Připravila Lucie Koryntová

Pamatuji si, že jako malá čtenářka Dobrodružství Toma Sawyera jsem narážela na dráždivou poznámku pod čarou „Nepřeložitelná slovní hříčka“, z čehož jsem nabyla dojmu, že slovní hříčka stojí nejvýše v překladatelském umění – alespoň jsem nikdy nenarazila na poznámku typu „Nepřeložitelná stylová rovina“ –, a když jsem objevila rafinovaný dopis francouzské ženské autorky jejímu milenci Alfredu de Mussetovi, rozhodla jsem se jej v plavím čísle 2/2010 předložit čtenářům jako hozenou rukavici k překladu. Ačkoliv se to na první pohled nezdá, dopis v sobě nese dvě významové roviny, jednu zjevnou, jíž nelze z hlediska konvenční zdvořilostní korespondence nic vytknout,

Lukáš Novosad 

Devětadvacátého dubna vystoupil v Praze v jediném dni dvakrát lipský juniorprofesor Tomasz Derlatka, jeden z mála seriózních literárních vědců současné sorabistiky. První přednáška (proslovená dopoledne na polonistice FF UK) se týkala lužickosrbských překladů z přednášečovy mateřštiny, polštiny, po roce 1945, druhá (jež se odehrála v podvečer v sídle Společnosti přátel Lužice, v malostranském Lužickosrbském semináři) se pokusila vymezit, co přesně spojení „lužickosrbská literatura“ obsáhne. Byla nazvána Jedna, dwě abo wjacore serbske literatury? (čili Jedna, dvě nebo více lužickosrbských literatur?), lákavě ambiciózní byl ovšem její podtitul: Úvaha o jednom z nejdůležitějších problémů sorabistické literární vědy. Myšlenkově na sebe obě vystoupení vlastně navazovala.