Jiří Šíma
Na uvedení mongolského čísla Plavu jsem se od redaktorů časopisu dozvěděl tu smutnou zprávu, že jen o pár dní dříve, 25. října 2025, opustil pozemský svět v úctyhodném věku 96 let významný český překladatel a velký básník Václav Daněk. Před mnoha lety jsem jej poznal osobně, když jsme společně pracovali na prvním českém knižním vydání poezie předního mongolského lyrika Begdzína Javúchulana (1929–1982). Po prvotním souhlasu, že napíšu vzpomínku, jsem si teprve doma uvědomil, že zdaleka nejsem hoden delšího ohlédnutí za tímto básníkem, a v duchu vyslovil jistou naději, že nekrolog napíší a jeho životní dílo zhodnotí povolanější profesionální literární historici. Moje vzpomínka bude jenom poděkováním zesnulému za společnou práci na knize Hvězdy v poušti (1974). Spolupráce s Václavem Daňkem byla pro mne velká čest. Nezbývá mi než mu vyjádřit upřímný vděk za skvělé přebásnění mých řádkových překladů.
Už dávno předtím jsem cítil potřebu seznámit českého čtenáře trochu víc s moderní mongolskou literaturou a měl za sebou jen pár časopiseckých překladů. Begdzín Javúchulan nám oběma byl velice blízký. Václav Daněk se s ním poprvé setkal v Moskvě už roku 1958 a já během studií v Mongolsku v roce 1962 a při dalších cestách do této krásné země. Ještě v roce 1962 navštívil Javúchulan Československo, o jeho pobytu svědčí aspoň báseň Verše psané v Tatrách.
Společnou prací na první knize překladů mongolské poezie mne Václav Daněk inspiroval i k další práci. Po vydání knihy jsme připravovali pořady do rozhlasu a začali překládat mongolskou lidovou poezii. Ta však zůstala jen v rukopise a něco možná v archivu Československého rozhlasu. Kromě toho mne seznámil se svým mladším druhem, básníkem Rudolfem Čižmárikem (1949–2008), se kterým jsme pak překládali mongolskou poezii do slovenštiny.
Životní osudy Václava Daňka mi přiblížila až jeho vzpomínková kniha Kam utek Stolkolet (2013). Nejvíc mne zaujalo to, že měl kromě mimořádného literárního talentu také hluboký zájem o hudbu, zpěv a divadlo. Hrál dokonce v Divadle Na Fidlovačce a krátký čas byl jeho ředitelem. Svůj zpěv si zdokonaloval u významného operního pěvce Zdeňka Otavy. Nakonec dal přednost dramaturgii, kterou studoval v letech 1950–1954 na Akademii múzických umění. Od poloviny padesátých let pak přes čtyřicet let pracoval v redakcích Československého rozhlasu, zpočátku v ruské literární redakci a naposled v české sekci PEN klubu.
Kromě rozsáhlé původní poezie je obdivuhodná i šíře jeho překladů. Zasloužil se především o překládání ruské literatury. Není bez zajímavosti, že zájem o ruskou kulturu, literaturu a jazyk v něm už od dětství vzbuzoval strýc Anatolij Fjodorovič Gončarov, který opustil Sovětský svaz, usadil se v Československu, byl tajemníkem Ruského gymnázia v Praze a oženil se s Daňkovou tetou Růženou. Se svou rodinou i s rodinou Anatolije Gončarova je uložen na Vinohradském hřbitově, kde jsem mu vzdal poslední hold.
Během častých pobytů v SSSR se Daněk osobně seznámil s řadou ruských básníků i s básníky jiných národností. Roku 1958 se podílel na překládání básní tatarského básníka Músy Džälila, roku 1961 spolu s Lydií Beckmannovou (později Vernerovou) překládal divadelní hru manželů Jeleny Uspenské a Lva Ošanina pod názvem Modrá obloha. Dále překládal verše Alexandra Bloka, Osipa Mandelštama, Sergeje Jesenina, Achabovny Achmaduliny, Josifa Brodského a mnohých jiných. Z neruských básníků překládal Ukrajince Pavlo Tyčina či Jevhena Malanjuka, Bulata Okudžavu arménsko-abchazsko-gruzínského původu, Slovince Cirila Zlobce, řeckou poezii a další. Z orientálních autorů kromě Javúchulana přebásnil verše indického básníka Muhammada Ikbála či tureckého Nazima Hikmeta.
Václav Daněk byl mimořádně talentovaný autor, který neúnavně pracoval téměř až do posledních dnů svého dlouhého života. Ještě v říjnu 2025 představil v Umělecké besedě v Praze překlad básní Alexandra Solženicyna, který pořídil se svou poslední manželkou Kateřinou Staševskou. Budiž čest jeho památce.