Rozhovor s Itamarem Vieirou Juniorem vedla a z portugalštiny přeložila Kristina Chalupná Jínová
V překladu Lady Weissové vyšel v nakladatelství Paseka román Křivý pluh brazilského afrikanisty a etnografa Itamara Vieiry Juniora. V mezinárodně oceňované knize zobrazuje život chudé rolnické komunity v bahijském vnitrozemí. Skrze příběh tří žen román rozvíjí témata rasismu, kolonialismu a boje o půdu. V rozhovoru autor mluví o nečekaném světovém ohlasu své knihy a přibližuje výzvy současné afro-brazilské literatury. Zamýšlí se také nad tím, jak může literatura reagovat na historicky zakořeněné násilí a jak sociální sítě proměňují literární debatu.
Jak byste představil svět Křivého pluhu a jeho význam pro pochopení dnešní Brazílie?
Křivý pluh vypráví příběh, který je hluboce spjat se zkušeností africké diaspory. Kdyby nebylo diaspory, kolonizace a otroctví, vypadal by ten příběh úplně jinak. Časový oblouk románu, ačkoli to text neříká zcela explicitně, ale spíše implicitně, sahá od šedesátých do devadesátých let 20. století. Kniha pojednává o dědictví fenoménů, které jsou pro pochopení brazilské společnosti naprosto zásadní: kolonizace a otroctví. Toto společenské a ekonomické dědictví dodnes žijeme, jeho důsledky dodnes neseme a do této atmosféry je příběh zasazen.
Křivý pluh ale zároveň vypovídá také o kultuře a zkušenosti lidí násilně přivezených do Brazílie za prací. Když sem přišli, spoluutvářeli místní kulturu, religiozitu, vědění i každodenní způsoby života. Jejich přínos prostupuje všemi oblastmi poznání, od techniky až po umění. Ačkoli tedy tento příběh vyrůstá z události, kterou můžeme považovat za tragédii trvající téměř čtyři století, dnešní brazilskou společnost si bez tohoto etnického a kulturního prolnutí Evropanů, Afričanů a původních obyvatel nelze představit.
Jak vnímáte rozdíly v přijetí Křivého pluhu v Brazílii a v zahraničí?
V Brazílii si román hned od svého vydání v roce 2019 získával čtenáře a publikum se postupně velmi rozrostlo. Dnes se kniha hojně rozebírá na univerzitách a stala se doporučenou četbou i na státních středních školách. Kritická recepce v té době byla v součtu velmi pozitivní, román dokonce získal několik ocenění. Začalo to ziskem důležité literární ceny v Portugalsku, ceny LeYa. V následujícím roce, když kniha vyšla v Brazílii, získala cenu Jabuti, což je naše nejdůležitější a nejtradičnější ocenění. Následovala cena Oceanos, která se zaměřuje na celou portugalsky mluvící komunitu. Zahrnuje tedy Brazílii, Portugalsko a africké země, kde se hovoří portugalsky. Tyto ceny pro mě hodně znamenaly.
V zahraničí se pak kniha vydala velmi specifickou a zajímavou cestou. Dnes už máme uzavřené smlouvy na vydání ve třiatřiceti jazycích. Knihy se distribuují ve více než padesáti zemích světa. Loni získal román ocenění ve Francii, Prix Montluc, a dostal se do finále Mezinárodní Bookerovy ceny. Anglické vydání se dočkalo mnoha velmi příznivých recenzí a nominace na další dvě ocenění – kniha se dostala do užší nominace na oxfordskou cenu za překlad a do širší nominace na Dublin Literary Award. Román zkrátka nastoupil úspěšnou cestu, jakou jsem si ani nedokázal představit. Nečekal jsem, že by příběh z chudé komunity v bahijském vnitrozemí, která dodnes nese dědictví tak temného období naší historie, mohl vzbudit zájem čtenářů a nakladatelů i v jiných částech světa mimo Brazílii.
