Jan-Marek Šík
Raud, Rein. Smrt dokonalé věty.
Z estonského originálu Täiusliku lause surm (2015) přeložila Anna Sedláčková.
1. vydání. Praha: Maraton, 2025. 231 stran.
Román význačné persony estonské literatury a humanitních věd Reina Rauda Smrt dokonalé věty nabízí pohled na různorodé osudy lidí žijících v Estonsku na sklonku tzv. druhé sovětské okupace, která v této nejsevernější z pobaltských zemí trvala od roku 1944 až do opětovného vyhlášení nezávislosti v srpnu 1991. V žánrově rozkročeném textu s postmoderními prvky Raud zachycuje příběhy těch, kteří režim aktivně podporovali i mu odporovali, ale také těch, kteří obezřetně vyčkávali, jak silně a odkud zafouká „vítr změny“.
Když se hroutil Sovětský svaz
Chce-li současný český čtenář sáhnout po překladu z estonské literatury, nabízejí se mu značně omezené možnosti. Holduje-li navíc románům odehrávajícím se v současnosti či nedávné minulosti, stává se pro něj kniha Reina Rauda možností jedinou. Nic na tom nemění ani fakt, že ji autor vydal již v roce 2015 a pojednává v ní o událostech ještě letitějších, převážná většina děje se totiž točí kolem událostí souvisejících s rozpadem sovětského impéria na přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Stejně jako jinde v SSSR i v Pobaltí se, vzhledem k uvolňování poměrů spojených s takzvanou perestrojkou vyhlášenou Gorbačovem, pomalu začalo měnit politické, a obzvláště společenské klima. Postupně se objevovala kritika brežněvovské vlády a podpora Gorbačova, zintenzivnily se občanské aktivity, z pracovních lágrů byli propouštěni disidenti. To vše však ještě v rámci reformního komunismu. Od srpna 1987 se v celém Pobaltí organizovaly demonstrace u příležitosti různých výročí dosud potlačované národní historie. Některá shromáždění, například tallinnské připomenutí paktu Molotov–Ribbentrop v létě 1987, proběhla bez zásahu místních mocenských sil, jindy ale byly demonstrace brutálně potlačeny a jejich organizátoři vypovězeni na Západ. Ve všech třech pobaltských svazových republikách během těchto let vyrostlo masové hnutí národního „znovuuvědomění“, kterému se, díky zálibě Pobalťanů ve veřejném sborovém zpěvu, jehož tradice sahá hluboko do doby národního probuzení v polovině 19. století, dostalo označení zpívající revoluce. Následoval vznik lidových front v říjnu 1988; baltský řetěz v srpnu 1989; uznání tajných dodatků paktu na Vánoce téhož roku a s ním spojené zneplatnění anexe pobaltských republik k SSSR; volby v Litvě v únoru 1990 a následné, ze sovětského pohledu překvapivé, vyhlášení nezávislosti 11. března, na něž Gorbačov reagoval posílením jednotek KGB v celém Pobaltí a překotnou snahou utužit systém a zabránit dezintegraci impéria. A pak půlmilionová demonstrace v Rize v lednu 1991, zatímco sovětské tanky krvavě obsadily budovu litevské televize a rozhlasu. Postupně se také stupňoval tlak západní diplomacie na Borise Jelcina, aby obě strany přikročily k jednání… A to už jsme v létě 1991, kdy došlo k vyvrcholení procesu dezintegrace SSSR – a také v období, v němž se odehrává Raudův román.
Zmíněné historické události tvoří samozřejmé pozadí Raudova románu a autor nepovažuje za nutné je explicitně pojmenovávat. Z knihy ale jednoznačně vysvítá, že se jednalo o dobu bouřlivou, kdy se u části populace naděje na obnovení nezávislosti ztracené během druhé světové války střídaly s obdobími beznaděje.
Kaleidoskop konce jednoho věku
Raud se rozhodl dobu konce 80. a počátku 90. let nahlédnout z národně-osvobozovací perspektivy. V centru jeho vyprávění stojí kolektivní hrdina, skupina mladých lidí, které potkáváme už coby aktivně působící proti sovětské moci. Konkrétně se snaží z Tallinnu propašovat „obvyklou cestou“, tedy přes Finsko do Švédska coby první zcela svobodné země, svazky spolupracovníků KGB a také zprávy o potlačování demonstrací a jiných projevů „neposlušnosti“ v sovětském bloku, jejž se slábnoucí režim snaží vší silou udržet pohromadě. Síť spolupracovníků je přísně konspirační, kvůli neustálé hrozbě prozrazení lidé v ní působící často neznají ani totožnost svých bezprostředních kontaktů.
