Jana Vaněčková
Carvalho, Maria Judite de. Tolik lidí, Mariano / Nevyřčená slova.
Z portugalského originálu Tanta Gente, Mariana | As Palavras Poupadas (2018) přeložila Karolina Válová.
1. vydání. Praha: Volvox Globator, 2025. 224 stran.
Všichni jsme sami. Sami a kolem nás tolik lidí. Portugalská autorka Maria Judite de Carvalho psala o ženách, které nikdo nevidí: tichých, zlomených, vlečených osudem, lačných po lásce, jíž se ale nedočkají. Její prozaický debut vznikal za Salazarovy diktatury, zní ovšem až překvapivě současně. Na první pohled se může zdát, že číst dnes román o ženských právech z poloviny 20. století nedává smysl; vždyť je to tak dávno – a přitom vůbec. Tahle tesklivá kniha v současném klimatu mimořádně rezonuje.
Maria Judite de Carvalho (1921–1998) bývá literární kritikou řazena k významným hlasům portugalské literatury 20. století. Hned její druhá novela Nevyřčená slova (1961) získala portugalskou Velkou cenu Camila Castela Branca. Přesto autorčino dílo dlouhodobě zůstávalo mimo širší čtenářskou pozornost a výraznější mezinárodní recepce se dočkalo až v posledních letech. Rodačka z Lisabonu po vysokoškolských studiích odešla v době autoritářského režimu Antónia de Oliveiry Salazara (tzv. Estado Novo) do Francie a Belgie, kde tvořila po boku svého manžela, významného literáta a disidenta Urbana Tavarese Rodriguese.
Režim oba vnímal jako nepohodlné intelektuály, pár se proto často ocital pod tlakem tajné policie. Po návratu do konzervativního Portugalska v padesátých letech Carvalho začala psát v době naprosté nesvobody. Až do karafiátové revoluce v roce 1974 ženy v Portugalsku prakticky netvořily, nijak se kulturně neprojevovaly. Jako prozaička si Carvalho proto vzala za cíl ukázat, v jakém postavení ženy žijí; autorky tehdy bojovaly o zrovnoprávnění v literatuře i v životě a konkrétně ona k tomu mistrně využila své protagonistky, z nichž učinila mluvčí vlastních pocitů i nenásilnou zbraň proti společenskému statu quo.
Sbírka povídek a novel s názvem Tolik lidí, Mariano / Nevyřčená slova je první částí čtyřsvazkového souborného vydání (Obras completas). Už samotné, příznačně ženské názvy povídek a novel (jako Mariana, Cândida, Arminda) dávají tušit, komu bude ve sbírce patřit hlavní slovo. Těm, kterým ho realita těchto příběhů odebrala. Těžištěm autorčiny tvorby je totiž ryze ženská zkušenost, v tomto případě bolestně definovaná (ne)láskou, zmařeným mateřstvím a neviditelností v rámci společenských vazeb. Tematicky se povídky, původně vydané v letech 1959 až 1967 v době přísných nařízení katolické církve, neustále stáčejí k motivům osamělosti a zklamání. Postavy jsou tiché, neklidné a zbědované životem, křehké a citlivé „duše bez klidu“, které dokáže ranit i ten nejmenší záchvěv reality. Až na výjimky tu sledujeme výhradně ženy – okolnosti a nastavení tehdejší společnosti je svazují a odsuzují do rolí odevzdaných trpitelek. O štěstí se sice nepřestávají pokoušet, ale nikdy na něj nedosáhnou. Svou tragédii si částečně uvědomují, chybí jim však odvaha a prostředky se z pevných pout vymanit.
Minimalistické texty s převažujícími vnitřními monology působí jako „polaroidy“, které rychle zachycují záblesky domácího života žen uzavřených před světem. Většina příběhů se odehrává v Lisabonu, nelze však očekávat prosluněné, romantické kulisy. Portugalská metropole zde vystupuje nepřátelsky, je to klaustrofobní prostor plný bytů a ulic, kde se lidé míjejí, aniž se vnímají. Vzniká geografie ženské podřízenosti: muži jsou aktivními činiteli městského života a ženy neviditelnými, podpůrnými prvky jejich domácností. Dobře to vidíme na hlavním dějišti titulní novely – Marianin pokoj ostře kontrastuje s velkoměstem za okny a symbolizuje její naprostou izolaci od světa, nejen fyzickou od zbytku města, ale i duševní skrze neschopnost sdílet s lidmi vnitřní svět. Mariana zůstává zcela sama uprostřed davu, přičemž její samota je de facto jedinou formou svobody, kterou jako žena v tehdejší společnosti mohla disponovat.
