Barbora Svobodová
Bopp, Raul. Had Norato: Jazyk nheengatu z levého břehu Amazonky.
Z portugalského originálu Cobra Norato: Nheengatu da margem esquerda do Amazonas (2022) přeložila Lucie Koryntová.
1. vydání. Praha: Triáda, 2022. 181 stran.
Už jsou to čtyři roky, co nakladatelství Triáda v edici Lusobrazilská knihovna vydalo zatím poslední knihu Had Norato od předního brazilského modernisty Raula Boppa (1898–1984). Výběr je to odvážný, protože se jedná o velmi specifické dílo pevně vázané na dobový kontext, a navíc se o něm říká, že je nepřeložitelné.
Raul Bopp byl, jak napovídá jeho jméno, německého původu. Obě strany jeho rodiny do Brazílie přicestovaly v 19. století v rámci tehdejších politických snah o poběloštění brazilského obyvatelstva. Dobová antropologie totiž věřila, že míšení ras vede k degeneraci, a že Brazílie proto nemá budoucnost. Evropanům se tak nabízela půda zdarma, aby časem pomohli tuto situaci zvrátit. Do země ve velkém imigrovali nejen Němci a Italové, ale také Japonci či Libanonci – jen mezi lety 1887 a 1930 se do Brazílie přestěhovalo na 3,8 milionu lidí.
Bopp pocházel z nejjižnějšího brazilského státu Rio Grande do Sul (právě na jih evropští migranti směřovali nejčastěji) a už jako teenager se vydal na dráhu světoběžníka. V šestnácti letech si od otce bez dovolení půjčil koně, odjel k argentinským hranicím, tam ho prodal a začal cestovat. Vyzkoušel si spoustu zaměstnání, a když se po krátkém dobrodružství v sousedních jihoamerických zemích vrátil, začal studovat práva. Snad aby neuvízl na jednom místě, každý ročník vystudoval v jiném městě a pětileté studium nakonec završil v Riu de Janeiru.
Už jako student práv se začal zajímat o Amazonii. Ta ho zcela uchvátila – nakonec ji prohlásil za pupek světa a věnoval jí ve svém životě i tvorbě výjimečné místo. Už během první cesty do Amazonie začal psát Hada Norata. Brazilská kultura dlouho zůstávala soustředěná na pobřeží; jednou z Boppových ambic tedy bylo vtáhnout do literatury prostředí, které se v ní dosud objevovalo jen sporadicky. Po škole se v São Paulu přidal k Lidožroutskému hnutí (Movimento antropofágico), založenému na popud spisovatele Oswalda de Andrade a jeho ženy, slavné malířky Tarsily do Amaral (jeden z jejích obrazů můžeme vidět i na obálce českého vydání). Po rozpadu hnutí vstoupil Bopp do diplomatických služeb, po celý zbytek života cestoval po světě a neustále přepracovával své mistrovské dílo.
Lidožroutské hnutí se postavilo do čela řady snah o nalezení autentické brazilské identity a kultury, která by nebyla pouhou napodobeninou evropských vzorů. V době, kdy Evropa objevovala primitivní umění a předlogické myšlení (v českém kontextu např. Josef Čapek), si Oswald de Andrade během pobytu ve Francii uvědomil, že to, co unavený Západ pracně hledá, mají Brazilci přímo pod nosem. Hnutí ironicky reagovalo na koloniální stereotypy Evropanů o divošských lidožroutech, vycházející z historických svědectví o rituálním kanibalismu původních obyvatel.
Brazilští modernisté si tento obraz lidožrouta záměrně přivlastnili a přetvořili ho v metaforu: Brazílie musí Evropu symbolicky pozřít, nechat ji projít svým trávicím traktem, vzít si z ní jen to obohacující a nepotřebný zbytek vyvrhnout. Inspirovali se principem pobřežního národa Tupinambů, kteří nejedli nepřátele z hladu nebo proto, že by jim chutnalo lidské maso, ale aby na ně přešla jejich síla. Přesně tento princip s velkou dávkou hravosti, ironie a desakralizace uplatnil Raul Bopp v básni Had Norato, jež se společně s románem Macunaíma (č. 1998) Mária de Andradea stala vlajkovou lodí celého antropofagického projektu.
Had Norato je lyricko-epická báseň využívající prvky hrdinského eposu o putování básnického subjektu. Ten hned na začátku uškrtí mytologickou postavu hada Norata, vystupujícího v řadě amazonských příběhů. Vleze si do jeho kůže a vypraví se na dlouhou cestu za svou vyvolenou, dcerou královny Luzie. Vyprávění má rámec klasické pohádky o hrdinovi vydávajícím se za princeznou, jejž po cestě čeká spousta překážek – v tomto případě třeba neprostupná vegetace, zrádné bahno nebo temná kouzla. „Princeznu“ navíc stráží trojhlavý drak – v Boppově příběhu zlý Velký had Boiúna, který si ji také chce vzít za ženu. Po cestě ale hrdina narazí na pomocníčka, pásovce Suchořitku, jenž ho pralesem přes všechny nástrahy provede.
