Jan Krasický
Ne poprvé se režisér Paul Thomas Anderson rozhodl využít pro filmové zpracování fikční svět próz Thomase Pynchona. V roce 2014 dokázal nezapomenutelně zachytit paranoidní a zároveň groteskní atmosféru spisovatelova románu Inherent Vice (Skrytá vada, 2009), tentokrát se jedná o román Městečko Vineland (1990, č. 1997), ve filmové verzi Jedna bitva za druhou (2025). Po deseti letech nabývá Pynchonovo stěžejní téma satiricky vykresleného střetu liberálně smýšlejících aktivistů s mocenskou ideologií v režisérově angažovaném díle až znepokojivých rozměrů.
Při návratu k osobitému dílu se Andersonův adaptovaný scénář původní předloze značně vzdálil. Pryč je rozlehlost literárního opusu – vznikla adaptace, která neposkytuje dostatečný prostor úvahovým ani poetickým pasážím, nepřebernému množství postav ani dějovým odbočkám, jež činí z románu tak výjimečné a zároveň čtenářsky náročné dílo. Film se záměrně koncentruje na jednu dějovou linku, neutuchající akci a divák od počátku sleduje „jednu bitvu za druhou“. Na první pohled to snad může působit jako úlitba současné popkultuře, to by zde však režisér nesměl mít k ruce zásadní dílo americké postmoderní literatury.
Katalyzátorem obou děl se stává revoluce. Idealismus šedesátých let v knize i filmová revolta v novém miléniu přecházejí v otupělou letargii, stagnaci. Zkompromitovaný ideál je krutě vláčen realitou pozdějších let. Pohnutá minulost přesto zůstává všudypřítomná a představitelé moci ji kdykoli znovu využijí ve svůj prospěch. „Každá revoluce začíná bojem s démony, nakonec se mění v boj se sebou samým,“ říká voice-over jedné postavy ve třicáté minutě filmu, v situaci, kdy neváhá pro revoluční činy zajít za morální hranice. Dochází tu i k bitvám s vlastním svědomím, což oba formáty zpracovávají s patřičnou sugescí.
Specifický vývoj americké společnosti v epoše šedesátých až osmdesátých let zde zabraňuje v plné míře zprostředkovat atmosféru románu, ale o to Anderson ani neusiluje. V jeho příhodné aktualizaci zůstaly mechanismy zlovolné moci, které režisér zároveň ostře zesměšňuje. Film tak podává intenzivní svědectví o konzervativní a nacionální tváři politiky, která se v dílčích obměnách opakuje.
Konzervatismus a nacionalismus jde v ruku v ruce s patriarchálním rozměrem společnosti. Ženské postavy hrají u Pynchona klíčovou roli, každá po svém se vyrovnávají se složitou realitou mužské nadřazenosti. A i když režisér opustil Pynchonovu složitou výstavbu i rozmanitou obraznost, uchovává si jeho až frenetická adaptace původní satirickou břitkost. Postavy jsou karikovány, vystavovány mnoha absurdním situacím, a to bez ohledu na svou politickou příslušnost, absurdní atmosféru navíc dotváří kakofoničnost hudebního doprovodu.
Andersonovu práci s akčním žánrem lze vnímat svým způsobem postmoderně, ostatně už v předloze hrají klíčovou roli odkazy na televizní popkulturu. V románu se skrze natočené záběry na obrazovce dozvídá Prérie pravdu o své matce-revolucionářce. Působivá hra s žánrem odkazuje k realitě osmdesátých let minulého století, ve které se televize stala novou globální závislostí. To, co se sleduje, se však náhle může stát bezprostřední realitou. To je patrné například ve scéně, kdy zkrachovalý revolucionář Pat sleduje v televizi akční film a náhle zjišťuje, že jeho a dceřin úkryt objevil plukovník Lockjaw, což spouští řetězec akčních scén nepostrádajících humorný podtón.
Svým hektickým tempem naráží adaptace snad také na současnost. Naopak poselství pro budoucnost zprostředkovává svým jednáním odvážná a upřímná Charlene – dcera revolucionářského páru, který svůj boj prohrál. Zastupuje mladou generaci, která se nechce nechat manipulovat a bude v boji pokračovat. Tato angažovanost se proplétá s typickou konvenční strategií, jak ukončovat filmový příběh. Kvalitu adaptace pak dotvrzují nejen skvělá práce s kamerou i střihem, ale rovněž předvedené herecké výkony. Film svižným a moderním způsobem ukazuje životnost Pynchonova fikčního světa i to, jak v každé době naléhavě vystupuje potřeba satiry.