Setkal jste se s tím, že by vaše literatura byla vnímána spíše jako sociální dokument než jako literární, estetický text?
Obecně se takové čtení neprosazuje. Ačkoliv to tak někteří mohou vnímat, myslím, že literární rozměr převládá. Podle mě se ale současná literatura neustále vyvíjí a proměňuje. Hranice mezi jednotlivými oblastmi poznání, uměleckou tvorbou a samotným pojetím literárních žánrů se postupně stírají. Netajím se tím, že mé odborné zázemí, jelikož jsem původem geograf a později jsem získal doktorát z antropologie, nevyhnutelně prostupuje i mou literární tvorbou. Nemyslím si však, že by to textu ubíralo na literárnosti. Jde zkrátka jen o proměnu literárního psaní. Tento směr zatím jen opatrně zkouším a zkoumám, protože chci čtenářům i samotnému uměleckému a literárnímu poli nabídnout něco nového.
Jakým největším výzvám podle vás dnes čelí afro-brazilská literatura?
Myslím si, že jde o silné a stabilní hnutí, které pravděpodobně jen tak neustoupí. Když se ale podíváte na profil nakladatelství a počty vydávaných autorů, uvědomíte si, že v zemi, kde se více než padesát procent obyvatel hlásí k černošskému nebo smíšenému původu, toto zastoupení zdaleka není úměrné. V možnostech publikování tak nadále panuje nerovnost a z určitých kruhů literární kritiky zaznívá poněkud zpátečnická rétorika. Tito kritici s oblibou tvrdí, že afro-brazilská literatura je výlučně identitární záležitostí. Jako by literatura psaná bílými muži ze střední třídy žijícími ve velkoměstech nevyjadřovala jejich identitu. V tak multikulturní zemi jako Brazílie je tohle všechno velmi relativní; do Brazílie přišlo mnoho přistěhovalců z Polska, Ukrajiny, Japonska nebo Itálie a žijí tu početné komunity německého původu. Všichni ti, kteří píší o svých příbězích, nějakým způsobem vyprávějí o vlastní identitě a o svých kulturních či historických kořenech. Přesto tu pořád existuje menší část kritiky, podle níž automaticky píšeme identitární literaturu, jakmile se vracíme k minulosti a trváme na tom, že budeme mluvit o odkazu otroctví v našem každodenním životě. Obecně však vnímám velkou otevřenost nakladatelů vůči tomuto dnes už etablovanému literárnímu proudu. V posledních letech z něj vzešla řada výrazných jmen a objevují se další autoři. Spisovatelé a spisovatelky afro-brazilského původu však stále čelí nerovným podmínkám při vydávání knih, získávání nominací a cen i v mnoha dalších ohledech.
Zmínil jste své antropologické vzdělání. Jaký význam má ve vašem psaní a v reprezentaci afro-brazilské kultury oralita, dialekty a specifické výrazy?
Musel jsem učinit určitá tvůrčí rozhodnutí. Mohl jsem se v literární tvorbě vydat i jinou cestou. Uvedu příklad, který pravděpodobně znáte, a to román Velká divočina: Cesty od Joãa Guimarãese Rosy. Odvedl obrovskou práci při katalogizaci mluvené řeči a slovní zásoby obyvatel vnitrozemí. Následně to všechno přetavil do jedinečného a nenapodobitelného literárního jazyka. Já jsem však raději zvolil jiný přístup. Chtěl jsem, aby můj jazyk byl plynulejší, ovšem zároveň neztratil sepětí s místy a lidmi, kteří mě inspirovali a učili mě o tom, co vyprávím. Specifická slovní zásoba se v textu objevuje, ale nepůsobí nijak ostentativně. Preferoval jsem takovou práci se slovem, která uchová ráz a výrazy daného místa, a přitom nebude nepřístupná pro čtenáře odkudkoliv a jakéhokoliv původu. To byla moje volba. Je to náročné, ale když se na to podíváte z odstupu, po Křivém pluhu jsem vydal další dva romány. V tom posledním dochází k přesunu děje z venkova do města. A tam už se situace mění. Jazyk je jiný, jde o mluvu periferií. Jazyk, kterým ve městech komunikují skupiny lidí žijící často izolovaně v ghettech. Tato výzva tu podle mě bude vždycky. Práce spisovatele spočívá přesně v tom, že musí najít způsob, jak takový příběh vyprávět. Musí propojit běžný plynulý jazyk, který má schopnost oslovit všechny, s tím, co se skutečně říká, s oralitou a každodenní mluvou lidí.
