4/2026 – Piraně a světlušky

Úvodník

Literatuře multietnické a multikulturní Brazílie, poezii nevyjímaje, až příliš dlouho dominoval hlas mužů, převážně jen bílých, a navíc usazených ve dvou hlavních centrech, Riu de Janeiro a São Paulu. Tuzemská překladová literatura tento status v zásadě stvrzovala – z brazilské básnické tvorby byly do češtiny dosud přeloženy až na vzácné výjimky pouze verše autorů. V aktuálním čísle Plavu se tak zaměřujeme na hlasy, které tuto nerovnost v posledních dvaceti letech významně narušily. Jsou to ženy z různých etnik, tříd a míst původu, od Minas Gerais přes předměstí i favely Ria de Janeiro a Paraíbu po Pernambuco, Sergipe a Bahiu. Velká část básnířek tohoto čísla se angažuje také badatelsky, editorsky a nakladatelsky. Ve své poezii často angažované zůstávají – klíčová jsou pro ně témata feminismu a rasismu.

S koncepcí oslovila Plav portugalistka Barbora Svobodová, která podnikla výzkum až terénních rozměrů, když strávila tři měsíce v Brazílii. Prostřednicí a průvodkyní jí byla básnířka a badatelka Priscila Branco. Společně vybraly deset autorek, jež Branco představuje ve svém eseji věnovaném této nové femininní literární avantgardě. Vyzdvihuje obrovské množství archivní a badatelské práce jednotlivkyň, které po desetiletí pracovaly na prosazení básnířek v literárním poli. Přestože autorky v čísle figurují v samostatných oddílech, Branco připomíná jejich přátelská i pracovní napojení, která tvoří síť natahující se napříč brazilskými státy.

Ve výběru básní měl slovo silný překladatelský tým, příznačně také složený pouze z žen. Beletristickou část otevírají básně Adélii Prado, jejíž poe­zie úctyhodně hýbe brazilskou literární scénou již od sedmdesátých let. V rozhovoru přináší vhled do katolického prostředí Minas Gerais a do svého pojetí poezie vycházející z tělesné i duchovní zkušenosti ženy, která z periferie prorostla do kánonu brazilské literatury. O málo dříve vstoupila na literární scénu portugalsko-brazilská autorka Maria de Lourdes Hortas, jejíž reflexivní básně jsou prodchnuté pohybem v času a prostoru, mezi dvěma domovy, na moři mezi nimi a rodinou. K moři se stáčí také pozornost sergipské básnířky Thainy Carvalho, jejíž verše úzkostně vyměřují vzdálenost těla od mysli. Nejmladší básnířka čísla, Bianca Monteiro Garcia, promlouvá k mrtvým a o mrtvých, lidech i opuštěných domovech. V básních Lívie Natálie se ke slovu dostává ženské tělo a afrobrazilské náboženství kandomblé ve fúzi s antikou. Její básně podobně jako verše další afrobrazilské básnířky Heleine Fernandes zvýrazňují politickou rovinu černošské femininní zkušenosti. S odkazy na antickou mytologii pracuje také Aline Cardoso, která ve svých verších aktualizuje prastaré věštby a ve své básni-manifestu proklamuje sen o spravedlivější Brazílii, v níž nemá místo rasismus, policejní násilí ani chudoba a negramotnost. Zasněme se tedy společně s brazilskými autorkami, nevyhýbejme se nočním můrám ani střetům s úzkostí při probděných nocích.

Mezi severem a jihem jiné rozlehlé, tentokrát evropské země se budeme pohybovat i v příštím čísle. Arrivederci!

Kamila Schewczuková