Karin Zamrazilová
Dne 20. června je to třicet let od smrti muže, který tvrdil, že „největším neštěstím pro člověka je jeho narození“. Emil Cioran (1911–1995), estét zoufalství, mistr nespavců a patron poražených, by nás právě dnes mohl oslovit víc než kdy dřív. A sice proto, že ve světě plném významů a řešení nabízel něco, co už skoro vymřelo: odvahu říci, že nic nemá smysl, a přesto v tomto absurdním světě setrvat do úplného konce. V Cioranově díle (viz ukázku v Plavu 2/2019) bychom horko těžko našli jakýkoli systém či řád; spíše se jedná o soustavu aforismů, které se mnohdy navzájem popírají a dále podporují myšlenku, že opravdu na ničem nezáleží.
V době, kdy se svět hroutí pod vlastní rétorikou, kdy výroky státníků mají katastrofální následky a kdy rostou obavy z technologií, především z AI, působí Cioranova filosofie nejen jako útěcha, ale zároveň jako výsměch tomuto světu tak vůbec. V knize De l’inconvénient d’être né (Prvotní hřích každého člověka, 1973) se snaží poukázat na to, že smrt sama o sobě není strašná, strašný je jen zrod. Narození nás jako slepý akt uvrhne do světa, o nějž jsme nežádali. Smrt bere Cioran jako jakýsi kompromis, protože nejlepším řešením by bylo vůbec nebýt. Sebevraždu vidí jako nejradikálnější lidské právo – ne proto, že bychom ji měli využít, ale proto, že vůbec existuje. Jako možný únikový bod činí život snesitelnějším.
Cioran sám dobře ví, že smrt ani sebevražda nevyřeší samotný ontologický problém, že už existujeme. Z toho důvodu je jeho vztah k sebevraždě ironický, útrpný, avšak hluboce osobní. Nikdy ji nezavrhuje, ale ani neoslavuje. Celým dílem se tak táhne paradox, který Anisoara Serban pojmenovává gloria victis – sláva poraženým. Právě ti, kdo trpí, se stávají vítězi – „neporazitelnými oběťmi“, které se nezlomily. Sláva tedy těm, kteří vědí, že svět nedává smysl, a přesto zůstávají. Tací pak místo toho, aby se zbláznili, nezřídka začínají psát. Cioran psal, aby nezemřel, nebo spíš aby se nezabil. Ve zmíněné knize uvádí, že „kniha je odloženou sebevraždou“.
Costica Bradatan, další interpret Cioranova díla, popisuje, že Cioran nejen že obdivoval neúspěch, ale přímo jej praktikoval. Nikdy nestál o kariéru, titul či slávu. Coby brilantní esejista sice získal několik prestižních literárních cen, většinu z nich však odmítl. A nestál ani o uznání. Jeho životním projektem byl život bez výsledku. V selhání se ukazujeme takoví, jací opravdu jsme – bez masky úspěchu. Všichni selháváme. Ale málokdo si to dovolí přiznat tak jako Cioran. Až do čtyřiceti let například využíval status studenta k tomu, aby mohl jíst v univerzitních menzách v Paříži. O tuto výhodu přišel v roce 1951, kdy byla přijata legislativa zakazující zápis studentů starších sedmadvaceti. Ztratil tím přístup k levnému stravování, které pro něj bylo důležitým prostředkem pro přežití. Situace dobře reflektuje Cioranův celoživotní odpor k institucionálnímu životu. Za svůj největší úspěch považoval schopnost „nicnedělání“ a parazitování.
Cimrmanovsky by se dalo říct, že Cioran byl filosofem externismu, poněvadž mnohdy zastával stanovisko, které zároveň vyvracel. Na konci všeho bychom dle něho mohli najít smysl v samotné absurditě, poddat se světu v jeho barevnosti, tvarech a proměnách, protože ačkoli svět nemá smysl, může nabízet krásu. Právě Cioranův vztah k hudbě, a zejména k Bachovi, odráží hledání smyslu a krásy v nesmyslném světě. Hudba pro něj byla jediným upřímným argumentem proti zoufalství a potvrzením toho, že i v chaosu může existovat harmonie.
Možná právě v červnu – v měsíci jeho smrti – bychom měli Ciorana znovu číst. Ne kvůli tomu, abychom mu vzdali hold, ale abychom si připomněli, že i beze smyslu lze žít a že někdy je porážka nejčistší formou vítězství. Pro Ciorana nebylo narození důvod k oslavám, právě naopak: viděl v něm skandál, který odstartoval veškerou tragiku. Kdyby něco stálo za připomínku, pak nikoli počátek, ale konec. Ne den, kdy Cioran vstoupil do tohoto světa, ale ten, kdy jej konečně opustil. Tak vše nejlepší!