Rozhovor s Ljubou Jakymčuk vedl a z ukrajinštiny přeložil Alexej Sevruk
Pod názvem Meruňky Donbasu vyšel v minulém roce v českém překladu výbor z básnické tvorby ukrajinské spisovatelky Ljuby Jakymčuk. Obsahuje jak poemu napsanou před okupací autorčiny rodné Luhanské oblasti v roce 2014, tak verše psané již uprostřed okupace a posléze v Kyjevě. Civilnost jazyka a všednost obrazů se spojují s magičností, která vyvěrá mimo jiné z hornického folkloru. V rozhovoru s překladatelem Alexejem Sevrukem vyzdvihuje Jakymčuk roli ukrajinské literatury – včetně té klasické a pro děti – v budování resilience vůči násilí, popisuje každodenní vzdor dnešního Donbasu proti ruské agresi a apeluje na nutnost připravit se na válku.
Ve sbírce Meruňky Donbasu hraje důležitou roli prostředí, region, ve kterém se básně „odehrávají“ a který se objevuje v názvu sbírky. Objevuje se jeho krajina, specifika i podloží. Udržuješ kontakt se svou malou vlastí? Nakolik se změnil Donbas od začátku války a od plošné invaze? Existuje ještě ten Donbas, který si pamatuješ a který v Meruňkách Donbasu opěvuješ?
Krajina mého dětství – to je především kavyl, lány slunečnic a žita a také větrolamy, tedy pruhy lesa, které slouží k udržování krajiny. Ale hlavně jsou to ovocné sady: především meruňkové, a také jabloňové a višňové, a ještě plantáže růží. Opečovávané sady a zahrádky, to je něco, co v každodenním životě odlišuje Ukrajinu od Ruska. V ruské kultuře tato každodenní péče o okolní prostor chybí. Možná to je tím, že oni nevnímají tento typ prostoru jako svůj vlastní, což je podmíněno historicky.
Řada měst na východě Ukrajiny je teď dočista zničena: Bachmut, Severodoněck, Popasna, Pokrovsk… I sady a větrolamy utrpěly, stromy jsou poničené granáty. Ale ve vesnicích, kde zůstali lidé, se stále o sady pečuje a zahrádky se obdělávají. Ve třicátých letech 20. století zavedly sovětské úřady ze stromů daň. Vesničané ji často nemohli platit, protože to bylo drahé, pak dorazili představitelé komunistické moci – mohli to být Ukrajinci, ale řízení z Moskvy – a jejich sady vykáceli. Čili kam se rozšiřuje Rusko jako impérium, tam také mizí ovocné sady. Toho si všiml ve svých dopisech a denících už Taras Ševčenko v 19. století. Když jel z ukrajinských zemí do Sankt-Peterburgu, zpozoroval, že tam, kde končí etnicky ukrajinské země, mizí také ovocné sady. Motto mé poemy Meruňky Donbasu tak stále platí: kde nerostou meruňky, tam začíná Rusko.
Dokud se Ukrajinci pod okupací budou starat o své sady, přetrvá možnost znovunavrácení těchto území. A Ukrajinci, jak známo, můžou takto existovat celá staletí. Z okupovaných území přichází hodně podobných optimistických indicií.
A co lidé na Donbase?
Mimo jiné už vyrostly děti, které chodily na základní školu, když v roce 2014 začala válka. Po dosažení plnoletosti opouští extrémně těžkou cestou přes Bělorusko do Ukrajiny okupovaná území, aby mohli být Ukrajinci. Na Donbasu žijí mladí i starší lidé, kteří pomáhají ukrajinské armádě s geolokací skladů s municí, s diverzemi na ruských železničních tratích nebo jenom tím, že ve veřejném prostoru malují ukrajinské symboly – i když za to můžou jít do vězení na deset až patnáct let, což se i děje. Není známo, kolik lidí bylo za takovou pomoc zavražděno, ale těch, o kterých se píše v tiskových zprávách z ruských soudů, je příšerně moc. Trvá tam partyzánská válka.
