Josef Hrdlička

Pro francouzského básníka Yvese Bonnefoye, představitele tzv. kritického lyrismu – u nás známého v překladech Jiřího Pelána (viz Plav 9/2007) – jsou živly zvláštními, neuchopitelnými entitami, jejichž prožíváním skrze poezii se lze vymanit z konceptuálního myšlení: „Dá se říci, že jsou vlastní řečí bytí, jak ji poezie vydobývá.“ Ve svých úvahách o poetice živlů se Yves Bonnefoy vymezoval vůči svému předchůdci filosofovi Gastonu Bachelardovi, autorovi knih Psychoanalýza ohně (česky 1994), Voda a sny (česky 1997), Vzduch a sny, Země a snění o odpočinku a dalších. Literární teoretik a překladatel Bachelardova díla Josef Hrdlička ve své eseji představuje,

Jitka Malečková

Když v polovině 19. století vyšla jedna z prvních tureckých kuchařek, její autor, profesor lékařství Mehmed Kâmil Efendi, vysvětloval její vydání tím, že s měnícím se způsobem života už staré pokrmy nejsou dostačující, a proto „potřebujeme přijmout novou kuchyni ze Západu, která by lépe odpovídala našim novým podmínkám“. [1]

Stejným receptem se řídila i dobová osmansko-turecká literatura. Její autoři byli přesvědčeni, že klasická osmanská literatura s převahou lyrické poezie neodpovídá současným potřebám modernizující se společnosti, a snažili se do Osmanské říše uvést západní literární formy. Překlady často předcházely nebo doplňovaly jejich vlastní literární tvorbu a byly školou spisovatelů i čtenářů.