Štítek: 7 Stránka 5 z 9
Rozhovor s Ponçem Ponsem vedl a z katalánštiny přeložil Luděk Liška
Menorčana Ponçe Ponse a jeho rodný ostrov od sebe nelze oddělit. Celé dílo tohoto zarputilého ostrovana je básnickým ztvárněním vztahu – fyzického i intelektuálního –, jejž ke svému vesmíru o 700 kilometrech čtverečních chová. Ponsova Menorca a samota se ovšem protínají s celým světem. Představme si tedy na chvíli, jak utíká před srpnovou invazí turistů do své boudičky v Zeleném fíkovníku a ve stínu olivovníků trpělivě odpovídá na otázky našeho korespondenčního rozhovoru…
Luděk Liška: Jak by ses jako spisovatel představil českým čtenářům?
Ponç Pons: Narozen roku 1956 na Menorce.
Vystudoval hispánskou filologii,
…
David Beaver
Přeložila Silvie Mitlenerová
Geoff Pullum v krátkém příspěvku o jedné z griceovských maxim správně upozorňuje na jednu věc: je náročné blogovat stručně. Což mě, jakožto blogerského zelenáče a učedníka, přivedlo k úvahám, jaká jsou vlastně pravidla Blogu.
Krása Griceových maxim spočívá v tom, že a priori působí jednoznačně. Navádí nás být natolik informativní, jak je potřeba, ale nikoli více, sdělovat pravdivá fakta podložená dostatečnými důkazy, poskytovat relevantní údaje a být (abychom to zkrátili) struční. Prostě starý dobrý selský rozum, že? Ale přinejmenším od Keenanovy studie z roku 1974 se lingvisté zabývají otázkou,
…Luděk Liška
Vladislav, Jan. Otevřený deník: 1977–1981.
Editor Jan Šulc. 1. vydání. Praha: Torst. 2012. 1005 stran.
Psát recenzi na knihu, která vyšla před rokem, by bylo, třebaže se na pultech před nedávnem objevil dotisk, trochu opozdilé a docela pošetilé. Jistě má ale smysl nad Vladislavovým deníkem přemítat, vracet se k němu a konfrontovat se s ním – proto patero následujících, snad ne úplně náhodných, zastavení.
Don Quijote s otevřeným hledím?
Troufám si tvrdit, že vydání Otevřeného deníku: 1977–1981 Jana Vladislava loni před Vánoci bylo jednou z nejzásadnějších literárních událostí posledních let: na téměř ihned vyprodanou knihu jsou ostatně v knihovnách dosud dlouhé čekací lhůty.
…Ivana Myšková
Haring, Keith. Deníky.
Z anglického originálu Journals (2010) přeložil Ladislav Nagy.
1. vydání. Zlín: Kniha Zlín, 2013. 468 stran.
Nejsem si jistá, zda vydání Haringových deníků tak, jak vyšly ve Spojených státech v roce 2010, bylo rozhodnutím šťastným. To, jak je Haring prezentován českému čtenáři, je totiž přímo v rozporu s jeho jasnou a srozumitelnou výtvarnou řečí.
Zapomeňte na deníky Gombrowiczovy, Kafkovy, Juráčkovy, Hančovy, Divišovy, Woolfové a dalších výtečných literátů. Pak teprve zvědavě přikročte k této knize. Tady autor nevyráží dech přesností svých úvah,
…
Lidia Ginzburgová
Z ruštiny přeložili studenti překladatelského semináře ÚVES pod vedením Jany Kitzlerové
Před dvěma týdny zavolal v jednu v noci Borisu Michajloviči Euchenbaumovi [1] Mandelštam, aby mu oznámil, že:
„Objevil se básník!“
„?“
„Konstantin Vaginov!“ [2]
B. M. se nesměle zeptal: „Snad si doopravdy nemyslíte, že je lepší než Tichonov [3]?“
Mandelštam se rozesmál ďábelským smíchem a pohrdavě odpověděl: „Ještě že vás neslyší spojovatelka!“
Tady ji máme, živou historii literatury, historii literatury i s obrázky.
Pasternak trpí nouzí,
…Rozhovor s Joãem Donatem
K brazilské kultuře patří neodmyslitelně hudba, kterou často doprovází i kvalitní texty. Když vám na požádání Brazilec nezarecituje básničku, určitě vám ji zazpívá. Hudební styl, který se prosadil v šedesátých letech a zásadně ovlivnil brazilskou hudbu, je bossa nova. O tom, jak bossa nova vznikla a čím je charakteristická, hovoří brazilský skladatel a hudebník João Donato, jeden ze zakladatelů tohoto žánru.
Lucie Koryntová: João, pocházíte z města Rio Branco, obklopeného Amazonským pralesem u hranic s Bolívií – jaká byla hudba v Rio Brancu ve čtyřicátých letech? Jaké byly vaše hudební počátky?
João Donato: Téměř veškerá hudba,
…Michal Špína
Rosa, João Guimarães. Dál – dál a dál. Z portugalského originálu Dão-Lalalão (O devente) přeložila a závěrečnou studii napsala Vlasta Dufková. 2., revidované vydání. Praha: Torst, 2010. 219 stran.
Zdá se, že sousto, jaké představuje Brazilec João Guimarães Rosa a jeho texty, je pro české čtenáře i literární instituce stále poněkud těžko stravitelné.
Drobná ilustrace na úvod: pokud si jde čtenář vypůjčit Rosovo magnum opus – tedy Velkou divočinu – do jedné z poboček Městské knihovny v Praze, najde ji pod roztomilým piktogramem kovboje, stejně jako například mayovky nebo Knihy odvahy a dobrodružství.
Nejde přitom o hrubý přehmat: prostor Velké divočiny,
…