Právě v této rovině putování autor nejvýrazněji „požírá“ evropský kánon a paroduje slavnou Alighieriho Božskou komedii. Celá skladba je rozvržena do třiceti tří částí, stejně jako je tomu u každé ze tří částí Božské komedie. Zároveň se hned v úvodu básnický subjekt podle vzoru „Já octnul jsem se v tmavém, pustém lese“ ocitá v nepropustném a divokém amazonském pralese. Dochází tu však k záměně postav. Místo ideálu ctnosti a čistoty v podobě Beatrice hledá hrdina dceru královny Luzie, o níž z textu vlastně nic nevíme. A co víc, roli básníka Vergilia, který reprezentuje západní rozum a provází Danta peklem, zde střídá pásovec Suchořitka.
Jak vidíme, Raul Bopp toho požírá víc: Danta, amazonské mýty, evropské pohádky, nebo dokonce i sám sebe! Dílo celý život přepracovával, i proto se někteří kritici domnívají, že jeho podstata tkví v neustálé metamorfóze. Stejně jako had svléká kůži ani text nezůstal nikdy stejný. To navíc koresponduje s indiánským perspektivismem antropologa Eduarda Viveirose de Castro, podle něhož domorodé národy nevnímají lidský a zvířecí svět odděleně. Všechny bytosti mají společnou vnitřní podstatu a liší se jen svým vnějším „oděvem“. Díky tomu, že si hrdina navlékne kůži hada, může vstoupit do pralesa. Okolí ho vnímá jako jednoho z nich, přestože uvnitř zůstává člověkem. Nepohybuje se zlehka, místo toho pořád zapadává do porostu. I proto je proměna v Boppově díle klíčová a všudypřítomná. Hranice mezi jednotlivými živými bytostmi totiž nejsou tak pevné, jak jsme si o tom zvykli na Západě přemýšlet.
Bopp se v modernistickém duchu snažil spojit všechno, co Brazílie představuje, a to na vymezeném poli amazonského deštného pralesa – „mateční matérie“, jak říká jeho překladatelka Koryntová. Tento prales je vykreslen ambivalentně. Na jedné straně je popisováno, jak v něm všechno hnije, ale zároveň je to místo, kde se z této pralátky vytváří svět.
Vypravěč v kůži hada zároveň prostor kolem sebe nepopisuje slovníkem přírody, ale slovníkem civilizace, resp. „světa školy a světa práce“ (160). Dívá se na něj očima moderního člověka: „Celý život deštného lesa, v němž se buší, sváří a řeže, jako by tak nakonec představoval jakýsi obrovský výrobní proces základů světa.“ (161) Hvězdy si šeptem povídají (7), nesmírný les trpí nespavostí (11), hubené řeky musejí pracovat (15), potůček jde do školy, protože má hodinu zeměpisu (43), a pralesní končiny mají dekolty (71). Kromě toho tu je také patriarchální svět, poznamenaný mocenskou nadvládou a sexuálním násilím, například když těhotné stromové kmotry volají na hada Norata, že pro něj mají tři mlaďounké rostlinky (11). Kniha je navíc prosycená erotickou symbolikou.
Všechny tyto zdánlivě neslučitelné roviny se v básni propojují a amazonský svět je nám představen jako jakási totalita, najdeme v něm všechno, co na světě je. Bopp báseň završuje svatbou hrdiny s dcerou královny Luzie, na niž v modernistickém duchu pozve úplně všechny, od mytických bytostí až po své umělecké souputníky, včetně malířky Tarsily do Amaral nebo básníka Augusta Meyera.
Modernisté kromě jiného také pozřeli archaický normativní jazyk a následně ho nahradili hovorovým, už konečně tím opravdovým brazilským jazykem, který se tak distancoval od evropské portugalštiny – pryč s přísnou syntaxí a upjatou gramatikou! V textu tak téměř chybí interpunkce a autor jej záměrně zaplnil hovorovými konstrukcemi, regionalismy nebo tupíjskými výrazy. Jazyk měl být zkrátka co nejbrazilštější.
Pro překladatelku byl tento úkol podle jejích slov obtížný, ale i velice radostný. Musela se vyrovnat s velkým množstvím specifické fauny i flóry. Bopp navíc upřednostňoval výrazy indiánského nebo afrického původu, které v portugalštině často ani nejsou kodifikované. Překladatelka tak musela nejprve složitě pátrat po významech lidových variant a zároveň se snažila v češtině uchovat jazykovou pestrost a zvukomalebnost originálu. Někde původní výraz počeštila (susuarana), jindy sáhla k novotvarům (hadocikáda, rozedňuška). Skvělým krokem bylo také zařazení doprovodného slovníčku, který nám alespoň trochu pomůže se zorientovat v rozmanitém amazonském světě. Součástí knihy je také zevrubná a čtivá doprovodná studie z pera Šárky Grauové. Díky mravenčí práci překladatelky a cennému doprovodnému aparátu se nám tak otevírá možnost nahlédnout do „mateční matérie“ brazilské kultury a prožít společně s hrdinou jeho pouť brazilským světem.