Stránka 87 z 109

Izdrykův Voccek aneb hledání vlastního JÁ

Petra Grycová

Izdryk, Jurij. Voccek. Ivano-Frankivsk: Lileja-NV, 1997. 109 stran. 

O kom vlastně mluvíme, mluvíme-li o Vocckovi? Kdo zná německou literaturu, zřejmě tuší. Kdo četl aktuální program pražských divadel asi také. Jaký je ale ukrajinský Voccek, hrdina stejnojmenné románové prvotiny Jurije Izdryka? Tato kniha v češtině dosud nevyšla, nicméně autorka tohoto článku na překladu pracuje. Zájemci si zatím mohou přečíst přeložené ukázky v letošním 7. čísle časopisu A2.

Izdrykův Voccek je již čtvrtým známým nositelem tohoto jména. První z nich, Johann Christian Woyzeck, žil v letech 1780–1824 v německém Lipsku. V roce 1821 ze žárlivosti ubodal svou milenku,

O překladatelském „přístupu“ a laickém překladateli

Jiří Starý

V časopise A2 (2010/2) jsem se kriticky vyjádřil k překladu Ságy o Hervǫr a králi Heiðrekovi Moudrém od Miroslava Černého, který vyšel loňského roku v nakladatelství Perplex. Vzhledem k tomu, že pan Černý reagoval na mou recenzi svou odpovědí v posledním čísle časopisu Plav (2010/2), rád využívám nabídku téhož periodika, abych se k jeho reakci vyjádřil. Mé poznámky k jeho reakci lze celkem přirozeně rozdělit na dvě části.

Ad personam

Pan Černý upozorňuje na to, že jsem profesními kontakty spojen s několika osobami,

Neználek v Kamenném Městě

Igor Nosov

Přeložil Milan Dvořák
 

Předmluva překladatele

Anebo Neználek v Kameníně. Tak jsem původně český překlad chtěl pojmenovat. V nakladatelství Knižní klub mi ale vysvětlili, že z jakéhosi propagačního či jiného důvodu je nutné, aby byl v Kamenném Městě. No dobrá, je mi to líto, ale není to nakonec tak veliká literatura, abych se do krve přel.

Čímž vůbec nechci říci, že bych svou práci lhostejně odbyl nebo že bych se domníval, že je to špatná knížka. Naopak, je dobrá – ve svém žánru.

4/2010 – Kompot z ruské literatury



Sorokinovi porozumí každý průměrně vzdělaný člověk

Rozhovor s Liborem Dvořákem

Nejdříve obecně o ruském písemnictví, pak specifičtěji o vlastních překladech antiutopií, nakonec zcela konkrétně o Sorokinově Dni opričníka: Rusistu, novináře a jednoho z duchovních otců Plavu Libora Dvořáka tentokrát k rozhovoru oslovila vlastní dcera Iva Dvořáková. 

Iva Dvořáková: V poslední době se na trhu objevují častěji a častěji (konečně toto se tvrdí už déle) ruští autoři posledních desetiletí – a prodávají se. Ptám se tedy: Uměl bys, je-li to vůbec možné, pojmenovat nějaký typický znak, jenž by dokázal postihnout, co je současná ruská literatura, čím se vyznačuje? Jde mi jednak o samotný znak o sobě a jednak o znak ve smyslu toho,

Překlad má vypadat tak, jak by knihu napsal autor, kdyby psal česky

Rozhovor s Helenou Stachovou

Helena Stachová, od roku 1999 držitelka Komandérského kříže Řádu za zásluhy o Polskou republiku, letos oslaví šedesát let své překladatelské činnosti. Dosavadní seznam jejích překladů čítá úctyhodných dvě stě jedenáct děl. O pozoruhodných okolnostech vzniku několika z nich se zmiňuje i v rozhovoru pro Plav

Silvie Mitlenerová: Pokládám překladatelům podobnou otázku často a zeptám se i vás. Překládají se české knihy do polštiny?

Helena Stachová: Dnes se překládají více než dříve a Poláci si vybírají více českých autorů. Ještě před lety, když jsem se ptala, co znají z české literatury, vzpomněli si na Čapka,

3/2010 – Malé velké příběhy Polska



Mrożek aneb Rozum beze dna

Michal Špína

Mrożek, Sławomir. Kohout, Lišák a já. Z polských originálů vybrala a přeložila Helena Stachová. 1. vydání. Praha: Agite/Fra, 2009. 156 stran. 

My, takzvaní hrdinové, jsme otroci! Používá se nás ke všemu možnému a nerozhodujeme o ničem! Vrazí nás do těch nejpitomějších fabulí a poručí nám pronášet mravní naučení, se kterými vůbec nesouhlasíme. Copak je to spravedlivé?

Kohout, Lišák a já je čtvrtým českým výborem krátkých textů Sławomira Mrożka. Výbor sestavila Helena Stachová, která překládala Mrożkovy divadelní hry již v 60. letech, než byl jejich autor režimem umlčen. Přibližně čtyřicítka promyšleně seřazených textů se žánrově pohybuje mezi povídkou,

Svět knihy 2010

Lucie Kněžourková

Letošní Svět knihy otevírá zajímavé otázky, jež si dnes klade řada literárních kritiků, vydavatelů, novinářů i samotných spisovatelů: Patří mezi ně problém digitalizace a elektronické knihy, možnosti mezikulturního dialogu a překladu nebo vztah nejmladších čtenářů ke knize a čtení. Na všechny se po svém pokusí odpovědět také čestný host letošního ročníku – Polsko. 16. ročník mezinárodního veletrhu se uskuteční od 13. do 16. května, tradičně v Průmyslovém paláci na Výstavišti.

Základ veletrhu tvoří jako vždy prezentace zajímavých spisovatelů, publikací a nakladatelství z různých států, vedle mnoha evropských zemí nebo USA rovněž z Číny, Izraele, Jižní Koreje nebo Saudské Arábie. Sérii setkání,

Překládat Hrabala je pro mě rozptýlení

Rozhovor s Nives Vidrihovou

Známá slovinská překladatelka Nives Vidrihová hovoří o Bohumilu Hrabalovi, jeho díle a životní filosofii, ale i o dalších českých autorech, které přeložila, a také o tom, jak vypadá dnešní česká literatura ze slovinské perspektivy. 

Michaela Otterová: Začněme Bohumilem Hrabalem. Ten se nám do čísla dostal z toho důvodu, že jste loni za překlad jeho Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet dostala slovinskou překladatelskou Cenu Antona Sovreho. Kým je tedy pro vás Bohumil Hrabal? Jak na vás osobně zapůsobil? Zajímal se vůbec o osud svých děl v cizině? Nebo třeba i o jazykové nuance překladů?

Nives Vidrihová: Můj nejoblíbenější český spisovatel.