Stránka 111 z 114

Středoevropský literární prostor už neexistuje

Korespondenční rozhovor s Tomášem Glancem a Michaelem Špiritem o české literatuře ve světě, o slavistice na zahraničních univerzitách i o tom, zda spisovatelé rozumějí literatuře.

Jan Hon: Časopis Plav nese podtitul „měsíčník pro světovou literaturu“ – v tomto čísle se chceme zaměřit na otázku, jak si v kontextu světové literatury stojí literatura česká. Oba jste strávili delší dobu v zahraničí – Tomáš Glanc v New Yorku, Berlíně a v Moskvě, Michael Špirit v Heidelberku. Pro začátek se zeptám jednoduše: Má současná česká literatura německé, americké a ruské čtenáře? Kteří čeští autoři „se čtou“, a proč právě oni?

Biermannovo čestné občanství

Jan Hon

Kulturní rubriky německých novin zaplnil v posledních týdnech spor o to, zda má berlínské zastupitelstvo udělit čestné občanství lyrikovi, písničkářovi a bývalému východoněmeckému disidentovi a exulantovi Wolfu Biermannovi.

Se značně medializovaným sebezapřením v lednu nakonec berlínské zastupitelstvo rozhodlo, že Biermannovi čestné občanství udělí. Jak Biermann, tak berlínské zdráhání ovšem odhalují některá obzvlášť podrážděná místa nejnovějších německých kulturně-politických dějin. Sám Biermann je doslova ztělesněňuje: roku 1936 se rodí do hamburské židovsko-dělnicko-komunistické rodiny, jen náhodou přežívá druhou světovou válku, po níž na sklonku puberty přesidluje do NDR, kde se věnuje politickoekonomickým studiím, filosofii, matematice – a také básnické,

2/2007 – Světoví spisovatelé o české literatuře



Beyond the pale

Viktor Janiš

Několik poznámek k článku Ondřeje Vimra Otevřená kritika překladu (in: Plav 2007/1).

Shodou okolností, dle Vimra „více či méně arbitrárně“, jsem byl vybrán, zvážen a shledán lehkým, dopustiv se údajně dvou ze čtyř kardinálních hříchů kritika překladu: neetické sebestřednosti a neuvědomělé ahistoričnosti. Zašel jsem dál, než jsem zajít měl, ocitl jsem se mimo výseč a slušnou translatologickou společnost, „beyond the pale“, jak říkají Angličané. Jenže já si nejsem jist, zda je o hříchy, a už vůbec si nejsem jist, že jsem se jich dopustil.

Poprvé jsem se měl provinit proti etice: vyzdvihoval jsem prý vlastní dílo,

I takto možno, ale já bych prosil jinak

Richard Podaný

Rád bych reagoval na překlad Joycových básní, uveřejněný v PLAVu 11/2006 (s. 16–19), který mě po porovnání s laskavě přiloženým originálem poněkud vyvedl z míry. Čtu-li dobře medailon autora překladu, jedná se o publikujícího básníka. Básníci při překladu poezie zpravidla spíše přehánějí svou autorskou odvahu, toto je však kupodivu opačný případ. Převedení pečlivé, se znalostí sekundární literatury i pozadí, převedení, ze kterého se opravdu dopodrobna dozvíte, o čem se v originálu psalo. Bohužel, přebásnění to není vůbec. Nevylučuji, že právě takový byl záměr překladatele, ba nevylučuji ani, že může jít o cílevědomou koncepci překladu poezie (ostatně v některých nešťastných zemích se to tak dělá odjakživa),

Evropský Turek Pamuk

Jan Hon

Tato rubrika bude v podobě kaleidoskopu nebo mikroeseje představovat některé zajímavosti, které se ve světové literatuře udály za poslední měsíc.

Česká média si sice stačila všimnout, že letošní Nobelovu cenu za literaturu získal jakýsi Turek Pamuk, ale u této strohé informace také vesměs zůstalo. Dokonce i jeho prvního knižního překladu jsme se dočkali až na sklonku minulého roku. Snad proto u nás zůstala zcela bez povšimnutí řeč s názvem Kufr mého otce, kterou Pamuk pronesl v prosinci při převzetí Nobelovy ceny. Přitom právě ona výmluvně ukazuje, proč by se nota bene evropské publikum mělo zrovna o tohoto tureckého autora zajímat.

1/2007 – Příběhy severoamerických indiánů



12/2006 – Číslo nesvobody



11/2006 – Překladatelská soutěž Jiřího Levého



10/2006 – Oulipo: Oloupili opilou