Ilustrace Alžběta Zemanová
Rozhovor s Esmeraldou Santiago vedla a z angličtiny přeložila Iva Fedačková
Už samotný název nejslavnější knihy Esmeraldy Santiago, When I Was Puerto Rican (Když jsem byla Portoričanka, 1993), nás nutí přemýšlet, jestli člověk může přestat být tím, kým se celý život cítil. Tato otázka dala vzniknout její autobiografické prvotině, dnes již klasickému dílu latinskoamerické diasporní literatury. Autorka v ní zachycuje své dětství na venkově v Portoriku i bolestný přesun do Brooklynu v New Yorku na počátku šedesátých let, který navždy proměnil její pohled na domov i na sebe samu, což je motiv typický pro literaturu exilu, v níž se domov z dětství po opuštění mění v pouhý mýtus. Když se po dvanácti letech života ve Spojených státech vrátila na rodný ostrov, místní jí začali říkat, že už mezi ně nepatří. Druhé pokračování našeho čtyřdílného rozhovoru se věnuje knize inspirované autorčiným návratem a zklamáním ze zkostnatělosti tamní komunity.
Iva Fedačková: Ve své první autobiografické knize Když jsem byla Portoričanka jste poprvé představila svůj autorský hlas. Provokativní je už samotný název a v něm použitý minulý čas. Odráží nějak proměnu toho, jak jste po letech v Brooklynu vnímala sama sebe, nebo byl především reakcí na to, jak vás po návratu začali vnímat ostatní?
Esmeralda Santiago: Portoričankou jsem se cítila vždycky. Minulý čas v názvu mě napadl až po dvanácti letech života ve Spojených státech, když jsem se vrátila na rodný ostrov a lidé mi tam začali říkat, že už jí prý nejsem. Nečekala jsem to, byla to velmi bolestivá zkušenost. Vždyť jsem se přece sama nerozhodla, že odejdu do USA, byla jsem ještě dítě. Prostě mě tam odvezli a nemohla jsem o tom nijak rozhodnout. Navíc jsem tam byla dlouhé roky nešťastná a celou dobu jsem se chtěla vrátit. Chyběl mi táta, podnebí, hudba, světlo, zkrátka všechno, co jsem si z dětství pamatovala. Když mi pak lidé v Portoriku řekli, že už k nim nepatřím, poprvé mě napadlo: Tak kam patřím? Kdo vlastně jsem? Do té doby mě vůbec nenapadlo o svém původu pochybovat. I proto jsem tu knihu napsala. Chtěla jsem, aby se v Portoriku začalo mluvit nejen o minulém čase v názvu, ale hlavně o tom, že člověk se prostě nerozhodne přestat být tím, kým je. Když se jako dítě ocitnete v úplně jiné kultuře a společnosti, jako se to stalo mně, změníte se. Ať chcete nebo ne, prostě se to stane. Kdybyste se dnes přestěhovala do Indie, za pár měsíců budete jiný člověk, protože se nové kultuře přizpůsobíte. Tím samým jsem si musela projít i já, a to ve velmi raném věku, protože jsem potřebovala pomoct mámě a celé rodině. Samozřejmě že když jsem žila v Portoriku, byla jsem mnohem víc součástí tamní kultury, ale rozhodně to neznamená, že po odchodu do USA ze mě všechno portorikánské vyprchalo a zbyla z toho jen tři procenta. Jenže místní za mnou neustále chodili s tím, že to oni jsou ti stoprocentní Portoričané. A já si pokaždé říkala: Co to vlastně znamená?
IF: Jako by si lidé, kteří na ostrově zůstali, nárokovali právo určovat, kdo je dostatečně autentický Portoričan. Chtěla jste tím minulým časem v názvu ukázat, jak nespravedlivé je takové škatulkování?
ES: Přesně tak, měla jsem pocit, že všichni kolem mě mají potřebu všechno jen poměřovat. Ten minulý čas pro mě byl způsob, jak tomu sama porozumět a zároveň přimět k zamyšlení i ostatní Portoričany. Řekla bych, že dnes už v Portoriku není snad ani jediný člověk, který by neměl někoho z rodiny žijícího mimo ostrov. To byl jeden z důvodů, proč jsem ten název zvolila. Druhý souvisel s tím, že když jsem na začátku devadesátých let psala tuto knihu, uvědomila jsem si, že dětství, jaké jsem prožila já, už tehdy nebylo možné zažít, protože se Portoriko mezitím strašně proměnilo. Být „stoprocentní Portoričan“, to snad bylo možné před padesáti lety, v současnosti ale na ostrov přichází tolik nových vlivů, že postupně proměnily představu místních o portorikánské kultuře. Lidé, kteří tam žijí, si to často ani neuvědomují, protože jsou tím obklopeni každý den. Já to ale jako člověk zvenčí vidím mnohem jasněji. Stačí se podívat na obchody, všude jsou názvy v angličtině. Vliv Spojených států je mnohem silnější, než si lidé, kteří nikdy ostrov neopustili, dokážou připustit. To všechno byl můj pokus otevřít debatu o tom, co vlastně znamená být Portoričanem. Pokud prožitek dítěte, které do svých třinácti let vyrůstalo v izolované venkovské komunitě a pořádně nevidělo ani větší město, není stoprocentně portorikánská zkušenost, tak co jiného už by jí mělo být? Na tuto otázku jsem si ale zároveň potřebovala odpovědět i já. Když mi lidé mi říkali, že pro ně nejsem dostatečná Portoričanka, tak jsem chtěla pochopit, čím jsem se vlastně stala. A nakonec jsem došla k závěru, že jsem jakási hybridní bytost.
Originál:
Santiago, Esmeralda. When I Was Puerto Rican. Boston: Da Capo Press, 1993. 174.
Iva Fedačková (* 2000) je překladatelka z angličtiny a španělštiny. Vystudovala bakalářský program španělský jazyk a literatura na Jihočeské univerzitě a navazující magisterský program hispanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na interpretaci a překlad současné španělsky a anglicky psané literatury. Od roku 2025 působí na Velvyslanectví Peru v Praze, kde se podílí na přípravě kulturních projektů a na prezentaci peruánské kultury české veřejnosti.
Esmeralda Santiago (* 1948) je americká spisovatelka portorikánského původu. Narodila se v Portoriku jako nejstarší z jedenácti dětí a ve třinácti letech se s rodinou přestěhovala do Brooklynu v New Yorku. Vystudovala Harvard a získala magisterský titul v oboru tvůrčí psaní na Sarah Lawrence College. Je autorkou oceňovaných memoárů When I Was Puerto Rican (Když jsem byla Portoričanka, 1993) a Almost a Woman (Téměř ženou, 1998) i řady románů, v nichž vypráví o imigraci, paměti a vyrůstání mezi portorikánskou a americkou kulturou. Vedle literární tvorby dlouhodobě působí jako kulturní ambasadorka v programech amerického ministerstva zahraničí a podporuje rozvoj veřejných knihoven.