Štítek: 7 Stránka 9 z 10

7–8/2009 – Colombo a Harlekýnka, čili brak



Ještě nikdy se mi nestalo, abych uhádl vraha

Rozhovor s Pavlem Janáčkem

Mezi českými literárními historiky nenajdeme povolanějšího „brakologa“, než je Pavel Janáček. Někdejší vedoucí kulturní rubriky Lidových novin vyučuje nyní na katedře české literatury FF UK, spolu s dalšími kolegy z ÚČL AV ČR sepsal dvě monografie a početné studie o českém i světovém literárním braku. Právě s Pavlem Janáčkem proto Josef Šlerka diskutoval mimo jiné o smyslu a vymezení populární literatury. 

Josef Šlerka: Lze vůbec literární brak definovat?

Pavel Janáček: Literární brak není popisný pojem z repertoáru literární vědy, i když se tak někdy tváří (najdeme ho například v našem „ústavním“ Slovníku literární teorie,

Lehce stravitelný román

Lucie Koryntová

de Blasi, Marlena. Tisíc dnů v Benátkách – Nečekaná romance. Z anglického originálu A Thousand Days in Venice (2002) přeložila Daria Dvořáková. Odpovědná redaktorka Marie Sluková. 1. vydání. Praha: BB/art, 2004. 220 stran. 

Když jsem bloumala po knihovně, v létě vybrakované a zpřeházené, padla jsem náhodou na knížku, která se očividně hlásila k vysmívanému žánru románu pro ženy. Avšak už svým začátkem mě – k mému údivu – zaujala natolik, že jsem ji zhltla až do konce. „Nehnula jsem se z místa ještě dlouho poté, co vlak dorazil na nádraží Santa Lucia. Rty jsem si přejela rubínovou rtěnkou,

Co oko nevidí…

Michaela Otterová

Littell, Jonathan. Laskavé bohyně. Z francouzského originálu Les Bienveillantes (2006) přeložila Michaela Marková. Redigoval Richard Podaný. Odborná revize textu a doslov Tomáš Chrobák. Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl. 1. vydání. Praha: Odeon, 2008. 872 s. 

Román Laskavé bohyně je a bude dílem kontroverzním. Jde o memoáry fiktivního nacistického důstojníka Maxe Aueho, který prošel mnoha místy tak či onak důležitými pro 2. světovou válku (Ukrajina, Stalingrad, Kavkaz, Osvětim, Lublin, Berlín, atd.) a setkával se s historickými i smyšlenými nositeli ideologie v oblasti politické, ekonomické, právní, antropologické, lingvistické atd. Jeho vyprávění je tedy současně jakýmsi „průvodcem“ po nacismu.

Bosenskohercegovská literatura v postmoderní epoše

Mihad Mujanović

Bosenskohercegovská literatura je značně neurčitý a těžko definovatelný pojem. Mnohdy si s ním nevědí rady ani místní obyvatelé, natož pak zasvěcení cizinci. Zjednodušeně řečeno se jedná o kompaktní spojení tří národních písemnictví, která více či méně odlišuje historické vědomí a spojuje jazyková blízkost na jasně definovaném prostoru. I při takovém vymezení je však nutné počítat s přesahy do literatur bezprostředně sousedících. Až druhotné je, že bosenskohercegovskou literaturu tvoří Bosňáci, Srbové, Chorvati a další etnika v jejich jazycích, bosenštině, srbštině, chorvatštině nebo ve starším období srbochorvatštině.

Prostor Bosny a Hercegoviny vždy stál na okraji světového dění.

Psaní není sprint, ale maraton

Rozhovor s básníkem Adinem Ljucou

Mezi čtenářskými ohlasy na sbírku povídek Vytetované obrazy zazněl i takový: „Vzniká tu balkánská pražská literatura, co bude jednou možná tak slavná jako ta německá.“ Nostalgie po lepších časech v něm obsažená je také jedním z témat rozhovoru s autorem zmíněné knihy.

Mihad Mujanović: Potkal vás osud mnohých Bosňanů, kteří museli během války na začátku 90. let odejít do zahraničí. Jak těžké bylo pro vás jako člověka, jehož hlavním pracovním nástrojem je jazyk, přicestovat do země, kterou jste neznal a jejímuž jazyku jste nerozuměl?

Adin Ljuca: To tak těžké nebylo.

Apostrof – otevřenost v uzavřenosti

Vojtěch Varyš

Pražský festival amatérských a nezávislých divadel Apostrof oslavil koncem června své první kulaté narozeniny. Jeho desátý ročník proběhl v divadlech Celetná a DISK a v baru Krásný ztráty. Zázemí festivalu ale i nadále zůstalo v divadle Na Zábradlí, které nyní prochází rekonstrukcí.

Apostrof je komorní festival pro pár desítek diváků, především pro členy pozvaných souborů a okruh organizátorů – má koneckonců i minimální propagaci. Není proto divu, že poté, co se letos nad Celetnou ulicí objevil propagační transparent, se návštěvnost široké veřejnosti ihned zvedla na dvojnásobek. (Z těchto počtů vynecháváme svébytný jev masové návštěvnosti arménského divadla Elbakyan arménskou menšinou žijící Čechách.) Tato určitá uzavřenost dává festivalu možnost neobvyklé otevřenosti – v setkávání mezi tvůrci a kritiky,

Odnepaměti / Pamtivek

Radovan Karadžić

přeložil Jakub Novosad

Dvacátého prvního července večer byl v Bělehradě tajnou službou zadržen jistý Dragan Dabić, profesor alternativní medicíny. Do rána se z Dabiće vyklubal jeden z nejhledanějších lidí na planetě, Radovan Karadžić. Následoval mediální humbuk a Karadžić se po více než jedenácti letech opět ocitl na titulních stranách novin po celém světě. Mezi politologickými analýzami a reportážemi z Karadžićova uprchlického života nezůstal přehlédnut mediálně pochopitelně vděčný fakt, že Karadžić je také básník (jako prozaik už byl, alespoň v českém prostředí, připomínán zřídka). Přece jen je dosud spisovatelství obecně chápáno jako obor vyhraněný humanistickému smýšlení,

7–8/2008 – Srbsko a Bosna a Hercegovina



A tamten odkryl všechny svoje tváře

Lukáš Novosad

Popa, Vasko. Vlčí stín.
Ze srbských originálů vybrali a přeložili Luděk Kubišta a Irena Wenigová.
1. vyd. Praha: Havran, 2008. 164 s.

 

Z tvorby srbského básníka Vaska Popy vyšel dosud v češtině, vedle časopiseckých ukázek, výbor Vrať mi moje hadříky (1964 v překladu L. Kubišty) a sbírka Vedlejší nebe (1971 v překladu týchž co aktuální výbor – jde tedy zjevně o případ celoživotní služby vyvolenému autorovi). Nejnovější knížka jednak opakuje výběry předchozí, jednak je doplňuje o ukázky z pozdních Popových sbírek.