Michaela Otterová
Gürsel, Nedim. Alláhovy dcery.
Z tureckého originálu Allah’ın Kızları přeložil Tomáš Laně.
1. vydání Brno: Host, 2010. 272 s.
Nedim Gürsel je současný turecký spisovatel přesídlivší v důsledku politických ústrků do Francie. To ho řadí do jedné linie s jeho krajanem Orhanem Pamukem, který se zase usídlil v USA, jakož i s mnoha dalšími z domova vyštvanými literáty. Díla těchto autorů vzniklá „venku“ jsou často ohlédnutím přes rameno za životem „doma“ a jsou primárně určena čtenářům v nové zemi, kteří detailně neznají kulturněhistorický kontext díla. Exiloví spisovatelé se tak více či méně vědomě stávají zprostředkovateli domácí kultury v novém prostředí, vesměs na Západě. Obzvláště patrný je tento prvek u těch, kdo přicházejí z islámské kultury. Někteří se s ní vyrovnávají kriticky a téměř ji očerňují, aby upozornili na důsledky náboženského fundamentalismu. To však není případ Nedima Gürsela.
Alláhovy dcery (v tureckém originálu 2008) jsou především jakýmsi návratem do dětství. Nevracejí se však do dětské každodennosti v širokém záběru rozličných zážitků, chutí a vůní, nýbrž se soustředí na počátky osobního náboženského uvědomění, tak jak si je dospělý autor-bezvěrec po letech dokáže vybavit. První zkušenosti s islámem čerpal od babičky a dědečka recitujících zpaměti verše Koránu v tajemné arabštině. Ale zdrojem „informací“ byla i lidová zbožnost v písních potulných pěvců nebo vyprávění kamarádů. Naopak promluvy imáma chlapce příliš neoslovovaly, připadaly mu strohé a nudné. Mnohem raději se nechal unášet svou bujnou fantazií, přebíral vyprávění ze všech stran, přidával si k nim a spojoval vše do nových, ještě úžasnějších představ. Příznačné a půvabné je, že vyprávění o Muhammadově životě mělo v dětské fantazii stejnou váhu jako líčení Tarzanových dobrodružství na filmovém plátně nebo dědečkových příhod z mládí. Právě toto dětské propojování veškerých informací o světě dohromady, bez jakékoli hierarchie, patří k nejpodařenějším momentům knihy.
Autor se ovšem nespokojil s touto jedinou linií. Kromě malého tureckého chlapce (jenž má očividně svůj předobraz v samotném Gürselovi) dostává ve vyprávění velký prostor rovněž chlapcův dědeček a jeho podivná pouť do Mekky. Tento vzdělaný právník a zbožný muslim nepřichází do svatých míst jako poutník, nýbrž jako voják turecké armády, která má porazit místní Araby – spojence Angličanů a zároveň své souvěrce. Tato nepochopitelná situace je jak pro dědečka, tak po letech i pro vnuka zdrojem mučivého tázání po Boží vůli a úloze násilí v ní.