Vím také, že většina lidí v mé domácí Luhanské oblasti nenávidí ruské vojáky, kteří tam ničí, zabíjejí a znásilňují, tedy různými způsoby deptají lidskou důstojnost a ukrajinskou zemi. Ale říct jim to v obchodě přímo do očí si mohou dovolit snad jen babičky. Absolventi škol tu mají ve zvyku fotit se vedle žluto-modrých fotbalových branek; jsou sice oprýskané, ale jde o ukrajinské národní barvy.
Po celém Rusku bují homofobie, ruští muži nenosí barevné oblečení, aby je náhodou někdo nepodezíral z příslušnosti k LGBTQ+ komunitě, zatímco v Luhanské oblasti místní kluci a holky dál chodí v různobarevném oblečení a vyjadřují tak sami sebe.
Je tu snaha zahánět mládež prostřednictvím škol do ruského rámce – neustále se tu agituje za to, aby absolventi škol šli do války. Proti tomu protestují rodiče a vedení škol vyhrožuje, že jejich dětem vystaví špatné posudky, což má vliv na další studium. Rodiče také často žádají, aby školy pokračovaly ve výuce ukrajinského jazyka, která skončila poté, co byly tyto regiony připojeny k Ruské federaci.
Proto si myslím, že ačkoliv Donbas je fyzicky okupovaný, ukrajinskost tu není zlomena a Ukrajinci stále bojují za svou příslušnost k Ukrajině.
Spisovatel a voják Artem Čech nedávno vyslovil na svém profilu na Facebooku tezi, že nemá o čem psát. Všednodennost války je podle něj natolik stejnorodá, že všechny silné příběhy a všichni hrdinové, které generuje, se stávají masovými, takže ztrácí z literárního hlediska svůj smysl. V čem vidíš smysl literatury a svého psaní ty osobně? Nebo zde platí staré přísloví o válce a o múzách, kterého jsme se dotkli v našem posledním rozhovoru („V mém domě teď bydlí okupant“, A2, 17/2022)?
Kromě tohoto rčení o múzách, které kdovíproč mlčí, existuje známý výrok Theodora Adorna o tom, že po holokaustu, tedy po aktu genocidy, poezie není možná. Často když lidé citují Adorna, zapomínají na to, že to byl Němec a pro příslušníky národa, který páchal genocidu, je otázka poezie, která nemůže existovat mimo etiku, opravdu problematická.
Myslím, že podobně to je s „mlčením múz“. Ty ruské by měly mlčet ze stejného důvodu, z jakého se pro Němce stala poezie po genocidě nemožnou. A je to dobré pro Rusy – pokud mlčí, znamená to, že jim zbývá alespoň zrnko etiky, která jejich neustálé hlasité promlouvání činí nemožným, a to mimo jiné když mluví místo nás.
Zaráží mě, že spolu s těmito múzami nemlčí také ruské duchovenstvo, protože náboženství by také mělo být etické. Ale v lednu tohoto roku ruská pravoslavná církev uspořádala konferenci, která hledala „duchovní smysl speciální vojenské operace“, jak svou válečnou agresi, vedenou proti nám pojmenovávají. Natolik se do své genocidy ponořili, že potřebují dodat válce duchovní smysl. Copak jim už nestačí k odůvodnění jejich masových zločinů jejich oblíbené heslo „jsme Rusové a Bůh je s námi“? Což je mimochodem absolutně nacistické heslo, které si dávají na nášivky a píšou v okupovaných městech. Jako kdyby bůh byl s nimi i během masových vražd, permanentně, nějaký jejich zvláštní ruský bůh.
