Adéla Provazníková
Shibli, Adania. Podružný detail.
Z arabského originálu Tafsíl thánawí / تفصيل ثانوي (2017) přeložila Jitka Jeníková.
1. vydání. Praha: Akropolis, 2025. 132 stran.
Román Podružný detail, který palestinská autorka Adania Shibli vydala arabsky už v roce 2017, vzbudil v literárním světě rozruch poprvé při nominaci Mezinárodní Bookerovy ceny, na jejíž longlist se anglický překlad Elizabeth Jaquette dostal v roce 2021. Mluvilo se o něm ale především na podzim 2023, kdy organizátoři Frankfurtského knižního veletrhu zrušili ceremonii, při které měla být autorce předána německá cena LiBeraturpreis, udělovaná autorkám globálního Jihu. Rozhodli se k tomu údajně kvůli nevhodnému načasování tak brzy po krvavém útoku Hamásu na Izrael.
V Česku vyšla tato kniha v překladu Jitky Jeníkové vloni v létě, tedy v kontextu téměř dva roky probíhající izraelské genocidy v Gaze. Autorku žijící v současnosti mezi Berlínem a Jeruzalémem pak na začátku října přivítal festival FALL v pražském Doxu a postupně si jí pochvalně všímá i domácí kritika. K žádným kontroverzím kolem ní u nás nejspíš nedochází i díky tomu, že je knížka svou precizností sama odráží. Shibli ji psala dvanáct let, o čemž svědčí promyšlená kompozice i sevřenost výrazu – a to, co vypovídá o násilí na palestinských a izraelských územích, je daleko komplexnější, než na co jsme v evropských končinách zvyklí. Je to mrazivé ztvárnění minulých i současných křivd, umlčování a disciplinace a skutečně umělecká výpověď o tématech, která se nás týkají, přestože mermomocí předstíráme, že tomu tak není.
Fakta a fikce
Próza, již autorka označuje navzdory krátkému rozsahu za román, se skládá ze dvou obsahově i stylisticky značně rozdílných částí. První vypráví téměř telegraficky a s vojenskou přesností příběh o zajetí, znásilnění a vraždě palestinské beduínky v prvních měsících po založení Státu Izrael, v srpnu roku 1949. Vojáci vyslaní do Negevské pouště aktivně bránit nově vytyčené hranice podstupují v nesnesitelném vedru výcvik a monitorují okolí tábora. Největší pozornosti se přitom dostává jejich veliteli. Sledujeme tak neustálou sekvenci jeho mydlení, oplachování a otírání, následovanou převlékáním a postupně také převazováním mokvajícího kousance na noze. Symbolika se v tom hledá snadno – ani důkladná a systematická hygiena nesmyje vinu člověka, který nese zodpovědnost za hromadný zločin.
„Budou nám říkat, že je to vymyšlený,“ stěžovala si mi Jitka Jeníková na to, že na žádost autorky nemůže k českému vydání připojit předmluvu ani doslov. Její podráždění chápu, čtenářstvo by mělo vědět, že první část knihy je věrným obrazem článku zveřejněného v roce 2003 v izraelském deníku Haaretz, který o události na základě vojenských zpráv a dalších odtajněných archivních materiálů pojednal. Měli bychom si uvědomit, že i v případě halasného nadšení vojáků, kterým velitel znásilnit dívku dovolí, jde o fakta, a ne jen o přesvědčivou uměleckou stylizaci. Ale změnilo by to něco?
Zmíněný hebrejský článek si jednoho rána u svého skleněného stolu v novém domě v Rámalláhu, „v oblasti A“ okupovaného Západního břehu, přečte i vypravěčka druhé části. Jak sama říká, když překotně uvažuje o své motivaci zabývat se tímto jednotlivým zločinem, zatímco k podobným dochází po celém světě každý den: „[N]a celé její smrti, jež přišla na závěr hromadného znásilnění, bylo výjimečné jen to, že k ní došlo přesně pětadvacet let před mým narozením. Nic víc.“ (74) Tato náhodná shoda je oním titulním podružným detailem, maličkostí, která dá v současnosti věci do pohybu. V druhé části knihy se tak stáváme svědky podivného roadtripu, při němž se neurotická vypravěčka snaží o dívce a její násilné smrti zjistit víc, ale opakovaně dochází jen k tomu, že jí mapy, archivy, muzea, a dokonce ani místní usedlíci žádné převratné závěry nepřinesou. Fakta v této situaci nejsou tak důležitá jako to, kdo je vůbec může získat a jak je s nimi možné zacházet.
Pachové stopy bez patosu
Spíše než vymyšlený je román Adanii Shibli nesmírně promyšlený. Podobně jako třeba oscarový dokument Žádná jiná země (2025) volí autorka silný individuální příběh, ale vypráví ho s pracně konstruovaným odstupem. Děj, postavy i výrazy, které slouží k jejich popisu, jsou pečlivě vysekané, v každém slově se koncentruje jeho maximální význam a v každém opakování cítíme gradující naléhavost. Určitá strohost jednak podporuje přesvědčivost vyprávění, když nechává emocionální dopady i morální hodnocení na nás, jednak povzbuzuje obrazotvornost. Každá zámlka a nerozvitý větný člen dávají impuls představivosti, přičemž obrazy, které popisy generují, se mohou v různých čteních dost lišit. Čemu však určitě nikdo neunikne, je nápor na smysly. Příšerné horko, bolest hlavy a záchvaty koliky, pach potu, benzinu a petroleje, zvuk psího štěkotu i vzdálených výbuchů, chuť žvýkačky na prázdný žaludek… Známé vjemy se opakují, pokřiveně se zrcadlí napříč oběma částmi a vytvářejí dojem sdíleného světa, který má ovšem pro každého jiné důsledky.