Samotný název sbírky je trpce ironický. Původ tkví v klíčové vzpomínce, kdy patnáctiletá Mariana říká: „Tati, jsem tak sama.“ Otec jí tehdy odpoví, že osamění je nevyhnutelný úděl nás všech: „My všichni jsme sami. Sami a kolem nás tolik lidí. Tolik lidí, Mariano! A nikdo pro nás nic neudělá.“ (11) Mariana představuje prototyp moderní, nekonvenční ženy, která tvrdě naráží na zdi konzervativního Portugalska padesátých let. Během diktatury se role ženy smrskla pouze na ochránkyni domova (matku a manželku), ovšem Mariana v obou rolích selhává, což ji staví na úplný okraj společnosti. Její osud určují tři muži a všichni ji svým způsobem uvrhnou do zmíněné izolace. Otec, k němuž cítila silné pouto, zemře. Manžel António ji opustí kvůli milence a milenec Luís Gonzaga si zvolí kněžství. Mariana ztrácí nenarozeného syna, a nakonec nechá manžela i milence odejít bez protestu. Mlčení a nedostatek odvahy „vykřiknout“ pečetí její osud. Stahuje se do svého pokoje a zažívá stav jakéhosi limbu – ani život, ani smrt. Jménem hrdinky navíc autorka odkazuje na slavné Portugalské listy (Lettres Portugaises, 1669, č. 1948) jeptišky Mariany Alcoforado, čímž její utrpení ukotvuje v dlouhé kulturní tradici.
Pasivita hrdinek jde v povídkách často ruku v ruce s autorčiným smyslem pro ironii osudu. Často se totiž dozvíme, nakolik jsou postavy vláčeny vnějšími okolnostmi, díky sledu absurdních nehod. V povídce Štědrovečerní noc dcera zabije otce-tyrana při obraně matky a obě následně spáchají sebevraždu; postava Firmina se rozhodne zkrátit sobě i nemocné ženě utrpení puštěným plynem, ale manželka paradoxně přežije a on zemře. Arminda fascinovaná cizím mateřstvím zase raději dítě ukradne, protože je to jednodušší než zdlouhavá adopce, a v povídce Matka se hrdinčino žensky plodné období chýlí ke konci a stává se z ní jen „prostá lidská bytost bez pohlaví a bez touhy, která kráčí vstříc smrti nebo na ni alespoň čeká.“ (63) Textům dominují ženy, najdeme tu ovšem i mužské tragédie. Postava Adérita je „předvídatelným mužem bez ambicí“, odsouzeným k tomu, nežít své sny: „Možná se pro tohle nenarodil. Ale kdo se narodil pro to, čím skutečně je?“ (50) Všemi příběhy prostupuje smrt jako přirozené završení útrap a téma neúprosného plynutí času. Jak píše sama autorka: „Lásku postupně rozežral čas a nenaplněná přání.“ (97) Z lidí nezbývá nic než „zkamenělé obrazy“ (175), což dokonale završuje povzdech: „Lidé se rodí s křídly a najednou je ustřihnou.“ (165)
Výborný dojem z knihy bohužel sráží nedbalá redakční práce. V textu čtenář narazí na rušivé množství chyb, ať už jde o překlepy, nebo chybějící interpunkci. Ačkoliv je Karolina Válová etablovanou portugalistkou, v oblasti uměleckého překladu se jedná o její debut. Dílo se však vydařilo a drží si čtivost, i když se překladatelka nevyhnula drobným zaváháním a nepřesnostem – za všechny lze zmínit úskalí u povídky Noite de Natal, která je v českém vydání přeložena nepříliš obratně jako Štědrovečerní noc.
Tvorba Marie Judite de Carvalho bez patosu ukazuje čtenářům temný život v patriarchálním kapitalismu a melancholii plynoucí ze svazujících společenských rolí. Všechny postavy jsou opuštěny na svých vlastních ostrovech, neschopné komunikovat. Jsou lačné milovat, chtějí být milovány a být šťastné. Právě tato nikdy nenaplněná touha zůstává pulzujícím srdcem celého díla.