Pokud jde o slova Artema Čecha a dalších autorů, nemyslím si, že nyní je čas mlčet. Myslím, že hodně našich autorů – a Artem je ještě ke všemu voják – je unavených z neustálého rozbíjení hradby nepochopení, což je normální. Každý je občas u konce s dechem, ale nezřídka je ten konec novým začátkem. Také se mi zdá, že Artem nemluvil ani tak o nemožnosti psaní, jako o potřebě psát jinak – možná o potřebě jiné práce s formou. Třeba ale jen nesprávně interpretuji jeho pozici, bude lepší se na to zeptat přímo jeho.
Domnívám se, že nám nestačí jenom vyprávět své příběhy – musíme v tom být nejlepší, protože právě my jsme ta země, která spojuje Evropu ke společné obraně a která ji inspiruje k obnovení bezpečnostní suverenity, protože se stala příliš závislou na USA.
V těchto procesech Ukrajinci nenesou odpovědnost jenom za sebe, ale také za Evropskou unii, a to nejen pokud jde o geopolitiku, ale také o kulturu. Ukrajinská kultura se stává svěžím impulzem pro evropskou kulturu, může posloužit jako obrovský zdroj oživení evropského písemnictví.
Mluvíme spolu v době, kdy kvůli masovým ruským raketovým a dronovým útokům na energetickou infrastrukturu jsou miliony ukrajinských obydlí bez elektřiny, tepla a vody. Což je obzvlášť hrozné v době nebývale velkých mrazů. Na svém Facebooku zmiňuješ, že podobné odstávky energií probíhaly i v devadesátých letech, tedy prvních letech nezávislosti. Myslíš, že tato zkušenost, kterou zažila naše generace, přispěla k odolnosti a vytrvalosti Ukrajinců?
Lidé, kteří prošli zajetím, často říkají, že těžké dětství přispívá k lehčímu snášení utrpení neslučitelného s lidskou důstojností. Myslím, že nás skutečně otužila chudá devadesátá léta, s jejich neustálými odstávkami elektřiny, nevytopenými byty a neustálým pocitem nebezpečí. Ale nejenom ta.
Na těžký život nás připravovala také ukrajinská literatura. Ve školách jsme četli texty o dětech, které hynuly nebo obětovaly svůj život za záchranu cizího. Byly to příběhy bez happy endů a psychologických airbagů. V povídce Feďko – výtržník Volodymyra Vynnyčenka chlapec umírá, zatímco zachraňuje jiného chlapce na ledové kře. Ve Stromečku Mychajla Kocjubynského jde dítě do lesa pro vánoční stromek, ztratí se a umrzne. Řada vzdělávacích programů v současnosti podobné texty odstraňuje, aby dětem nezpůsobovaly trauma. Možná se tak děje z humánních důvodů. Ale možná že je to ke škodě. Protože právě literatura v nás pěstuje odolnost – jako určitá vakcinace skutečným životem, který je opravdu tvrdý. Asi je lepší setkat se poprvé se smrtí a s nespravedlivostí na stránkách knihy než pak bezprostředně v dospělosti. Bohužel, svět se nestane měkčím pouhým naším přáním ochránit děti. Není možné příští generace plně ochránit před brutalitou. Proto je lepší se připravovat na nejhorší, abychom to pak při první vážnější výzvě nevzdali.
Klasická ukrajinská literatura zřetelně ukazuje rozdíl mezi námi a Rusy, což nám také pomohlo. V dramatu Bojaryně Lesji Ukrajinky přijíždí hrdinka, poté co se vdá za Rusa, do Moskvy – do prostoru, kde žena je majetkem, nemůže sama vycházet z domu a nemá právo mluvit s muži. Je tou zkušeností šokovaná, protože z Ukrajiny nic podobného neznala. Naši autoři nás, ač to nebyl jejich záměr, dobře připravili na střet s realitou. Takže když se mě lidé ptají na tajemství ukrajinské vytrvalosti, odpovídám jim, že je mimo jiné skryté i v literatuře.
Co naučilo Ukrajince vzájemné pomoci?
