznikl v roce 2023 ve spolupráci s Institutem Cervantes v Praze. Některé z odvysílaných povídek vyšly rovněž v zimní příloze časopisu A2 (č. 25–26/2023). Antologie sestavená Anežkou Charvátovou přináší kromě již osmi prezentovaných povídek i dvanáct dalších, až na jednu výjimku v češtině dosud nepublikovaných autorek a autorů, a to ve zdařilých překladech renomovaných překladatelek a překladatelů ze španělštiny. Dvacet podmanivých povídek v sobě má vše, co od nich čtenář znalý hispanoamerické literatury může čekat – a ještě mnohem víc.
Kruely volně navazují na tradici hispanofonní literatury, zejména pak té hispanoamerické, na generaci „boomu“ Maria Vargase Llosy, Gabriela Garcíi Márqueze, Carlose Fuentese či Julia Cortázara, ale také na jejich následovníky, Bolañovu generaci, jež se proti těmto „otcům“ latinskoamerické literatury vymezovala. Anežka Charvátová o tomto posunu v tvorbě současných hispanofonních autorů říká: „Po fázi odmítání přichází prohloubení pochopení a rozvinuté do(pře)tvoření.“ Tato charakteristika trefně vystihuje celou antologii, v níž najdeme povídky oceňovaných autorek a autorů z Chile, Mexika, Kolumbie, Kuby, Peru, ale také ze Salvadoru, Dominikánské republiky, Venezuely, Bolívie, Kostariky či samotného Španělska. I přes geografickou rozlehlost regionu jsou povídky spojené formálními i tematickými rysy, ať už jde o všudypřítomnou lyričnost, mnohoznačnost, nebo těžko interpretovatelné obrazy mísící se s fantaskními prvky.
Tyto rysy, pocházející z hispanoamerické tradice, jsou ovšem prezentovány jinak, než jsou čtenáři zvyklí. Jsou totiž zasazeny do současnosti a protagonisté povídek se tedy musí vypořádávat s ještě nepřehlednějším světem než hrdinové dnes již kanonických románů. Současní autoři jako by vzali ze starého světa fantaskní náladu, krvelačnou faunu i flóru a záchvěvy nadpřirozena a vsadili je na parkoviště obchodních center, do hlučných ulic velkoměst či opuštěných sídel narkobaronů. Ve většině případů už si tedy není nutné představovat nedosažitelně poetickou Latinskou Ameriku, ale vlivem všudypřítomné globalizace mohou být situace povědomé čtenářům z celého světa.
Opakujícím se tématem je však také realita neutuchající chudoby hispanoamerických regionů. Nezaměstnanost, neutěšené situace, sociální rozdíly, neschopnost zaopatřit rodinu a z toho plynoucí násilí prostupuje většinou povídek – jedním příkladem za všechny může být povídka Jako plavat v ledu Tryna Maldonada, v níž jedna z postav říká: „Jako plavat ve sračkách, řekl jsem. Je to jako plavat den co den ve sračkách. Tak se žije v Mexiku.“ (201)
S všudypřítomnou chudobou a násilím je spojená i poetika hnusu, neodbytná tělesnost, krev a smrt – ať už v podobě bolestivé nehody v dopravním chaosu, pádu letadla, lásky tak tělesné, až se z ní stávají spíše obrazy plné nechuti („Je ředitelem Traiguénských kuřat s. r. o. úplně posedlá, vidí ho kašlat jen pro ni, jak se chrchláním otřásá, až ji celou poprská, dívá se na ni, jak se člověk dívá na něco, co se chystá zhltnout, ta dívka vážně nemá všech pět pohromadě“, 86), nebo právě vystřízlivění z pověstného márquezovského magického realismu: „Magie. V Oaxace tomu říkáme chudoba.“ (196)
V rozmanitosti vybraných textů spočívá jedna z hlavních předností antologie – výběr ukazuje citlivou redakční práci s důrazem na žánrovou i stylovou variabilitu. Klasické narativní struktury se tu střídají s experimentálními postupy, jako například v povídce Maríi Fernandy Ampuero, vystavěné výhradně na brilantně vykonstruovaném dialogu, nebo v neobvyklém textu Laury Chivite, který je psán v imperativu: „Seznam se s ní těsně předtím, než jí bude dvacet. Ať je to náhodou, ať ti ji představí nějaký společný známý. Anebo ne, radši si ji nejdřív všimni na nějaké párty a udělej všechno pro to, aby ses k ní dostal. Dosáhni toho.“ (108)
Poetická povídka Javiera Sáeze de Ibarra Muž věší obraz zase připomíná filmový scénář a pomocí jednotlivých obrazů čtenáře vtahuje do španělské reality.
Žlutá stěna.
Pravoúhlá, čistá. Prázdná.
Rovný prostor.
Tabule. Plátno. Opona.
Stěna jednoho domu. (97)
Vedle nich tu stojí napínavý, až hororový příběh o krutých rostlinách Kruely, jenž dal název celé antologii: „Rozhodl jsem se části rostlin spadlé na chodník zametat. Ochmýřené korunky vypadaly jako rozčtvrcené hlavy. Polámaných blizen se člověk bál dotknout. Toulavá kočka, která je poprvé olizovala, se nadmula.“ (17) Jeho argentinská autorka Fernanda García Lao byla spolu s peruánským spisovatelem Diegem Trelles Pazem, jehož povídku v antologii také nalezneme, hostem na letošním Světě knihy, kde spolu s Anežkou Charvátovou hispanoamerickou povídku představovali. Fernanda García Lao se při diskusi zmínila o důležitosti smyslového prožívání literatury, zaměřila se zejména na pachy. (…)
Argentinská spisovatelka dále uvedla, že ji do velké míry inspirují vlastní sny a snaží se psát na hranici nočních můr. „Potřebuji, aby mí čtenáři nemohli usnout a přemýšleli o tom, co si právě přečetli v mých knihách,“ popsala českým posluchačům. Ačkoli se jedná o výrok autorky pouze jedné z povídek, můžeme ho ve velké míře vztáhnout i na další vybrané povídky z Kruel. Ať už tedy jde o podivné návraty přátel z dětství, femicidy, děsivě umňoukané kočky, nebo všeobecně platná témata jako milostné frustrace a rodinné vztahy, rozhodně to není čtení, po němž nás čeká klidný spánek. Naopak, útržky jednotlivých povídek se nám vkradou do mysli jako smrtelná vůně z argentinské zahrady: „Prosí mě, abych ji kousl do liliového květu, který jí vyrůstá z hrudi. Nasládlá vůně mě mámí. Mansarda páchne. Bojím se, že přijdu o rozum nebo skončím na chodníku místo ní. Polámaný, blyštivý jako amputovaná květina.“ (18)
Kruely jsou důležitým nakladatelským počinem, který rozšiřuje spektrum hispanofonní literatury dostupné českému čtenáři. Přinášejí současné podoby povídky, jež oscilují mezi experimentem a syrovou reflexí reality, mezi intimitou a násilím. Antologie zároveň dokládá, že je hispanofonní literatura prostorem, v němž se rozléhají nové, současné a talentované hlasy.