Stranou prozaikovy pozornosti však nezůstává ani druhá strana: tu více, tu méně ideologicky angažovaní příslušníci vládnoucího režimu, ať už ruského, či estonského původu, pro něž do jisté míry platí totéž jako pro odpůrce režimu – mnohdy ani jejich rodinní příslušníci netuší, čemu se v práci věnují, a oni zase nevědí, kde ideově stojí. A Raud neopomíjí ani jakousi třetí stranu – estonské válečné i komunistické exulanty, švédské novináře i finské a ruské spojky rozkročené mezi Východem a Západem.
Kaleidoskop nejrůznějších postav, které se vyprávěním někdy mihnou jen na okamžik, ilustruje paradox doby: mezilidské vztahy byly sice budovány na dlouhodobé důvěře („Důvěra byla jedinou skutečně platnou měnou.“; 30), zároveň však bylo možné (a často nutné) věřit někomu, koho jste nikdy neviděli a vidět ani nesměli, a doufat, že vaše důvěra nebude zklamána. Raud ve svém románu ukazuje, že v rámci fluidní atmosféry doby, kdy mnohdy nebylo zcela jasné, „kdo za koho kope“, šlo pomyslnou barikádu mezi tábory přelézt i zcela nepozorovaně: z podporovatele estonské věci se stát pomahačem Ruska, z ruské sekretářky milenkou Estonce a článkem v řetězu protisovětské činnosti, komunisté se mohou proměnit v součást nových politických elit či bývalý příslušník KGB nově najít své místo na výplatní pásce západní ambasády. Tyto postřehy platné asi v každé revoluční době pak Raud spojuje s filozofickými otázkami směřujícími k úvahám, nakolik je identita každého z nás tvořena kontextem, v němž žijeme, a možnostmi, které nám dává doba.
Postav najdeme v románu skutečně relativně dost a stejně pestré se jeví jejich motivace k tomu, aby se postavily na tu kterou stranu: od těch, které čtenářům zůstávají skryté, přes ideologické či idealistické po ty založené čistě na osobních, rodinných, přátelských či milostných vazbách. A pak jsou tu tací, kteří se na žádnou stranu nepostavili, kteří prostě jen stojí a snaží se nespadnout. Nesmíme však zapomenout ještě na jednu „postavu“, na samotného vypravěče.
Postmoderní roztříštěnost?
Jak již bylo naznačeno, čtenář, který by se na pozadí Raudovy knihy primárně chtěl dozvědět něco o dějinných událostech, musí být hned na její úvodní straně mírně zklamán. Čeká ho totiž upozornění, že si autorský vypravěč uvědomuje, že se příběh „v některých ohledech nezakládá na historických skutečnostech“, načež jmenuje několik podružností. Vzápětí nicméně dodá, že „jakákoli podobnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná (…) pouze jména zůstala nezměněná“. A někde mezi tím si posteskne, že „paměť postupem času slábne. Čas ubíhá rychleji. Několik let splyne v jeden rok. Za to se omlouvám“. (7)
Přítomnost silného autorského hlasu a tematizace paměti v úvodu by snad mohly navodit dojem, že text bude (alespoň do jisté míry) autobiografickým vyprávěním – a zčásti tomu tak skutečně je. Ich-formový vypravěč píše o době, kterou sám zažil, a čtenář za ním skrze mnohé detaily nemůže nevidět obraz samotného Reina Rauda. Ten se ze své současné perspektivy otáčí za dobou konce Sovětského svazu s jistou osobní nostalgií, avšak nepateticky („z mého života se vytratily dvě vůně – jedna dobrá a jedna špatná […] kouř z hořících briket a vůně čerstvého pečiva“; 24) a s vědomím, že každá doba přináší své starosti („Tehdy se lidé neobávali, jestli mají nabitý telefon nebo je jejich protějšek ještě v dosahu sítě, ale jestli u sebe mají dvojkopějkovou minci, jestli automat funguje a jestli je ten druhý doma.“; 25). Autobiografické ohlížení se za „starou érou“ se projevuje i tím, že vypravěčský hlas místy váhá, jak moc už vlastně jsou popisované události současnými čtenáři vnímány jako minulost a jak moc jim budou různé detaily známy, ať už z první, či několikáté ruky. Domnívám se, že v tomto disponuje český čtenář jistou výhodou, protože má prostřednictvím sdílené socialistické zkušenosti k estonskému čtenáři blíž, než by ho možná napadlo. Nebude například, ať už je z libovolné generace, potřebovat Raudovo vysvětlení, kdo to byl Vinnetou.