Před válkou byla Ukrajina dost evropskou, individualistickou zemí, kde každý byl sám za sebe. Sociologie ukazuje, že úroveň důvěry mezi lidmi od momentu nabytí nezávislosti v roce 1991 stoupala pomalu – až dokud nešla strmě nahoru se začátkem války. Nejprve v roce 2014, posléze po začátku plošné invaze v roce 2022. Právě tehdy se u nás objevila masivní dobrovolnická hnutí, která se začala prudce rozvíjet. Takový rozmach jinde není. Spojuje nás solidarita tváří v tvář společné výzvě.
Na začátku plošné invaze se hodně mluvilo o nebezpečí dehumanizace společnosti. Momentálně tu nic takového nevidím. Naopak, válka naši humánnost značně zesílila, a to nejen co se týče přístupu k lidem. V Ukrajině solidarita zahrnuje také zvířata a rostliny. Jsou tu stovky, možná tisíce příběhů záchrany všeho živého. Nyní běží sbírka na generátory, které mají ohřívat exotické rostliny v botanické zahradě.
Dá se sbírka Meruňky Donbasu číst etnograficky? Opravdu babičky vypráví vnukům pohádky o hornících? Existuje vůbec literatura vycházející z hornického folkloru: z pověr a rituálů, z hrůzostrašných historek?
Takové pohádky existují. V hornické tradici je ústřední postavou duch šachty, který se jmenuje Šubin. Není to dekorativní postava, žádný trpaslík, ale tragický vládce podzemí. Má ambivalentní povahu: může varovat před nebezpečím, ale také trestat. Důležité je, že v tradici Donbasu je Šubin často chápán jako skutečný horník – spalovač plynu – tedy ten, kdo v mokrém měchovém kabátu fárá v šachtě a spaluje zde metan, přičemž dává všanc vlastní život, protože metan hoří a vybuchuje. Hodně takových spalovačů plynu přicházelo o život. Tato mystická postava je připomínkou zaniklé profese.
Zásadně se liší od evropských hornických duchů. V Británii nebo v Německu to jsou vesměs drobné postavičky – knockers nebo kobold můžou pomoci nebo uškodit. Ukrajinský Šubin je velký jako člověk. S lidmi si nehraje, ale uzavírá s nimi tichou dohodu: pokud budeš mít vůči šachtě respekt, pak odsud možná vyjdeš živý.
Existuje několik sbírek hornického folkloru ze sovětských časů. Zejména Písně a pohádky horníků a Písně a pohádky Donbasu, které sestavil Oleksij Ionov, a také kniha Hornické skazy. Mystické momenty jsou tu často vypuštěné, protože nebyly v souladu s politikou komunistické strany. Ale pod zemí sotva můžete předstírat, že máte vše pod kontrolou, proto se sem něco z folkloru dostalo i tak.
Od svého táty vím také o existenci pověry, že pokud jsi v šachtě přišel dvakrát k úrazu – například když se zbortily opěry v průchodu a tebe to zasypalo horninou a uhlím – a pokud ses zachránil, potřetí už se ti to nepovede. To je také o úctě k šachtě, která má svá pravidla a stává se mystickou.
Většinu básní z Meruněk Donbasu lze číst prizmatem války, ale není to v některých případech nadinterpretace? Připadá mi, že konkrétně básně z cykluŇam a válka jsou spíše o zkušenosti rodičovství, která se tu k válce přirovnává metaforicky. Všechny ty nedospané noci, křik, který se nedá ztišit, rozbité nádobí, rozházené hračky, nekonečný stres…
V době, kdy jsem psala Ňam a válka, jsem ještě neměla děti. Bylo to během války v Gruzii a postava dítěte v tomto cyklu je spíš kvintesence umíněnosti, bytost, která dělá, co se jí zachce, aniž by myslela na následky, což vede ke zkáze. Jde tu o dětinskost – o neschopnost dodržovat pravidla, na nichž se společnost domluvila. O vývoj, který je ohrožený jeho dětinskými, nezodpovědnými účastníky.
