Lenka Kuhar Daňhelová
Ve věku 94 let odešel 29. března z tohoto světa bezpochyby největší ze současných polských spisovatelů Wiesław Myśliwski. Spisovatel, který (nepřekvapivě) tvrdil, že slovo je zázrak. Ale současně se netajil tím, že za důležitější než umění považuje lásku.
Informaci o jeho smrti nepřinesla polským divákům ani jedna ze dvou velkých televizí. Ať už byl důvod jakýkoli, spisovatel odešel tak, jak žil, neokázale a bez přehnané pozornosti médií, vůči nimž se ani za svého života nechoval příliš vstřícně: rozhovory poskytoval velmi vzácně, a než přijal pozvání na nějaké veřejné vystoupení, velice se rozmýšlel. I přes mlčení v masmédiích spousta čtenářů a obdivovatelů jeho odchod zaznamenala a s citem i vkusem si jeho dílo připomínala. Na sociálních sítích se zvedla obrovská vlna příspěvků připomínajících myšlenky velkého spisovatele i osobních vzpomínek oslavujících jeho život a dílo. Rojily se úryvky jeho děl, citáty, které svědčí o autorově hloubavosti a moudrosti.
Venkov, láska, dějiny
Myśliwski, který debutoval v roce 1967 románem Nagi sad (Nahý sad), bývá v kontextu poválečné polské prózy označován za čelného představitele takzvaného venkovského proudu románu, zabývajícího se totožností vsi a jejích obyvatel. Jeho tvorba však díky filosofické a antropologické rovině textů škatulku venkovské literatury přesahuje. Současně s líčením dějů ve venkovském mikrokosmu dokáže podat plastický obraz života jedince na pozadí velkých dějin, které do jeho těžkého údělu radikálně a někdy fatálně zasahují. A velkým tématem autora je také láska a přátelství: velmi často nenaplněné, a tedy plné bolesti a tajemství. Jakkoli se předmět hrdinovy touhy románem jen mihne, přímo fyzicky cítíme jeho mučivou touhu, která v něm vyvolává bolestné otázky a představy. Cítíme opravdovost a hloubku jeho postav, a byť k nim dostaneme přístup třeba jen na pár stránek, nikdy už nás neopustí.
Pro umocnění síly těchto scén autor sahá po technikách působících občas až magicky. Několikrát ve svých románech použije obraz, kdy vypravěč sleduje sama sebe z ptačí perspektivy. Poklidný proud vyprávění místy náhle naruší střih a děj se náhle „zhoupne“ z minulosti do současnosti, nebo se naopak hrdina „propadne“ do určitého momentu v minulosti. Přesně tak, jak pracuje lidská paměť. Naše vzpomínání není lineární a souvislé, vzpomínáme často na přeskáčku, obsedantně se vracíme k některým bodům, pointa se příběhem jen tak mimochodem mihne, namísto aby byla jeho vyvrcholením; protože i po traumatické nebo smutné události něco následovalo, něco, co jí bylo ovlivněno, ale představovalo to samo o sobě tak velké vychýlení směru, že už věnujeme větší pozornost následkům, a nikoli příčině. Ta se tak stává třískou zarostlou v mase, o kterou jen občas bolestně zavadíme.
Romány Myśliwského nejsou zrovna útlé – a přesto z nich cítíme, že autor váží každé slovo. Také proto za celý svůj život napsal jen sedm románů a čtyři divadelní hry. Pracoval pomalu, vědom si důležitosti každého slova, a svá díla v průběhu let důkladně cizeloval. Podle svých slov psal každý svůj román průměrně deset let; námět Traktátu o louskání fazolí (2006, č. 2010) v sobě nosil a zpracovával čtyřicet let. Psal tužkou a své texty prý donekonečna opravoval.
V textu publikovaném na stránkách literárního měsíčníku Znak napsal: „Přistupoval jsem k psaní s bázní, s nedůvěrou, potají přede všemi, s výjimkou své ženy. Proto jsem taky debutoval pozdě, až v pětatřiceti letech. A přestože měl můj debut docela úspěch, ty sžíravé pochybnosti a pocit, že riskuji, mě neopouštějí dodnes. Žijí ve mně v té samé síle při psaní každé následující knihy. Takže se cítím jako věčný debutant. S každou knihou prožívám bezmoc, pokoru, každá mi dává zažívat nikoli pocit, jak umím psát, nýbrž jak psát neumím. Ten pocit ale nese svoje plody. Uvolňuje ve mně jakýsi druh protichůdné energie, jakýsi druh sporu se světem, který nás obklopuje, který číhá na naši představivost, na naše myšlenky, na naši osobitost nezávislé bytosti, který si nás chce přisvojit a podřídit svým masovým a jednolitým normám. V tom úsilí odporu vůči poživačnosti světa, v úsilí být svobodný vidím smysl provozování literatury, i navzdory ceně, kterou za to platím. Když pozoruji svůj život z perspektivy svých devadesáti let, docházím k závěru, že mě literatura naučila svobodě.“
V krajině překladu
První kniha, kterou jsem z Myśliwského opusu poznala, byl Traktát o louskání fazolí. Bylo to setkání objevné a prudké, knihu jsem bezvýhradně přijala a dodnes říkám, že román si k překladu vybral mě, ne naopak. Mnoho čtenářů a literárních kritiků považuje za jeho nejpodstatnější dílo Na kameni kámen (1984, č. 1986) nebo Obzor (1996, č. 2020). Pro mě jím je a zůstane Traktát o louskání fazolí. Jakkoli jsou ostatní romány neoddiskutovatelné výborné, jakkoli mám ráda jeho dramata, připadá mi, že autor celou svou tvorbou směřoval právě k Traktátu.