Knihou se také proplétají pasáže, kde Raud z pozice autorského vypravěče promlouvá o svých zážitcích a vzpomínkách (namátkou: jak se vlastně telefonovalo, než byly mobily?). Se čtenáři se dělí o své postřehy či úvahy nad étosem doby, uvažuje nad příčinami kolaborantství či obecněji vztahem člověka a systému („Byla to tichá válka bez jasně vymezené fronty […] Místo zákopů tu byl(y) […] tisíce a statisíce malých bitev, které probíhaly v zasedacích místnostech, na svatebních hostinách, na rodinných fotografiích, v každém jednotlivci, jenž mohl být od devíti do pěti poctivým sovětským úředníkem a večer, při sledování zpráv z Finska, vášnivým idealistou.“; 29). Jeho úvahy nad motivací poklonkovačů si svou platnost udržují za každého režimu.
Autobiografická (či dokonce autofikční) a metafikční vrstva je však jen jednou z několika obsahových faset knihy, a vlastně spíše okrajovější. Čtenář se totiž může rozhodnout sledovat spíše špionážní zápletku střiženou tak trochu podle starých bondovek, plnou sovětských soudruhů v dlouhých černých kabátech, kteří vás mohou přistihnout s kompromitujícími složkami v ruce, natlačit za bílého dne do černé volhy a nechat v cele „předzpracovat“ spoluvězněm, zatímco sekretářka ve vedlejší místnosti potajmu a jen ve světle lamp minifotoaparátem zhotovuje kopie tajných dokumentů. Dojde i na lásku mezi ruským mladíkem a estonskou dívkou, která skýtá mnohé peripetie. Vlastně se ani nemůžeme divit, že knihu lze v jednom nejmenovaném knižním řetězci najít v sekci thrillerů.
Toto spojení autorského vypravěče, autobiografických prvků a dobrodružné zápletky, které je doprovázeno hrou s grafickou podobou textu, jde snad číst v intencích postmoderního mísení žánrů a hlasů. Nemohu se ovšem ubránit dojmu, že by Raud udělal lépe, kdyby se pro své zpracování událostí konce sovětské éry v Estonsku rozhodl pouze pro jeden z těchto modů a držel se ho. Z toho, že by bylo samo o sobě nosné autobiografické zpracování, se vlastně v textu sám opakovaně usvědčuje. Neustále ho totiž proplétá osobními historkami. Proč tedy skutečnost navěšovat na ramínko – venkoncem tuctové – špionážní romance? Raud na otázku fikčního zpracování (osobní) historie ostatně sám naráží, když píše: „Má vůbec smysl si vymýšlet estébáky a disidenty, navíc trochu jiné, než jací byli ve skutečnosti? Vždyť je ještě naživu spousta těch, co to všechno skutečně zažili, tak proč si neposlechnout je? Na svou obhajobu toho nemám mnoho, ale bráním se nejlépe, jak umím.“ (51)
Fikce samozřejmě umožňuje nahlédnout skutečnost z jiného úhlu, aniž bychom byli přísně svazováni realitou. Dovoluje nám poodstoupit, zamyslet se a případně o některých aspektech pomlčet, či naopak přistoupit k určitému problému ve větší komplexnosti, pochopit lidské motivace a nahlédnout možné důsledky činů. Z tohoto pohledu je Raudova snaha pochopitelná. Kniha však coby román trpí tím, že toho chce na svůj relativně krátký rozsah obsáhnout až příliš. Zůstává tak u pouhých náznaků a krátké kapitoly, které jsou navíc přerušované tematicky odlišnými textovými úryvky, budí dojem roztříštěnosti.
Podobná náčrtkovitost panuje u motivace jednotlivých postav, která se jeví jako veskrze nejasná. Děje se to i v případě těch, již stojí na obou stranách barikády současně, kde bychom určitou psychologickou prokreslenost očekávali. Snad právě tento nedostatek motivace se autor snaží suplovat tím, že čtenáře zásobuje detaily ze života minulosti jednotlivých aktérů. Ty jsou však vzhledem k hlavní dějové linii většinou naprosto nepodstatné, a navíc víceméně zaměnitelné. Neříkají nám nic hlubšího o charakteru konkrétní postavy, nevysvětlují její jednání, mají snad pouze dokreslit atmosféru doby či ji připomenout těm, kteří si ji ještě mohou pamatovat. Právě v těchto detailech je nicméně Raud, coby pamětník asi předvídatelně, přesvědčivý nejvíce.
Snad však fikce činí ve své pociťované obecnosti – oproti konkrétnímu životnímu sdělení – knihu přístupnější a „stravitelnější“ pro běžného čtenáře. A totéž možná platí i o špionážním kabátku. A pokud po Raudově svědectví posledních dní sovětského Estonska sáhne širší skupina lidí, cožpak by vadilo, že ji najdeme třeba i v poličce mezi thrillery?