Kromě vypravěčského hlasu zaznívají v textu i hlasy tzv. „Alláhových dcer“, jež se objevují v titulu knihy. Jde o předislámské bohyně jménem al-Lát, al-Uzzá a al-Manát, které s mnoha dalšími modlami obývaly Ka’bu dávno před příchodem Proroka. Jsou to bohyně osudu a strachu, ale také svědkyně extatických projevů a orgií. Muhammad je na počátku své kariéry nejprve tiše toleroval, potom se však proti nim tvrdě obrátil a přemohl jejich stoupence v boji. Na tomto místě se evropský čtenář možná s překvapením dozví, co jsou to původní „satanské verše“, podle nichž nazval Salman Rushdie svůj známý román…
Za pomoci zmíněných tří linií Gürsel nenápadně nastíní hlavní mezníky v dějinách islámu: začíná příběhem Abraháma a Ismaila (a pochopitelně také Izáka, který tu však hraje druhé housle), odvypráví celý Muhammadův život – od těžkých začátků sirotka přes první náboženské vytržení, zapsání Koránu, manželství s Chadídžou, získávání stoupenců, nová manželství a boje s ostatními kurajšovskými kmeny až po slavnou smrt. Autor přitom umně střídá linie vyprávění tak, aby souvislost s Muhammadem byla co možná nejvíce organická. Např. dědečkova válečná zkušenost z Mekky se prolíná s líčením Prorokových bojů proti Kurajšovcům. Ve středu knihy se nachází – jak jinak – kapitola Zjevení o klíčovém setkání Proroka s archandělem Gabrielem. Je důležité vědět, že Gürsel v těchto pasážích zásadně nefabuluje. Jak píše v doslovu překladatel Tomáš Laně: „(…) s ohledem na city muslimských věřících uplatňoval autocenzuru, k Muhammadovu příběhu nic nepřidával, nic si nevymýšlel. Přísně se držel kanonických muslimských textů.“
To ovšem neznamená, že by se celá kniha tvářila jako objektivní religionistický pramen. Jsou tu totiž ještě zážitky a myšlenky jednotlivých postav, které prozrazují pacifistické stanovisko autora i jeho smutný údiv nad politickými důsledky upřímně prožívané víry. Z textu nepřímo vyplývá, že jeho odvrat od islámu byl zapříčiněn nejen sekulárním vzděláním, ale i nechutí k nábožensky motivovanému násilí. Jeho zbožný dědeček je mu sice vzorem, ale vnuk sám už takový být nemůže a ani nechce.
Dlužno dodat, že i tato kniha, jakkoli umírněná a prostá provokací, byla v Turecku obviněna z „podněcování k nepřátelství, nenávisti a hanobení náboženství“. Předmětem obžaloby byla samotná skutečnost, že vůbec došlo k literárnímu zpodobení Muhammada, byť opřenému o „ty správné“ prameny. Soud ji nakonec ospravedlnil a v češtině dokonce vychází s podporou tureckého Ministerstva kultury a turismu. Zdá se, že Turecká republika znovu a znovu bojuje o svou sekulární povahu.
Polemizovat by se snad dalo s tím, zda je tato kniha, označená jako román, skutečně románem v tradičním slova smyslu. Přece jen nemá širokou paletu postav, neodvíjí se v časovém kontinuu, je tematicky úzce vymezena, neklade si nárok na univerzálnost… Zajímavé je, že první osoba singuláru se vyskytuje jen v promluvách bohyň – vnukovy i dědečkovy pasáže jsou napsány ve třetí či druhé osobě. Dokonce i deníkové pasáže jsou reprodukovány nepřímo, a to nemůže být náhoda. Jako by se Gürsel vyhýbal bezprostřednosti přímého účastníka. Je to autorským naturelem? Je to autocenzurou? Vhodnější by snad bylo označit dílo jednoduše za vyprávění v nejlepším slova smyslu. Ostatně k tomu směřuje i jeho poslední věta: Od té doby uplynulo mnoho let, někdo přišel o hlavu, jiný o svoji lásku či o syna, ale ty ses stále nezbavil své vášně vyprávět.
A co přináší Gürselovo vyprávění českému čtenáři? Především základní poučení o islámu, ale i poznání, že kultury s islámskou tradicí jsou rozmanité a nelze házet do jednoho pytle Turky a Araby (ostatně ani Peršany a Indonézany). Že se v tureckém prostředí mísí evropské kritické myšlení s orientální imaginací. A že se lze i s tímto „mediálně podezřelým“ náboženstvím rozejít bez nenávisti. Otázkou je, do jaké míry může takováto prostředkující kniha dojít ohlasu u tureckého publika. Nejsou pro ně všechna uvedená zjištění poněkud banální? Anebo si v textu najde úplně jiné, vlastní důrazy? Kdo ví. Cesty recepce jsou nevyzpytatelné…