Překládání je hornická práce

S básníkem a překladatelem Adinem Ljucou jsme mluvili o nakladatelství Samizdat, které založil společně s Miloradem Pejićem, o lásce ke knihám a o potřebě pomalé a důkladné tvůrčí a překladatelské práce.

Olga Pavlova: Žijete v České republice od roku 1992. Považujete se více za účastníka české literární scény, nebo bosenské?

Adin Ljuca: Takový způsob uvažování je mi cizí. Necítím se součástí žádné scény. Nad textem sedím sám. Později ho sdílím s kamarády, v Lundu a Chicagu, Frýdku nebo Záhřebu. Loni mi vyšel překlad v Srbsku, v září jsem odevzdal překlad už čtvrté knihy pro Černou Horu, teď připravuji text pro Spirit of Bosnia, dvojjazyčný online časopis vydávaný v USA. Nejsem členem žádného PEN klubu ani žádného spolku překladatelů. Obejdu se bez jakékoli literární scény. Klidně si budu tvořit knihy v jednom exempláři, jak to dělal Josef Váchal, anebo zase budu psát do šuplíku.

OP: Jednou jste řekl, že špatná politika, tedy nekulturní politika, má špatný vliv na všechno a na kulturu především. Změnila se nějakým způsobem situace v současné Bosně?

AL: Situace v Bosně se výrazně nezměnila a je nastavena tak, že se v podstatě ani nemůže změnit. V Bosně samé se to nezlepšilo, ale zhoršil se kontext, tedy situace ve světě.

OP: Zdá se, že nacionalismus je znovu na vzestupu. Jak se to odráží v dnešní bosenské literatuře?

AL: Nacionalismus jako takový je úplně primitivní. Když už, bylo by užitečnější mluvit o těch, kteří vystupují pod pokryteckým pláštěm patriotismu. Jak říkal v jednom rozhovoru básník Milorad Pejić: Vlastenectví je nejhorší nemoc. Je to vlastně nezhoubný nádor, který neustále usiluje o to, aby se dostal do svého přirozeného, zhoubného stadia.

Jak se nacionalismus odráží v literatuře, můžete vidět pravě na Pejićově knize Pravdivé příběhy. Vybrané básně v překladu Jaroslava Šulce, kterou teď v září vydalo ostravské nakladatelství Protimluv. Pro toto vydání jsem napsal doslov  a v něm píši: V jeho lyrickém světě „je vlastenectví nemocí“ a žádná hymna není ničím jiným než „spuštěnými závorami“, před kterými se strnule stojí, „dokud neprojede vlak“.

OP: Roku 2015 jste právě s Miloradem Pejićem založili nakladatelství Samizdat. Jako jeden z důvodů pro založení uvádíte, že nesouhlasíte s tím, že se dnes knihy redukují na pouhé zboží. Co pro vás znamená kniha?

AL: Kniha není pouhý prodejní výrobek, ani báseň nebo povídka nejsou prodejní artefakty.

Samizdat je založen na potřebě a přání dělat knihy „k obrazu svému“, knihy, které nebude omezovat nic kromě našich schopností. Stejné úsilí věnujeme klasickým nízkonákladovým vydáním jako bibliofilským tiskům – na ručním papíru, jednotlivě vázaným a ilustrovaným. Pro zájemce, kteří se nemohou dostat k fyzickým exemplářům našich knih, nabízíme všechna naše vydání na webové stránce Samizdatu v PDF formátu.

Používáme možnosti nabízené moderními médii, ale chceme v rukách držet i skutečnou knihu, abychom i se zavřenýma očima dotekem cítili její sílu. Bibliofilie obvykle dělají restaurátoři s výtvarníky a kvůli autorským právům si vybírají klasiky. Často vytvářejí vydání, která jsou vhodná na výstavu, ale nehodí se ke čtení, nádherné bibliofilie, kolem kterých se chodí jako kolem starožitné čínské porcelánové vázy. My bibliofilie děláme ze svých sbírek, živých textů, a tak, aby je člověk mohl bez obav vzít do ruky – i do postele, pokud chce – a číst.

Není důležitý jenom text – důležitý je každý segment. Proto pro bibliofilie používáme ruční papír od papírníka Michala Gorece vyráběný historickou technikou. Máme i svého stálého tiskaře Milana Hodka. Na výtvarném vzhledu našich knih má největší zásluhu akademický malíř Mario Chromý, autor našeho loga a kompletního designu Samizdatu.

OP: Jste básník a také překladatel. Co vám brání překládat vlastní texty?

AL: Verše píšu výlučně v mateřštině, z češtiny překládám, u překladů svých veršů do češtiny jsem přítomný. Mně to stačí. Nemusím dělat všechno.