Chtěla bych připomenout, že i před rokem 2008, tedy ještě během období prezidenta Jelcina, po kterém se vláda v Rusku fakticky neměnila, Rusko zahájilo několik válek, například v Podněstří a Čečensku. Proto když někdo dnes říká: „Jak je možné, že v devadesátých letech bylo Rusko demokratické, a pak se náhle stalo autoritářským a imperiálním?“, jen opakuje mýtus. Rusko nikdy nebylo demokratické, demokratické státy nemají zapotřebí útočit na jiné země. Rusko bylo i v devadesátých letech oligarchickým systémem, kde pluralismus médií nevyplýval z demokratických institucí, ale z konkurence mezi oligarchy, z nichž každý chtěl mít vlastní informační základnu.
V tomto smyslu je „dítě“ v mém textu Rusko s jeho bytostnou dětskou brutalitou. V demokratické společnosti se taková brutalita zpravidla koriguje výchovou a pravidly. Ale v „ruském světě“ nikoliv. Před válkou to bylo znát dokonce i na úrovni každodenních kontaktů: stačilo překročit ukrajinsko-ruskou hranicí když to ještě šlo, a už na první zastávce s tebou jednali jako s dobytkem, což bylo v příkrém kontrastu s kvalitou ukrajinských služeb.
Všechno, čemu se dnes říká „ruská civilizace“, ve skutečnosti není známkou modernity, ale hluboké archaičnosti s prvky domácího násilí a každodenní hrubosti.
Osobní je pro tebe podle všeho také politickým. To je vědomé gesto?
Není to gesto, ale moje volba. V zásadě všechno je politikou a nic neexistuje mimo ni. Narážím na Aristotela a jeho „tvora politického“, ale i na Rolanda Barthese a jeho tezi o nevyhnutelné angažovanosti všeho. Kultura také náleží k politice. Existuje hard power, tedy silová politika, a soft power typu kultury, ale rozdíl mezi oběma je spíše instrumentální než esenciální.
Proto ano, uvědomuji si to. Nežijeme ve vakuu, jsme podřízení jednak bezpodmínečným fyzikálním zákonům, jednak zákonům společností, v nichž žijeme. Politiku mají dokonce i šimpanzi – což přesvědčivě popsal Frans de Waal, primatolog a etolog. Takže ani my lidi bychom se neměli tvářit, že dokážeme žít mimo politické rámce. A pokud vám někdo tvrdí, že kultura existuje mimo politiku, tak se před vámi nejspíš snaží něco schovat, možná že svůj vlastní zločin.
Je stále víc zřejmé, že svět stojí na prahu – možná ještě ne třetí světové války, ale rozhodně čehosi hodně nepěkného. Během našeho posledního rozhovoru v A2 jsi vzpomínala, jak ses, coby vnitřní emigrantka z Donbasu, snažila přimět své kyjevské sousedy, aby se připravovali na válku, a jak tví sousedi měli pochybnosti ohledně patřičnosti podobných příprav. Nyní informační brožuru s radami ohledně zvládání krizových situací rozesílá občanům česká vláda. Co bys českým čtenářům poradila z pozice své zkušenosti ty?
Pokud se vám zdá, že stojíte na prahu války, tak se vám to nezdá. Možná že tato válka nebude vypadat stejně jako ta ukrajinská, aspoň ne hned. Ukrajinci teď odvádí špinavou práci za všechny Evropany – zadržují novodobý nacismus – rašismus. Během druhé světové se proti nacismu bojovalo společně, ale dnes svou krev v tomto boji prolévají převážně Ukrajinci. A dokud Ukrajina drží, zbytek Evropy je v relativním bezpečí. Ale Ukrajina vás nemůže ochránit před drony, může vás pouze naučit, jak se před nimi bránit. Pokud tomu rozumím dobře, ukrajinští vojáci momentálně učí vojáky NATO, jak likvidovat drony, protože válka je nyní hodně technologická a vaši vojáci nemají s tímto typem boje zkušenosti.