České čtenářstvo, které má k dispozici třeba romány Susan Abulhawy Jitra v Dženínu (2010, č. 2013) či Modrá mezi vodou a zemí (2015, č. 2016) a koneckonců i řadu izraelských próz, kde se realita Palestinců a Palestinek okrajově i centrálněji objevuje (Sajjid Kašua, Asaf Gavron aj.), by mohlo očekávat další rodinnou ságu, dojemné scény ztrát či rozjímání nad vlastní identitou. Shibli ale vypráví jinak. V něčem může Podružný detail upomenout třeba na Ghassána Kanafáního, jehož Muži na slunci (1963, č. 1982) také zachycují jediný tragický moment a bezvýchodnost palestinského osudu. Jenže Kanafání představuje hlas odporu a národní hrdosti z doby, kdy se naděje na jiné politické uspořádání zdála reálná, a z dalších jeho textů patos běžně prosvítá. Shibli je takový sentiment v Podružném detailu cizí, realitu bere jako fakt a k afektivním reakcím při čtení dochází spíše nepřímo pomocí formálních postupů a působivé kompozice. Palestinskou literární tradici můžeme spatřit v líčení rozdílů mezi starými a novými mapami, ve vyjmenování názvů palestinských vesnic, které už dávno nestojí, či původních jmen měst. Ale spíše než jako naříkání nad osudem to umožňuje dokreslit zmatení a dezorientaci hrdinky, která by přece měla být v této zemi doma.
Hlavně nepřehánět
Pro mě bylo v knize nejpůsobivější právě vykreslení charakteru vypravěčky druhé části. Kontrast mezi jejím vyhroceným vnitřním monologem a lakonicky popsanou situací, ve které se nachází, totiž s ironickou pichlavostí demonstruje absurditu života na Západním břehu. V hlavě si neustále vyčítá svou přecitlivělost a tendenci přehánět; a peskuje se za neschopnost držet se v mezích přijatelného. Omlouvá se i čtenářstvu: „A doufám, když už jsme u toho, že jsem vás nějak neznepokojila tou příhodou s vojákem, zmínkou o kontrolním stanovišti nebo přiznáním, že nás tu okupují.“ (68) Tak jako bylo úmorné opakování očistných rituálů a rozlézající se hnisavé zranění na stehně vůdce vojenské posádky, začne se nyní nepříjemně vtírat dojem, že umět v tom jen o trochu lépe chodit, nemuselo by se vypravěčce dít to, co se nakonec stane.
S takovou vypravěčkou je snadné se identifikovat. Každá poznáme kritický hlas, který nás napomíná, ať události kolem sebe tolik neprožíváme, ať nejsme dramatické, ať se chováme tak, jak se patří. Jak je ale vhodné se chovat, když u hlavního vchodu do budovy s vaší kanceláří stojí vojáci a míří na vás zbraní nebo když vedlejší budova, vyhozená do povětří, rozbije okenní sklo a prach vám zavalí pracovní stůl? Co vůbec znamená chovat se normálně, když si na výlet do muzea musíte vypůjčit občanku kolegyně a v případě problémů tvrdit, že jste ji ukradla? A to jen proto, že vy, „z oblasti A“, do vlastního Izraele v podstatě nesmíte. Stres, který vypravěčka pociťuje při čekání na checkpointech, sama líčí jako přehnaný, shazuje ho jako projev úzkostlivosti. A navíc, může si čtenář říct, kdyby měla papíry v pořádku, nic by se jí přece nemohlo stát! Ale možná stojí za to se zamyslet, jak se cítíte vy, když si zapomenete tramvajenku a vagonem se blíží revizor. Není ten pot na zátylku také přehnaný?
Cesty k porozumění
Román Adanii Shibli sám o sobě představuje v kontextu velkých dějin jen detail. Jeho sto třicet stran se nečte snadno, ale preciznost výrazu, zachovaná v českém překladu, hororové události i srozumitelnost prožitku z něj dělají jedinečné literární zpracování právě těchto dějin. Vědomí vlastní maličkosti a nedůležitosti se v něm zdůrazňuje neustále. V porovnání s tisíci zavražděných lidí, vysídlených a zbavených lidskosti, je jedna znásilněná beduínka úplně podružná. Tím spíš pak jedna ztracená úřednice z Rámalláhu, která navíc na místě, kde se nachází, nemá skutečně vůbec co dělat. Právě neotřelým nasvícením detailu na širokoúhlém obrazu minulosti a přítomnosti se ovšem stávají zajímavými.
Podružný detail, shodné datum narození s datem smrti někoho druhého, umožňuje vypravěčce identifikaci s osudem cizí beduínské dívky daleko od města, ve kterém žije. Malé autíčko bílé barvy, chuť žvýkačky nebo pocit strachu na hraniční kontrole jsou zase dostatečně zásadní podružné detaily na to, abychom se s ustrašenou vypravěčkou identifikovali my. Román tak čtu především jako výzvu udělat více pro porozumění její situaci i těm, kteří v podobných podmínkách stále žijí – a pro jejich osvobození.