OP: V září 2020 vám v Revolver Revue vyšla kniha v rámci projektu Jedna věta. Co kromě sebekázně obnáší úkol každý den během jednoho roku napsat jednu větu?

AL: Úkol napsat jednu větu každý den v roce přináší napětí, povinnost něco napsat, i když zrovna nemáš den; usnadňuje pochopení toho, jak obtížné je napsat jednu větu, usnadňuje pochopení toho, jak je těžké nebýt banální; učí trpělivosti, učí, že žádná věta by neměla být odfláknutá, učí, že vše závisí na jedné větě; potvrzuje, že stejně jako neexistují žádná malá a velká témata (nebo jak by řekl Ernesto Sabato: někdo maluje ukřižování a namaluje hloupost, Cézanne namaluje jablko a vytváří nezapomenutelné dílo), neexistují žádné lepší a horší formy – ať už píšete jednu větu, nebo odpovídáte na otázku v rozhovoru, máte stejnou startovní pozici, jako když chcete napsat ódu nebo hymnu, to jest kus bílého papíru; nutí nás neustále znova objevovat to, na co se zapomíná pod děsivým bombardováním informací, jejichž detonace nás zcela ohlušují a oslepují; poskytuje jednu fantastickou kompresi dnů, týdnů a měsíců, která umožňuje jejich srovnávání neobvyklým způsobem a nabízí vyvozování závěrů z poněkud odlišné perspektivy; vnucuje dotaz, zda je ve skutečnosti celý život zápasem s jedinou větou, jak to kolem roku 1860 v jedné básni napsal Walt Whitman: Já sám píši jen jedno nebo dvě slova naznačující budoucnost; poskytuje vědomí, že jedna věta je zvláštní forma, jako oknem zarámovaný obraz, neustále se mění – to, co se ráno zdá být dokonalé a dokončené, je večer něčím docela jiným.

OP: Ve svém nakladatelství jste z českých autorů vydal Jana Balabána, Ivana Wernische a také Petra Hrušku. Co stálo za výběrem právě těchto autorů?

AL: Překládám autory, jejichž poetika je mi blízká.

OP: Který z autorů se vám překládal nejlíp? Dáváte přednost beletrii, nebo spíš odborným textům?

AL: Odborná díla obvykle překládám na objednávku, poezii a prózu si vybírám sám.

Okruh autorů, které překládám, není nijak široký, ale u všech studuji jejich kompletní dílo. A stále se k nim vracím.

Každá kniha, kterou jsem překládal, byla ta nejtěžší. Rád říkám – což zvlášť v případě mých dvou ostravských autorů zní dobře – že překládání je hornická práce. Do každé knihy dávám vše, co mám, dávám i víc, než mám.

OP: Na literaturu kladete vysoké nároky. Nestalo se vám někdy, že jste si zpětně po dokončení překladu básnické sbírky a jejím vydání uvědomil, že tu práci šlo udělat jinak a možná i lépe?

AL: Nedopatření, nedostatky, místa, která lze zlepšit, se najdou téměř vždycky a u každého, a to nejen v překladech, ale i v autorských dílech. Vždycky a nanovo se přezkoumávám.

Prodlužování cesty od psaní nebo překládání veršů k jejich zveřejnění je dobrý způsob minimalizace nedokonalostí. První básně od Petra Hrušky jsem přeložil v roce 2010 a výběr z jeho tvorby – 135 básní a výběr z Jedné věty – jsem vydal v roce 2018. Dost dlouhá cesta a dostatek času, aby překlad dozrál.

Petra překládám i dál. Výbor básní z jeho poslední sbírky Nikde není řečeno z roku 2019 jsem přeložil dokonce ještě o rok dříve z rukopisu. Takže zatímco se tady takhle hezky bavíme, ty překlady v temných sklepech mého harddisku v klidu fermentují. Stačí, aby Petr vydal ještě tři nebo čtyři sbírky, které budu průběžně překládat, a Samizdat bude připraven vydat nový rozsáhlý výbor z jeho díla. Chci říct, že se nic neudělá přes noc.

Stejně dlouhá cesta vedla ke sbírce vybraných básní Ivana Wernische. Vešlo se tam tři sta básní, a to jsem s Ivanem ještě neskončil. S Jiřím Kolářem to trvá i déle a stále nejsem schopný říct, zda to bude rozsáhlejší než Wernisch, nebo ne. Když jde o překládání poezie, člověk si nikdy nemůže být jistý výsledkem.

To samé platí i pro psaní – sbírku Stalaktit jsem psal od roku 1995 do roku 2015, třicet devět básní za dvacet let. Ve své první sbírce mám v básni z roku 1993 verš – uvádím v překladu Dušana Karpatského: Nemám tolik času, abych mohl spěchat. To je součást mé poetiky a povahy – pochopitelně. Někdo luští křížovky, někdo řeší sudoku, já si hraju s verši.