Běloruský spisovatel Vasil Bykau hovoří s redaktorkou Transitions Online (TOL) o krizi svého rodného jazyka. Rozhovor z angličtiny přeložil Pavel Tic.

Díky výsledkům referenda, které v květnu 1995 vyhlásil prezident Alexandr Lukašenko, se z ruštiny i běloruštiny staly oficiální státní jazyky – předtím se v Bělorusku oběma jazyky hovořilo, ale oficiální nebyl žádný z nich. Tato událost vymezila začátek nekompromisní kampaně za poruštění všech oblastí běloruské společnosti. Lukašenkova vláda náhle přerušila úsilí let 1991–1994 o oživení běloruské kultury, která byla dlouhou dobu utlačována komunismem: zavřela prakticky všechny běloruské školy, přiškrtila činnost soukromých běloruských vydavatelů, čímž se jejich počet značně snížil (některé tak donutila publikovat v zahraničí),

Josef Forbelský, překladatel, publicista a vysokoškolský pedagog, je jistě jednou z nejvýraznějších osobností současné české hispanistiky. Korespondenční rozhovor s ním vedl hispanista a historik překladu Miloslav Uličný.

Miloslav Uličný: Pane docente, patříte k několika nejvýznamnějším českým hispanistům a překladatelům druhé poloviny 20. století a počátku třetího tisíciletí. Studoval jste na univerzitě v padesátých letech a zažil všechny peripetie doby po druhé světové válce. Během svého působení na středních a vysokých školách a při své překladatelské práci jste nepochybně poznal mnoho zajímavých osobností. Mohl byste připomenout ty, které Vás ovlivnily, i další, na které nevzpomínáte rád?

Josef Forbelský: Svou profesí nejsem překladatel,

Korespondenční rozhovor s Tomášem Glancem a Michaelem Špiritem o české literatuře ve světě, o slavistice na zahraničních univerzitách i o tom, zda spisovatelé rozumějí literatuře.

Jan Hon: Časopis Plav nese podtitul „měsíčník pro světovou literaturu“ – v tomto čísle se chceme zaměřit na otázku, jak si v kontextu světové literatury stojí literatura česká. Oba jste strávili delší dobu v zahraničí – Tomáš Glanc v New Yorku, Berlíně a v Moskvě, Michael Špirit v Heidelberku. Pro začátek se zeptám jednoduše: Má současná česká literatura německé, americké a ruské čtenáře? Kteří čeští autoři „se čtou“, a proč právě oni?