Téma násilí a nerovnosti se ve vašich románech objevuje velmi často. Vnímáte literaturu jako prostor, kde lze tyto zkušenosti nejen zachytit, ale i nějakým způsobem transformovat?
Myslím si, že násilí a nerovnost zkrátka nemůžeme popírat, protože se podílely na samotném utváření brazilské společnosti a protože jsou stále mezi námi. Otázkou samozřejmě je, jak s nimi pracovat v literatuře. Je tu nutná určitá obezřetnost – literatura není novinářská reportáž, jejímž úkolem je informovat a šokovat. Literatura je podle mě umění, je určena k estetickému prožitku, a právě z něj pak pramení reflexe mnoha dalších věcí. Násilí se v textech objevuje proto, že je naší nedílnou součástí, něčím, co pevně patří k lidským životům. Patřilo k mému životu, k životům lidí v mém okolí i těch, se kterými jsem pracoval na venkově. Nelze ho nechat stranou, ale zároveň se nesmí naturalizovat a považovat za normální. Umění musí dokázat dát násilí nový rozměr a umožnit nám zamyslet se nad tím, proč tento stav v naší době stále přetrvává.
Má podle vás afro-brazilská literatura sílu proměňovat brazilské sebepochopení podobně, jako to kdysi dokázaly velké romány národní literatury?
Kdyby měla literatura opravdu široký dosah, pak bych řekl, že ano. Brazílie stále není zemí čtenářů. Je to země s více než 210 miliony obyvatel a zároveň se tu silně projevují třídní, vzdělanostní i sociální nerovnosti. To všechno se přirozeně odráží v tom, kolik lidí vůbec čte. I v tom omezeném dosahu, který literatura dnes má, podle mě nelze popřít její vliv. Mnozí badatelé už dlouho mluví o její humanizační roli. Brazilský literární kritik Antônio Candido o tom psal už dávno, americká historička Lynn Hunt ve své knize Inventing Human Rights (Vynalézání lidských práv) ukazuje, že na konci 18. a na počátku 19. století sehrály romány a texty vycházející na pokračování v novinách svou roli při formování toho, co bychom později nazvali lidskými právy.
Je tedy nepochybné, že umění, ať už jde o film, divadlo, hudbu, nebo literaturu, zasahuje do života lidí a nějakým způsobem jej proměňuje. Malcolm Ferdinand, badatel z Martiniku, který působí na Sorbonně a zabývá se utvářením amerického kontinentu i koloniálními a otrokářskými traumaty, říká, že jedním z důsledků kolonizace je smrt alterity, tedy schopnosti člověka vcítit se do druhého. A právě tady podle mě literatura působí jinak.
Tento problém navíc v naší době ještě zesílil vlivem sociálních sítí. Tam vznikají uzavřené bubliny, čím dál víc se polarizují a lidé spolu přestávají mluvit. Literatura nám naproti tomu vrací schopnost vstoupit do perspektivy druhého. Když čteme, stavíme se na místo postavy. Po dočtení ji sice můžeme soudit, ale přesto si k ní během četby vytváříme vztah a empatii. Myslím si tedy, že literatura má humanizační roli, i když to není její prvotní funkce. Přichází k nám skrze estetický prožitek a skrze naši schopnost o těchto věcech následně přemýšlet.
Zůstaňme krátce u zmíněných sociálních sítí. Jak podle vás digitální prostředí proměnilo recepci literatury a literární debatu?
