7–8/2009 – Colombo a Harlekýnka, čili brak

Úvodník

Milé čtenářky, milí čtenáři,

prázdninové dvojčíslo Plavu vychází až v čase babího léta, tematicky je však vzpomínkou na horké letní dny trávené na břehu rybníka. Na kvalitní uměleckou literaturu u vody narazíme zřídka; prostor obvykle dostávají spíše románky, humoristické knížky a další druhy lehkého čtení. Souhrnně řečeno brak. Letní číslo Plavu je sestaveno s úmyslem vybrat z tohoto žánru opravdové lahůdky a umožnit tak čtenářům porovnat několik různých podob braku a jejich zvláštní kouzlo.

Vybrané ukázky mají jedno společné: postrádají umělecké kvality. Přesto je jejich redaktoři četli s chutí a zápalem, zklamáni, že ukázka končí zrovna v nejlepším. I na internetu či v knihovnách lze nalézt mnoho studií a úvah na téma brak, k jejichž autorům patří i známí literární vědci a filosofové. Nabíledni je otázka: čím si ona nízká literatura tak lehce získá oddané příznivce?

Není brak jako brak. Pustí-li se do braku talentovaný autor, může vzniknout literární delikatesa, jako v případě Byronova Zlomku vyprávění – jedná se o parodii na brak, navíc nedokončenou, přesto tento fragment od začátku upoutá čtenáře zajímavě rozehraným příběhem. Dobře se čte i brak přiznaný, bez uměleckých ambic, ale perfektně zvládnutý – tento proud v čísle zastupuje například Pierre-Henri Cami, byť sbírky dramatických skečů nejsou právě typickou literaturou k onomu zmiňovanému rybníku. Camiho scénky sršící vtipem a nadsázkou člověka chtě nechtě rozesmějí,linebreak i kdyby jinak nad brakem sebevíce ohrnoval nos.

Nejkouzelnější texty v čísle jsou nicméně takové, v nichž je patrná autorova poctivá snaha dosáhnout určitého druhu krásné literatury – úsilí se však zadrhlo na půl cesty, obvykle pro nedostatek talentu. Texty humorné se zhusta uchylují k obhroublým prvoplánovým vtípkům; texty dobrodružné užívají obehraných postupů, prostředí a rekvizit; texty erotické ztrácí všechnu lechtivost v prapodivných metaforách a křečovitém jazyku. Řeklo by se – nuda. Ztráta času. Jenže právě v té lehce dojemné snaze o vysoké umění mimo jiné tkví přitažlivost braku. Sledovat, jak se autor potýká s žánrem, s výrazovými prostředky, jak urputně buduje zápletku a klopýtá o klišé, je totiž v rozumné míře čirým potěšením.

V příštím čísle vyměníme rybník za fjord: zářijové číslo bude věnováno staroseverskému písemnictví.

Silvie Mitlenerová