Setkání s jeho tvorbou mě ovlivnilo v mnoha ohledech. Ačkoli jsem nebyla překladatelský elév, přece jen jsem se do té doby zabývala především překladem poezie, což je úplně jiná disciplína; práce na překladu Traktátu mi prakticky každý den trýznivě připomínala, jak málo toho ještě o překládání vím. Měla jsem štěstí, že autorova obraznost a styl vyprávění mi byl velmi blízký a dařilo se mi najít způsob, jak jej převést do svého jazyka. Pořád zde však vyvstávala spousta malých dilemat, která jsem musela řešit, příliš mnoho rizik, že vyznění textu posunu jinam, že nenajdu ten správný ekvivalent nejen pro slova, ale pro celou atmosféru některých scén, nebo že se minu s autorovým záměrem. Jazyk Myśliwského je bohatý, často repetitivní, to ale vůbec neznamená, že by byl upovídaný nebo rozvláčný; jeho vyprávění plyne jako řeka. Na druhou stranu dokáže psát velice úsporně, a často je důležité právě to, co není vysloveno – a jak to není vysloveno. Traktát mě přiměl pochybovat o všech zdánlivě hladkých řešeních, nutil mě vážit každé slovo a současně ve mně vyvolával zvědavost a snahu zahlédnout víc. I do překladu dalšího jeho titulu, Obzoru, jsem se po několika letech pustila s velkou radostí a práci na něm si velmi vychutnávala. Bylo to jako setkání se starým přítelem. Stejně tak Ucho jehly (2018, č. 2024), které považuji za symbolické završení autorova tvůrčího života.
Místa dějů svých románů popisuje Myśliwski velmi plasticky. Nedalo mi to a během překládání jsem popisovaná místa vyhledávala v mapách a odhadovala, kudy hrdina chodil, kde ve vesnici stál jeho rodný dům, kde ten druhý, v němž bydlel po válce. Prošla jsem s ním celou Sandoměř a okolí, a když jsme se tam s manželem ocitli naživo, věděla jsem, kudy máme jít a co se kde dělo. Skutečný svět se v Sandoměři se světem Myśliwského prolnul. Dlužno říci, že tomu místní pomáhají – návštěvník města najde na různých místech citáty z Myśliwského děl, a když schází úzkým schodištěm Uchem jehly, doprovází ho úryvek autorova textu popisující cestu právě tudy. Myśliwského tvorba tak v ulicích města opravdu žije a člověk může kráčet po stopách jeho románů.
Mně osobně se s autorem podařilo setkat několikrát v rámci překladatelského Kongresu v Krakově, a pak také na večeru s ním a jeho překladatelkou, který zorganizovalo České centrum ve Varšavě. A platilo opravdu to, co se o něm traduje; spisovatel si neliboval v pochlebování a zbytečných řečech. Nevadilo mu moderátorovi oponovat, pokud se nechal unést superlativy, a vracel rozmluvu zpátky na zem. Bylo cítit, jak nerad ztrácí čas, jak je pro něj důležité věnovat ho jen věcem podstatným. V takových chvílích dokázal být až příkrý.
Čeští milovníci díla Wiesława Myśliwského bohužel příležitost setkat se s autorem naživo nedostali. Dlouho plánovaná návštěva v rámci Světa knihy v roce 2020, kde bylo Polsko hlavním hostem, musela být kvůli pandemii covidu zrušena a namísto setkání s autorem jsme četli ukázky z jeho díla pro záznam na kameru v prázdném Veletržním paláci.
K čemu autor za svůj dlouhý a naplněný život došel, by se mnohým mohlo zdát překvapivé, nebo přímo banální: „Kromě lásky už není nic, jenom smrt. Láska je nejvyšším stavem moudrosti, jakého je člověk schopen. Je moudrostí ze své podstaty,“ řekl v roce 2018 během uvedení románu Ucho jehly. Spisovatel za toto zjištění ručí celým svým životem, a svým dílem dokazuje, že platí. Právě proto považuji jeho závěr za věcný a nesentimentální, byť snahy mluvit a nahlas přemýšlet na toto téma často dopadají přesně naopak.