Josef Hrdlička

Pro francouzského básníka Yvese Bonnefoye, představitele tzv. kritického lyrismu – u nás známého v překladech Jiřího Pelána (viz Plav 9/2007) – jsou živly zvláštními, neuchopitelnými entitami, jejichž prožíváním skrze poezii se lze vymanit z konceptuálního myšlení: „Dá se říci, že jsou vlastní řečí bytí, jak ji poezie vydobývá.“ Ve svých úvahách o poetice živlů se Yves Bonnefoy vymezoval vůči svému předchůdci filosofovi Gastonu Bachelardovi, autorovi knih Psychoanalýza ohně (česky 1994), Voda a sny (česky 1997), Vzduch a sny, Země a snění o odpočinku a dalších. Literární teoretik a překladatel Bachelardova díla Josef Hrdlička ve své eseji představuje,

Zdenka Švarcová 

V jednom japonském textu ze začátku 15. století – libretu ke středověké divadelní hře – jsem narazila na působivou metaforu. Hlavní postavou v té hře je básnířka hodnotící verše, které jí posílá císař. Říká, že je to poezie čerpající ze starých pramenů, jejichž hladinu básník čeří. Máme zde šest set let staré obrazné vyjádření vztahu k tradici, vztahu v japonském prostředí příslovečně pevného, skýtajícího pocit jistoty spojený s povědomím vlastní identity a posilovaný vždy novým „čeřením“ hýčkané kulturní tradice. Co je současné, roste přirozeně z podhoubí všeho minulého.

Téměř hmatatelně se „čeření starých pramenů“ připomíná i ve verších básníka první poloviny 20.