Nedávno jsem o tom četl jeden velmi zajímavý text. Strávil jsem totiž několik dní na setkání se čtenáři v Paraty ve státě Rio de Janeiro a četli jsme tam společně esej Rolanda Barthese Smrt autora. Je to neobyčejně podnětný text, protože ve skutečnosti pojednává o čtenáři. O roli, kterou čtenář hraje v interpretaci literatury a v tom, jak se dílo postupně ukotví v čase a prostoru jako určitý referenční bod. Dnes vidíme, že tradiční kritika, dřívější součást velkých světových deníků, prochází krizí. Tím nemám na mysli akademickou kritiku, protože univerzity dál produkují poznání, ale ta publicistická kritika, která dříve určovala, co by se mělo číst a co si zaslouží pozornost, čelí obrovské komunikační krizi způsobené nástupem internetu a sociálních sítí. Noviny obecně se dnes podřizují logice sociálních sítí, pracují s krátkými formáty a chytlavými upoutávkami, jen aby čtenáře vůbec přiměly k přečtení samotného článku.
Pokud se zaměříme čistě na literaturu a její šíření, myslím si, že sociální sítě hrají zcela zásadní roli v tom, že ji tak trochu srážejí z piedestalu. Pomáhají ji vyvést z elitářského prostředí a popularizují ji. K mobilnímu telefonu má dnes přístup prakticky každý. Lidé se mohou virtuálně setkávat, zakládat literární skupiny, a tím se do jisté míry mění celé paradigma. Literatura se vymaňuje z vlivu úzké elity, která dříve v uzavřených kruzích debatovala o hlubších významech literárního textu. Stává se průřezovou záležitostí, přesahuje obory a prostupuje všemi vrstvami společnosti. Internet literaturu nepopiratelně zpopularizoval. A to platí jak pro oddechovou četbu, které je a vždycky byla spousta, tak i pro vyloženě literární díla, u nichž autorům bytostně záleží na formě a na způsobu vyprávění.
Mám už jen poslední otázku. Kdybyste měl vybrat jediný obraz, který by měl čtenáři po přečtení vašich knih utkvět v paměti, co by to bylo?
Myslím, že by to byl obraz života v pohybu. Obraz cesty nebo pěšiny, po níž neustále kráčíme. Naše kroky přitom formovali naši rodiče, jejich kroky zase naši prarodiče, ty pak naši praprarodiče a tak dále. Mnohé z toho, co dnes prožíváme, včetně výzev, jimž musíme čelit, se neděje náhodou. Má to svou minulost, své historické kořeny, které sahají hluboko před nás a stále nás ovlivňují. Právě obraz cesty nebo pěšiny mi připadá silný. Je abstraktní, možná až hermetický, ale myslím, že o mých příbězích a postavách vypovídá velmi přesně.
Itamar Vieira Junior (* 1979, Salvador) je brazilský spisovatel, afrikanista a etnograf. Profesně se zabývá otázkami pozemkové reformy v Národním institutu pro kolonizaci a agrární reformu (INCRA) a publikuje v brazilském deníku Folha de S. Paulo. Literárně debutoval povídkovou sbírkou Dias (Dny, 2012), po níž následovala další, A oração do carrasco (Katova modlitba, 2017). Román Torto Arado (2019, č. Křivý pluh, 2025), za nějž získal mimo jiné cenu Jabuti a cenu Oceanos, mu přinesl mezinárodní ohlas a dočkal se překladu do více než třiceti jazyků. Romány Salvar o Fogo (Zachraňte oheň, 2023) a Coração sem medo (Srdce bez strachu, 2025) na něj dějově navazují a společně tvoří „trilogii země“.
Kristina Chalupná Jínová (* 1996) vystudovala portugalistiku a kulturní antropologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Nyní dokončuje doktorské studium literárněvědné filologie na Masarykově univerzitě v Brně. Zaměřuje se na současnou brazilskou literaturu a afro-brazilská témata.