Drony jsou novou realitou války, kterou není radno podceňovat. V Ukrajině docházelo dokonce k případům přesných zásahů drony, zejména když Rusové cíleně zabíjeli, například vojenské inženýry přímo v jejich obydlích. Proto bych především radila chránit si svoje osobní údaje. Teď není nejlepší nápad poskytovat svou skutečnou adresu a nacionále, byť jen kurýrovi, který vám veze pizzu, nebo sdílet výhled ze svého bytu na sociálních sítích, protože pak jde snadno určit jeho geolokace. Nejsem si jistá ani pokud jde o banky, protože případy úniků dat se stávají i v bankách, ale pokud vám to zákony dovolují, neposkytujte své údaje. Data jsou nové zlato, střežte si je.
Další věc, kterou je potřeba dělat, je přispívat na obranu Ukrajiny. Pokud dojde k plné okupaci Ukrajiny, ukrajinské vojáky budou nutit jít do války proti evropským zemím, tak jako teď násilím ženou Ukrajince na okupovaných územích do války proti ukrajinské armádě. Myslete na Ukrajinu, která vás brání před Ruskem, jež se snaží rozšířit na úkor nás všech. Trump chce mít jednu polokouli a Putin tu druhou. To, že Trump v Bílém domě nedávno vyvěsil své foto s Putinem, rozhodně není náhoda.
Třetí věc: projděte si kurz první pomoci. Naučte se zacházet se škrtidlem a tlakovým obvazem a ošetřovat rány. Doporučuji mít škrtidlo stále při sobě, protože člověk může vykrvácet již za 40 sekund. To jsou prosté předměty a dovednosti, které zachraňují životy.
Moc bych si přála, aby Češi nemuseli nikdy zažívat to, co teď zažíváme my. Ale je nebezpečné se uklidňovat tím, že válka nepřijde. Lepší je střízlivá příprava na nejhorší. Bohužel už to není nějaký abstraktní scénář, ale docela možná vyhlídka budoucnosti.
Ljuba Jakymčuk (* 1985, Pervomajsk) vystudovala Kyjevsko-mohyljanskou akademii a Luhanskou národní univerzitu Tarase Ševčenka. Byla členkou literární skupiny STAN. Je autorkou básnických sbírek … jak MODA (2009) a Abrykosy Donbasu (2015, č. Meruňky Donbasu, 2025). Spolupodílela se na scénáři k filmu Budynok Slovo. Neskinchenyi roman (Dům Slovo. Nedopsaný román, 2021), pojednávajícímu o literárním životě v Charkově ve dvacátých a třicátých letech 20. století a o představitelích tzv. popraveného obrození. Její básně byly přeloženy do řady jazyků včetně češtiny. Za svou tvorbu získala několik ukrajinských a mezinárodních ocenění, mimo jiné Literární cenu Vasyla Symonenka. Do roku 2008 žila v Luhansku, nyní žije v Kyjevě.
Alexej Sevruk (* 1983, Kyjev) vystudoval ukrajinistiku a všeobecnou slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Tamtéž obhájil disertaci o suržyku v současné ukrajinské literatuře. Podílel se na překladu románu Moskoviáda Jurije Andruchovyče (2015) a sbírky povídek Big Mac Serhije Žadana (2011). Dále přeložil Žadanovu básnickou sbírku Dějiny kultury začátku století (2013) a výbor z básnické sbírky Ljuby Jakymčuk Meruňky Donbasu (2025). Do ukrajinštiny přeložil prózu Patrika Ouředníka Europeana. Z polštiny přeložil básnickou sbírku Dawida Mateusze Stanice vodárenské věže (2017). V roce 2016 vydal soubor povídek Divadlo tančících loutek. Následovaly román Evropanka (2023) a povídková sbírka Kulminace léta (2025). Působil v redakci časopisu Plav (v letech 2015–2018 na pozici šéfredaktora). Žije v Litoměřicích. Pracuje jako archivář v Památníku národního písemnictví.